Past soucitu: Podvodník nežádá o lásku, žádá o pomoc

🎣 Kdybych vám měl nakreslit oběť romantického podvodu tak, jak ji líčí bulvár, je před námi zaužívaná šablona. V ní se vyskytuje osamělá žena, dlouhý večer, sklenka vína a zpráva od pohledného cizince, který jako zázrakem píše přesně to, co chtěla slyšet. Takový obrázek je až moc pohodlný, protože nabízí uklidňující závěr, že takový člověk přece nejste vy.

Policie České republiky má ale data, která tenhle obrázek boří. U romantických podvodů s penězi vylákanými přes internet (romance scams) tvoří ženy 87 procent obětí a průměrná škoda vylákané částky přesahuje půl milionu korun na jeden podvod. Uváděný průměrný ročník narození obětí, 1967, je jen střed rozptylu, který reálně sahá od žen kolem padesátky přes šedesátnice až po ženy blízko sedmdesátky.

A ten rozptyl je pravděpodobně ještě širší, protože mladší ročníky, které dokážou ztrátu peněz i sebeúcty rychleji „dohnat“, se s podvodem častěji nikomu nesvěří a do statistik se tak vůbec nedostanou.

Tohle však není portrét naivky, která věří pohádkám. To je portrét ženy mezi padesátkou a sedmdesátkou, často velmi vzdělané, profesně zavedené. Ženy, která celý dospělý život dělala něco navíc, díky čemuž si jí její okolí vysoce vážilo. Starala se totiž hodně o druhé lidi. A to, proč vstoupila do podvodné hry, nebyla romantická naivita jak předpokládá bulvár, ale normální chuť pomáhat a láskyplně pečovat.

A tady je ta první věc, kterou je dobré si hned na začátku ujasnit. Existují totiž dva úplně odlišné podvody, které se v novinových titulcích běžně slévají do jedné misky kaše o hloupých a důvěřivých. V tom prvním případě falešný bankéř nebo policista pracuje se strachem oběti a vytváří vůči ní časový tlak. U těchto podvodů škoda dosahuje v průměru 744 000 korun a ten, kdo je obětí, jsou z 80 procent ženy kolem 45 let.

Romantický podvod, o kterém tu dnes píšu, však pracuje s úplně jinou pákou na psychiku. Vůbec nevyvolává paniku, naopak buduje si důvěru i celé měsíce, a místo strachu o váš účet ve vás vyvolává strach o člověka, ke kterému si vy jako žena mezitím vytvoříte skutečný citový vztah. Kdo tyhle dva mechanismy hodí do jednoho pytle, nerozumí ani jednomu z nich.

Pokud jste tedy čekali, že vám teď popíšu, jak se scammer ohání básničkami a emotikony se všemi typy srdíček, budete zklamaní. Odborná literatura, která zkoumala desítky případů, ukazuje daleko chladnější a promyšlenější vzorec.

Podvodník se totiž v první fázi vůbec nesnaží vypadat jako milenec. Snaží se vypadat jako člověk, který má naprosto stejné hodnoty jako oběť, stejné názory na rodinu, práci, víru, i na to, co je v životě důležité. Buduje dojem tzv. hodnotové shody obou stran dřív, než padne jediné romantické slovo. A až teprve na těchto základních kamenech postaví další emoce.

To je paradoxně i možná hlavní důvod toho, proč racionální varování typu nedávejte cizím lidem z internetu peníze, tak často selhává. Nefunguje totiž na úrovni rozumu, kde se dá toto varování kriticky načíst. Funguje na úrovni identity, kde si oběť řekne „hurá, konečně je tu někdo, kdo mi rozumí“. A pokud po tomhle toužíte 50 let svého života, vzdali byste se toho, když byste měli pocit, že jste to právě teď našli?

A tak, jakmile je tahle vazba jednou postavená, nepřichází nabídka lásky. Přichází žádost o pomoc. Je to najednou nemocný kolega, zablokovaný účet na misi, celní poplatek za zásilku, co se každý den navyšuje nebo operace dětí, na kterou nejsou peníze. Australský úřad na ochranu spotřebitele to shrnuje bez příkras, inteligence, vzdělání ani životní zkušenost nikoho nechrání, protože scammer necílí na vaši hloupost, cílí na váš soucit.

Ten postup má v praxi téměř identickou až rituální podobu, i když ho každá oběť prožívá jako svůj naprosto jedinečný příběh. Nejdřív přijde shoda v maličkostech, oba máte rádi stejný typ hudby, oba jste prošli podobnou ztrátou, oba věříte, že rodina je nade vše. Pak přijde pozornost, jaké se oběti dlouho nedostávalo, zprávy ráno, zprávy večer, otázky na to, jak se vyspala a co ji trápí. Teprve v okamžiku, kdy je tahle vazba pevná, přichází první drobná prosba, obvykle tak malá, že ji lze bez váhání splnit, a tím se otestuje ochota pomoci. Až po ní přichází ta velká.

