Digitální stopa: Když o nás data vědí víc než my sami

Představte si, že by někdo sledoval každý váš krok v obchodním centru - které výlohy vás zaujaly, u kterého zboží jste se zastavili, co jste si prohlíželi déle než ostatní. Přesně to se děje v online světě každý den. Naše digitální stopa vypráví příběh, který je často přesnější než naše vlastní výpověď v jakémkoliv průzkumu.

Když se mě zeptáte, jestli se zajímám o ekologii, možná bych odpověděl, že tak středně. Jenže má historie prohlížečů mi ukazuje, že jsem za poslední měsíc strávil nejméně tři hodiny čtením článků o klimatické změně, přispěl jsem na jednu akci zabývající se klimatickým zákonem a vyhledával jsem informace o solárních panelech a mokřadech. Takže, jak je to doopravdy?

😇 Zatímco v tradičním průzkumu můžeme své odpovědi „přikrášlit“, naše digitální chování je upřímné. Každý klik, každé vyhledávání, každá interakce na sociálních sítích o nás něco vypovídá. A často je to pravdivější obraz než ten, který sami o sobě máme.

V době, kdy běžný uživatel internetu zanechá denně digitální stopu v řádu gigabajtů, je proti tomu tradiční dotazníkový průzkum jako snaha poznat oceán nabíráním vody do dlaní. A věřit mu, když se potýká s takovou řadou proměnných, které do něj vnáší lidský prvek?

💋 Vezměte si třeba takový běžný den. Ráno při kávě projedete zprávy - algoritmus už ví, které ignorujete a které čtete do konce. Během pracovní pauzy mrknete na Instagram - vaše scrollování prozradí, u jakých příspěvků se zastavíte.

Večer si něco „vygooglíte“ - každé vyhledávání je jako malý dílek skládačky vašeho digitálního já. Je to jako byste za sebou nechávali drobečky, jen místo do lesa vedou přímo k vašim skutečným zájmům a potřebám.

A když přišla kauza Cambridge Analytica, bylo to jako ledová sprcha. Stačilo pouhých 70 lajků na Facebooku a systém o vás věděl víc než vaši kamarádi. S 300 lajky předčil znalosti vašeho partnera. Trochu děsivé, že? Koneckonců, kdo z nás si pamatuje, co všechno kdy olajkoval? Ale systém nezapomíná. A nejen to - učí se, spojuje souvislosti, vytváří vzorce.

🐒 Je v tom určitá ironie. My, tvorové, kteří jsme se z kymácejících se opic s klackem v ruce vyvinuli v bytosti schopné postavit internet, blockchain a biotechnologie, teď stojíme trochu bezradně před vlastním výtvorem. Tedy pokud nejsme stejný sociopat jako Donald Trump. Ten je bez skrupulí zneužije ve svůj prospěch jako v zmíněné kauze Cambridge Analytica.

Systémy umělé inteligence jsou jako nezastavitelný stroj na zpracování dat o našem chování - jenže na rozdíl od nás nikdy nepocítí radost z dobré zmrzliny, neprožijí vzrušení z první lásky, ani nezažijí to zvláštní mrazení v zádech při západu slunce.

🤖 A přesto o nás vědí víc než my sami. Dokážou předpovědět naše touhy, analyzovat naše strachy, odhadnout naše budoucí rozhodnutí. Je to jako mít vedle sebe neviditelného společníka, který sice netuší, jak chutná vanilková zmrzlina, ale přesně ví, že si ji objednáte, ještě dříve než vás ta myšlenka vůbec napadne.

Možná je čas se zastavit a položit si otázku - nespěcháme příliš? Ve světě, kde algoritmy znají naše příští kroky dřív než my, kde umělá inteligence předvídá naše potřeby a formuje naše rozhodnutí, zbývá ještě prostor pro skutečně lidské momenty? Pro tu nečekanou chuť na zmrzlinu, pro spontánní rozhodnutí vydat se na výlet, pro iracionální zamilování se?

Protože ve finále nejde o to, kolik dat o nás systémy nasbírají. Jde o to, zda si dokážeme udržet to, co nás dělá lidmi - naši nepředvídatelnost, schopnost překvapit sami sebe, odvahu jít proti proudu všech dat a statistik.

A tak, až příště dostanete perfektně cílenou reklamu na něco, co „přesně potřebujete“, položte si otázku: „Je to opravdu moje potřeba, nebo jen předpověď algoritmu, která se sama naplňuje?“

👻 Není přitom důležité, jak si na tuto otázku odpovíte. Podstatné je, že si ji vůbec položíte.