Článek
Zkusím ji zhutnit na pár odstavců svým komentářem, i za cenu, že ztratí půlku své síly.
Většina z nás se svou první zkušenost s autoritou naučí v rodině. Je to někdo, kdo nás chrání, trestá, chválí, děsí. A tahle zkušenost se dokáže později přenést i do politiky, spíše na politiky.
Politik pak přestává být člověkem, kterého volím podle programu, a stává se někým, kdo mě ochrání tam, kde se cítím být slabý. V tu chvíli už nejde o politiku. Jde o vztah. Jde o víru.
Babiš je v tomhle vytváření otcovských vztahů mimořádně šikovný, protože spojuje dvě věci, které se normálně vylučují. Je pro své volič nesmírně mocný a zároveň přitom mluví jako obyčejný člověk, který se současně cítí být obětí.
Silného obdivujeme, pronásledovanou oběť litujeme (mimochodem - všimli jste si, že tu samou hru na oběť, začal používat p. Macinka, když se snažil obhajovat smrtelně nebezpečnou jízdu svého piráta silnic Turka?), a když je někdo obojí najednou, vzniká vazba, kterou fakta jen tak nerozeberou.
Proto nikomu z jeho obdivovatelů nevadí, když si dnes řekne pravý opak toho, co tvrdil včera. Nehodnotí ho totiž podle stálého měřítka lidských hodnot a morálky. Pro ně se on sám stal tímto měřítkem. Jediným polobohem.
Nejúčinnější obrana proti téhle emoční vazbě není křičet, že je někdo z jeho voličů hloupý, protože mu uvěřil. To nemá smysl, to dotyčného člověka jen zažene hlouběji do obrany a potvrzuje mu, že to, co si myslí, je vlastně pravda.
Funguje tu však jedna nepříjemná otázka, kterou by si měl položit úplně každý, bez ohledu na to, koho volí: co přesně by ten můj politik musel udělat, abych si já řekl, že už je to pro mě za hranou?
Pokud vás fakt nenapadá žádná odpověď, možná už dávno neposuzujete politiku. Možná bráníte sami sebe před položením si této otázky. Protože ve svém nitru už znáte odpověď.
Je to jediná otázka, kterou vám nikdo jiný nepoloží a nikdo jiný by ji ani klást neměl – protože dospělost nezačíná tím, že najdete správného otce. Začíná tím, že přestanete toho „správného“ hledat.
