Menstruace a menopauza dostávají mezinárodní normu. Poprvé v historii

Žena si na poradě najednou přendá papíry přes bříško, na chvíli se omluví na toaletu a vrátí se s výrazem, který nic neprozrazuje. Nikdo se nezeptá, protože se neptá nikdo nikdy.

Její architektonické studio má sice směrnici pro požární evakuaci, směrnici pro práci ve výškách, směrnici pro nošení přilby na staveništi. Ale pro stav, kterým si jednou za měsíc nebo jednou v životě projde polovina lidí a který jim fyzicky i psychicky změní den, bohužel žádnou směrnici nemá.

Tahle mezera se však před pár dny formálně zaplnila. Mezinárodní organizace pro normalizaci ISO spolu s britským normalizačním institutem BSI vydala normu ISO 45010, první svého druhu na světě, věnovanou tomu, jak mají firmy podporovat zaměstnance procházející menstruací a menopauzou.

Norma je zdarma dostupná komukoliv, navazuje na britský standard BS 30416 z doby před třemi lety a patří do rodiny norem ISO 45000 pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, tedy do stejné škatulky jako pravidla pro požární bezpečnost nebo ergonomii pracoviště.

Jde o první mezinárodní normu tohoto druhu v historii, což je formulace, kterou bych si za jiných okolností nedovolil použít, protože zavání clickbaitem. Tady je to ale prostý popis stavu věci a přesně tato skutečnost je na celé zprávě nejzajímavější.

🩸 Výzkum, který BSI k vydání normy zveřejnila, měří přesně tu mezeru, kterou norma zaplňuje. Mezi britskými zaměstnanci, kteří zažili menopauzu, perimenopauzu nebo potíže spojené s menstruací, věřilo jen osmatřicet procent, že by jim zaměstnavatel pomohl najít řešení.

S mužským nadřízeným by o tématu byla ochotná mluvit jen desetina z nich, s personálním oddělením necelá pětina. Skoro polovina uvedla, že jim firma nenabídla žádnou podporu, a přes polovinu, přesně sedmapadesát procent, si nevzpomíná, že by jejich zaměstnavatel menopauzu nebo menstruační zdraví vůbec někdy z vlastní iniciativy zmínil.

Čísla je fér doplnit o jednu poznámku. Mlčení firmy neznamená automaticky nepřátelství. Řada manažerů podporu neřeší ne proto, že by ji firma odmítala, ale proto, že jí chybí slovník, kterým by téma vůbec otevřela, aniž by zaměstnankyni přivedla do trapné situace.

Norma tohle přiznává tím, že velkou část obsahu věnuje právě proškolení manažerů a otázce, jak citlivě vést rozhovor o něčem, o čem se v kanceláři běžně nemluví.

🌍 Číslo není jen britská zvláštnost. Mezinárodní průzkum BSI mezi 6 494 ženami ze sedmi zemí ukázal velmi podobný obrazec. Osmašedesát procent věří, že zaměstnavatel by v tomhle měl hrát roli, sedm z deseti chce mít jasný proces, na který se může spolehnout, a přesto šest z deseti nikdy neslyšelo svého zaměstnavatele mluvit o menopauze z vlastní iniciativy.

Vzniká tak zvláštní nesoulad. Očekávání na straně zaměstnankyň existuje, jen ho zatím nikdo neadresuje, a norma je v podstatě první pokus, jak tenhle nesoulad převést do konkrétních kroků místo nic neřešících „dobrých úmyslů“.

BSI sama otevřeně přiznává, o co jí kromě dobré vůle jde. Ve svém prohlášení k vydání normy institut popisuje cíl zastavit odchod zkušených žen z pracovního trhu v době, kdy k tomu nemají důvod jiný než vyčerpání z neřešených symptomů.

Je to silné přiznání, že za tichem nestojí jen ohleduplnost k soukromí, ale i tvrdá ekonomika ztráty know-how, které firma jinak draze a pracně nahrazuje náborem a zaškolováním někoho nového. Což jí stojí další peníze navíc.

🕯️ Otázka, která mě na tomhle zpožděném vydání zajímá nejvíc, není co norma obsahuje. Je to, proč se objevuje až teď. Systémy bezpečnosti práce existují desítky let a pokrývají prakticky každé riziko, které lze změřit fyzikálně, hluk, chemikálie, pád z výšky, zátěž zad.

Biologický proces, který v nějaké podobě zasáhne prakticky každou ženu v produktivním věku, se do žádné z těch kategorií nevešel, protože nikdy nebyl definován jako riziko pracoviště. Byl definován jako soukromá věc, kterou si každá žena vyřeší sama, potichu, nejlépe tak, aby si toho nikdo nevšiml.

