Spálíte to a je to pryč? Věčné chemikálie přežijí i spalovnu

Při pálení čarodějnic jsem se jako venkovský mladík často dost drsně hádal s některými dospělými, kteří nám přišli „pomoci“. Jejich pomoc však vypadala tak, že se potají snažili nacpat do připravené vatry zbytky plastových obalů, hlavně pytle od chemikálií na ošetření polí, a kusy pneumatik. Inu, ne všechno, co se spálí, tak zmizí.

A toto přesvědčení mě provází dodnes.

Oheň je odjakživa nástrojem očisty. Pálíme čarodějnice, aby s nimi odešla zima, spalujeme staré dopisy, když se chceme s někým rozloučit, a „pálíme za sebou mosty“, když nechceme cestu zpátky. Nosíme v sobě starou představu, že co se spálí, jako by se nikdy nestalo.

Spalovna odpadů je tahle stará představa převlečená do průmyslové haly. Popelnici odvezou, kotel ji spolkne a my máme klid. Možná proto o spalovnách ve veřejném prostoru skoro vůbec nemluvíme.

A teď to podstatné. U většiny věcí ten pocit zhruba sedí. U jedné skupiny látek ale ne.

Věčné chemikálie, odborně PFAS, jsou tisíce látek, díky kterým věci nepromokají, nepřilnou a odolají mastnotě. Najdeme je v impregnovaných bundách, v papírových obalech od rychlého občerstvení, v pánvích i v hasicích pěnách. Když je ekologové naposledy hledali v dětských bundách od českých výrobců, našli je v devíti z deseti. Ale každá taková bunda jednou doslouží a ze směsného odpadu vede cesta do spalovny.

Pražská spalovna v Malešicích spálí ročně přes 300 tisíc tun odpadu. Evropská pravidla po spalovnách chtějí, aby plyny ze spalování držely aspoň 850 °C po dobu dvou sekund. Na spolehlivé zničení PFAS ale americký úřad pro životní prostředí počítá s teplotou kolem 1 100 °C, a to ještě s pečlivě řízeným hořením. Mezi těmito čísly zůstává mezera. Část molekul se v ní rozpadne, část se jen přeskupí na jiné PFAS a část odejde dál.

Kam dál, ukázala švédská měření. Tzv. „věčné chemikálie“ našla v popelu, v jemném popílku z čištění spalin, ve vodě, kterou se spaliny čistí, a poprvé i ve spalinách samotných. Když spalovna přidala do kotle kal z čistírny odpadních vod, odešlo z ní za rok třikrát až čtyřikrát víc PFAS.

Bunda přitom do kotle nemusí dojít celá. Při každém praní z ní část chemikálií odplave do kanalizace. Čistírna je nezachytí, usadí se v kalu a ten se pak také spaluje. Pračka a spalovna tak spolu mluví paradoxně víc, než bychom čekali.

Odpad neshoří na prach. Asi ze čtvrtiny po něm zbude struska a Malešice jí vyrobí 65 až 70 tisíc tun ročně. Skládkování stojí desítky milionů, proto by ji Praha ráda proměnila ve stavební materiál, například pro podkladní vrstvy silnic. Pražské služby už z vyčištěné strusky zkusmo postavily parkoviště u spalovny. Stálo 4,5 milionu korun, tedy podle úsměvného výpočtu ekologa spalovny „jedno parkovací místo za sto tisíc“.

Jindřich Petrlík, spoluzakladatel ekologického spolku Arnika, upozorňuje, že žádný předpis nevyžaduje měřit PFAS ve strusce, která jde do staveb. Podle něj tam přitom nepochybně jsou.

Kolik se jich může dostat ven, spočítali čeští a dánští vědci. Strusku z Dánska, Švédska a Česka nechali vyluhovat vodou a výsledek přepočítali na sto tisíc tun materiálu v podloží silnice. Česká struska vyšla ze všech nejhůř. Během 14 až 30 let z ní do okolí uteče kolem 271 gramů věčných chemikálií v přepočtu na jejich nejznámějšího zástupce, látku PFOA. Sto tisíc tun přitom odpovídá zhruba roku a půl provozu malešické spalovny.

Gramy nezní hrozivě. Limit pro pitnou vodu se ale počítá v desetimiliontinách gramu na litr.

Tady musím vlastní tezi trochu přibrzdit. Švédská měření u většiny spaloven našla jen nízké koncentrace a autoři české studie svůj odhad sami nazývají prvním přiblížením, které je potřeba dál ověřit. Panika by tu byla stejně mimo jako bezstarostný klid.

Háček je proto jinde. Běžná laboratoř dokáže stanovit asi padesát druhů PFAS, Švédové jich sledovali 27, existují jich přitom tisíce. „Nízká hodnota“ tak znamená nízkou hodnotu u látek, po kterých se pátralo. Připomíná mi to hledání ztracených klíčů jen pod lampou, protože tam je vidět. Česko už po firmách chce, aby hlásily PFAS vypouštěné do vody. Ve strusce a popelu je však zatím nesleduje nikdo. Proč?

Spalovnu z kuchyně neovlivníme. Můžeme ale ovlivnit, kolik věčných chemikálií do ní pošleme, a to se počítá víc, než by se zdálo:

Oheň umí spoustu věcí, jen neumí zapomínat. Věčné chemikálie přestěhuje z bundy do popela, z popela pod parkoviště a odtud s deštěm do vody, kterou jednou můžeme pít. Pytle od postřiků, které chtěli dospělí schovat do vatry, nezmizely. Rozletěly se tam, kde jsme je přestali vidět. A kromě toho strašně smrděly.

Takže až budete příště stát nad popelnicí nebo nad vlastním ohništěm, zkuste místo „a je to pryč“ jinou větu: kam to půjde dál? Ta otázka udělá polovinu dobrých rozhodnutí za vás.