Plíce jásají, ledviny pláčou. Proč zákony na vyčištění vody nestačí?

Pojďme se společně podívat na to, proč Evropa nedokáže zastavit příval jedů, které v přírodě (a v nás) zůstanou bohužel navždy.

Píše se rok 2026. Pokud se podíváte na oblohu nad evropskými metropolemi, je modřejší. A to není jen pocit, to je to fakt. Politici si mnou ruce, a tisková oddělení chrlí grafy o poklesu emisí síry a dusíku. Vzduch, který dýcháme, nás nyní zabíjí pomaleji než před deseti lety. Bravo.

Jenže pak je tu zpráva z 29. ledna 2026, kterou Evropská komise vydala tak nějak potichu, bez velkých fanfár. A není divu. V kapitole o vodě totiž tahle „Success Story“ končí a začíná thriller. Zatímco komíny jsme zkrotili, naše řeky a podzemní vody se plní neviditelným koktejlem látek, na které jsou současné čističky krátké. Vítejte v éře, kdy je bezpečnější se zhluboka nadechnout, než se napít.

Možná jste tu zkratku už slyšeli: PFAS. Per- a polyfluoralkylové látky. Chemici pro ně mají suchou definici, já mám raději tuto metaforu. Je to chemické manželství mezi uhlíkem a fluorem, které je tak pevné, že ho nerozdělí ani čas, ani bakterie, ani slunce. V přírodě se nerozkládají. Nikdy. Proto se jim říká „věčné chemikálie“ (forever chemicals).

Milovali jsme je. Díky nim se nám vajíčka nelepila na pánev, bundy nepromokly a krabice od pizzy se hned tak nepromastily. PFAS byla naše daň za pohodlí. Teď však zjišťujeme, že tahle daň má zničující úroky. PFAS prosákly všude. Jsou v dešťové vodě na Antarktidě, dokonce i v krevním séru ledních medvědů a s pravděpodobností hraničící s jistotou i ve vaší ranní kávě.

Report Evropské komise je v jádru přiznáním, že staré metody nefungují. Zatímco u ovzduší vidíme jasný pokles znečištění (protože kouř je vidět a voličům vadí), u vody grafy její kontaminace stagnují.

Zpráva konstatuje: „Znečištění vod a moří dusičnany a mikroplasty vykazuje stabilní nebo zhoršující se trend.“ A co hůř, legislativa – ten mocný nástroj Bruselu – tady naráží na své limity. „Legislation alone is not enough,“ píše se v dokumentu. Zákony jsou pomalé. Než úředník zakáže jednu toxickou látku, průmysloví chemici v laboratoři jen lehce upraví jednu molekulu a vytvoří látku novou, legislativně „čistou“, a kolotoč jede dál.

Report zmiňuje suchý termín „societal costs“, společenské náklady. Co si pod tím představit? Miliardy eur, které zdravotní pojišťovny (tedy my všichni) platíme za léčbu následků. PFAS jsou totiž endokrinní disruptory. Nabourávají hormonální systém, zvyšují riziko rakoviny ledvin a varlat, snižují imunitu a mají devastační vliv na plodnost.

A zde se dostáváme k mrazivé ironii dnešní doby.

Vzniká tu totiž fascinující ekonomický paradox. Miliardy eur, které chemický průmysl „ušetří“ tím, že zatím nemusí instalovat drahé filtrace na PFAS (protože legislativa kulhá), společnost následně utratí ve zdravotnictví. Ale nejen tam. Peníze se přesouvají do jednoho konkrétního, raketově rostoucího sektoru: reprodukční medicíny.

Čím více je vody kontaminované hormonálními disruptory, tím více párů má problém počít dítě přirozenou cestou. Neplodnost se v tuto chvíli stává civilizační normou. A kdo na tom profituje? Soukromé kliniky asistované reprodukce (IVF).

Je veřejným tajemstvím, a snadno dohledatelným faktem, že jedním z největších hráčů na evropském trhu s IVF klinikami je fond Hartenberg, spojený s českým premiérem Andrejem Babišem. Jeho holding FutureLife je gigantem, který operuje v mnoha zemích Evropy.

Ne, není to spiknutí. Nikdo nesype jedy do vody proto, aby naplnil čekárny klinik. Je to „jen“ geniálně cynický byznys model. Systém umožňuje privatizaci zisků a socializaci nákladů v té nejčistší podobě. Stát nedokáže zajistit čisté prostředí, což poškozuje zdraví občanů, a ti si pak nápravu svého zdraví (zde početí dítěte) musí koupit u soukromého subjektu, který vlastní titíž lidé, kteří mají (nebo měli) vliv na tvorbu oněch státních pravidel. Kruh se uzavírá. Perpetuum mobile na peníze, poháněné zoufalstvím neplodných párů a toxickou vodou.

Proč s tím Brusel nebo národní vlády něco neudělají hned? Protože prohrávají závod s časem. Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) sice navrhuje plošný zákaz celé skupiny PFAS (tzv. universal restriction), ale lobby tohoto průmyslu je obrovská. Argumentují ohrožením výroby čipů, baterií do elektromobilů a léků, atd., atd., atd..

Report ukazuje, že implementace stávajících zákonů drhne. Členské státy nestíhají plnit směrnice o čištění městských odpadních vod. Technologie na odstranění PFAS (např. reverzní osmóza nebo aktivní uhlí) jsou energeticky a finančně tak náročné, že by vystřelily cenu vodného a stočného do nebes. A to si žádný politik letos v ČR před komunálními volbami nelajsne.

Co si z toho odnést, až si půjdete napustit sklenici vody z kohoutku? Že norma „pitná“ v roce 2026 neznamená nutně „prostá chemie“. Znamená to jen, že hladina jedů je pod aktuálně měřitelným nebo tolerovaným limitem.

Vyčistili jsme vzduch nad Evropou. Je to úspěch, který nám dává lepší výhled. Bohužel, při pohledu z toho čistého okna vidíme řeky, které jsme proměnili v chemickou laboratoř. A zatímco politici hledají odvahu k radikálnímu řezu, byznys s následky znečištění vesele kvete.

Nenechte se zmást tou vizuální idylou. Když se dnes podíváte na hladinu řeky, neuvidíte olejové skvrny ani rezavé sudy, kterými krajinu „vyzdobili“ naši předkové. Ano, to nejhorší, to hmatatelné a viditelné dědictví starých skládek, jsme dokázali odklidit. Uklidili jsme povrch.

Jenže to byla ta snazší polovina práce. Ta druhá je zákeřnější právě v tom, že není vidět. Dnešní jed je čirý, bez zápachu a tváří se jako životodárná tekutina. Musíme tyto tiché zabijáky zlikvidovat dřív, než oni, kapku po kapce, zlikvidují nás.

Evropský report nám jen nastavuje zrcadlo, ale ten, kdo drží peněženku, sedí na naší radnici. Je to nakonec prostá otázka priorit. Proč máme v rozpočtech obcí peníze na nové lavičky a opravy náměstí, ale když přijde řeč na drahé, ale nezbytné technologie zachytávající PFAS v čističkách, slyšíme, že „nejsou zdroje“?

Zdroje jsou. Jen je dáváme do věcí, které jsou vidět na fotkách před volbami. Čistá voda není vidět. Až půjdete příště k urnám, vzpomeňte si na to. O tom, jestli budeme pít koktejl neviditelných chemikálií, nebo skutečně čistou vodu, nerozhoduje úředník v Belgii, ale to, komu my příště svěříme správu našich společných peněz.