Podobný mechanismus jsem popisoval už dřív, když jsem psal o genderové diskriminaci ve zdravotnictví, konkrétně o tom, jak dlouho lékařský systém odbýval bolest žen jako přehnanou reakci nebo psychický problém místo fyzického symptomu. Pracoviště jelo po stejné koleji.

Bolest, únava nebo návaly horka nebyly firemní téma, protože firemní kultura je odjakživa stavěná na pracovním modelu těla, které nekrvácí, nemá cykly a neprochází žádnou hormonální proměnou. Norma teď poprvé formálně přiznává, že tenhle model těla nikdy nebyl univerzální, jenom byl dlouho ten jediný, se kterým se počítalo. Co to říká o vztahu civilizace nebo aspoň její jedné části k té druhé, nechávám na posouzení čtenáři.

Stojí za připomenutí, že ticho kolem tématu nebylo jen otázkou studu. Bylo taky ekonomicky pohodlné. Dokud firma tenhle problém nepojmenuje, nemusí ho ani řešit, neplatí za úpravy, neškolí manažery a nevede si statistiky o tom, kolik zkušených lidí kvůli neřešeným symptomům odchází.

Teprve když se objevil tlak trhu práce a nedostatek zkušených lidí, začalo se počítat, kolik firmu stojí mlčení ve srovnání s tím, kolik by stálo řešení.

📋 Konkrétně norma radí firmám, jak nastavit kulturu pracoviště, jak proškolit manažery, jak upravit fyzický prostor a jaké praktické úlevy zaměstnancům nabídnout, od flexibility směn po přístup k hygienickým potřebám a možnost regulovat teplotu na pracovišti.

Součástí je vzorová firemní charta a nová pravidla pro to, jak citlivě řešit otázku, komu a jak má zaměstnanec svůj stav vůbec sdělovat, protože ne každý chce nebo musí mluvit o vlastním těle před celým týmem. Norma se dá napojit na širší systém řízení bezpečnosti práce podle ISO 45001, takže firmy, které už podle něj fungují, ji mohou zapracovat bez budování něčeho úplně nového.

Předchůdce téhle normy, britský standard z doby před třemi lety, si stáhlo přes třináct tisíc organizací ve sto sedmačtyřiceti zemích. Poptávka tedy existovala dávno předtím, než na ni přišla mezinárodní odpověď, a norma tak spíš zprostředkovala už rozjetou poptávku firem než že by ji sama vyvolala.

Dokument navíc podle BSI vznikal za účasti mezinárodní pracovní skupiny expertů z řady oborů, což by mělo znamenat, že nejde o pohled jedné země nebo jedné firemní kultury vydávaný za univerzální řešení.

💷 Analýza CEBR pro BSI odhaduje, že firmy, ve kterých se zaměstnanci cítí bezpečně mluvit o menstruačním nebo menopauzálním zdraví, mohou získat produktivitu v hodnotě necelých tří set milionů liber ročně, jen díky tomu, že lidé neodcházejí, nemlčí a nepracují v bolesti, kterou nikdo neřeší.

České prostředí je v téhle debatě o krok pozadu. Petice za menstruační volno tu sice před časem otevřela otázku, ale ministerstvo práce a sociálních věcí žádnou zákonnou úpravu nechystá, a tak existují jen ojedinělé firemní iniciativy, jako plzeňská marketingová agentura, která svým zaměstnankyním jeden den v měsíci volna nabízí bez dalších otázek. Mezinárodní norma sice v Česku není právně závazná, ale dává těmhle ojedinělým krokům aspoň rámec, ke kterému se dá odkázat.

I tahle debata má však svůj stín. Část kritiků upozorňuje, že formalizace menstruačního zdraví jako firemního tématu může paradoxně posílit obavu, že zaměstnavatelé začnou při náboru dávat přednost mužům, protože ženy budou vnímat jako potenciálně méně výkonné nebo administrativně náročnější.

Norma sama tenhle scénář neřeší a nemůže, protože je to otázka firemní kultury a zákona o rovném zacházení, ne technického dokumentu. Dobrý nástroj se totiž dá použít špatně stejně snadno jako dobře.

Norma, kterou ISO vydala, nemění nic na tom, jak menstruace nebo menopauza fyzicky probíhají. Mění to, čí je to problém. Dosud bylo výhradně na zaměstnankyni, aby si nějak poradila a nikomu tím nebyla na obtíž. Teď má firma poprvé formální návod, jak převzít svůj díl odpovědnosti.

Jestli vaše pracoviště k tomuhle tématu mlčí, možná je čas zjistit, jestli mlčí proto, že není co řešit, nebo proto, že se na to ještě nikdo nezeptal.

Setkali jste se s tím, že by o menopauze nebo menstruaci na vašem pracovišti otevřeně někdo mluvil, nebo jde pořád o téma, které zůstává jen za zavřenými dveřmi toalety?