💌 A tady se dostáváme k jádru věci, které se novinové články obvykle ani nedotknou. Proč právě soucit funguje tak spolehlivě zrovna u žen v tomhle věku o tolik lépe než u kohokoli jiného.

Odpověď, kterou nabízí výzkum psychologických charakteristik obětí, je nepříjemná v tom smyslu, že neukazuje na chybu jednotlivce. Ukazuje na kulturní vzorec naší civilizace. Ženy jsou v něm po celý život vedeny k tomu, aby budovaly vztahy, aby vyhovovaly potřebám druhých, aby byly tím jedincem, na koho se dá spolehnout.

To není nic špatného, je to dovednost, která drží rodiny, pracoviště i komunity pohromadě. Jenže přesně tahle dovednost dělá z takové ženy čitelný cíl, protože podvodník ví, že na svou žádost o pomoc dostane odpověď rychleji a spolehlivěji než při vyznání lásky.

Řekněme to jinak. Kdyby vám cizí muž z internetu po měsíci dopisování napsal, že vás miluje a potřebuje sto tisíc, spustí se vám poplašný systém okamžitě. Ale když vám po měsíci dopisování napíše, že jeho dcera je v nemocnici a on je zrovna na moři bez přístupu k účtu, aktivuje se úplně jiná část vás.

A není to ta, která hodnotí romantické nabídky. Ale ta, která celý život odpovídá na prosby o pomoc, protože jste se to naučila dělat dřív, než jste se naučila cokoli jiného.

Tohle není o tom, že by ženy byly důvěřivější než muži v obecném slova smyslu. Je to o tom, že podvodníci si přesně vybírají, kterou emoční strunu rozezvučí. U mužů podle novějšího výzkumu funguje jako spouštěč spíš slib návštěvy, který se donekonečna odkládá. U žen funguje žádost o okamžitou pomoc člověku, na kterém jim už záleží. Scénář je šitý na míru, ne náhodný.

Všimněte si té ironie. Tutéž vlastnost, kterou firmy vypisují v inzerátech jako žádoucí měkkou dovednost pro nového zaměstnance, tentýž pečovatelský pud, který drží pohromadě nemocnice, školy i rodiny, tady funguje jako bezpečnostní díra.

Nikoho nenapadne posílat zaměstnankyni na školení, jak být méně empatická, protože by to byl absurdní požadavek. A přece právě tahle absence školení emoční odolnosti dělá z empatie zranitelnost, kterou nikdo systematicky neošetřuje. Bezpečnostní kampaně učí lidi rozpoznávat podvodné e-maily, ale nikdo je neučí rozpoznávat chvíli, kdy jejich vlastní nejlepší vlastnost vlastně pracuje proti nim.

Tady bych rád vyvrátil ještě jednu domněnku, která se v preventivních materiálech objevuje pořád dokola. Že oběti jsou ty, které si nikdy nepřipustily pochybnost. Kvalitativní výzkum založený na rozhovorech s oběťmi romantických podvodů ukazuje přesný opak. Řada žen tušila, že něco nesedí. Fotka byla příliš dokonalá, historky se v detailech lehce lišily, video hovor se pořád z nějakého důvodu nikdy nekonal. Tu pochybnost ale odsunuly stranou, protože v tu chvíli už nerozhodoval úsudek, rozhodoval „vztah“ a jejich emoční představa o něm.

To je zásadní rozdíl mezi tím nevím, že tyhle podvody existují, a tím dokážu zavěsit telefon ve chvíli, kdy se mi třesou ruce. První je znalost, druhé je dovednost, a žádný leták ani kvíz vás ji nenaučí. Naučí ji jen to, když víte předem, jaký přesně pocit v těle vás má varovat, a máte natrénované, co s ním udělat dřív, než ho přehluší starost o člověka na druhé straně obrazovky. Když to učím své klienty, říkávám tomu bio-leadership.

Zkuste si tenhle pocit vybavit z jiného kontextu, který zná skoro každý. Je to totéž zúžení hrudi, jaké cítíte, když vám večer napíše nemocný rodič a vy víte, že byste k němu měli zajet, i když je půlnoc a máte ráno důležitý pracovní den. Rozum v tu chvíli sice pořád funguje, ale ztrácí hlasovací právo, protože v místnosti sedí ještě někdo silnější, kdo se jmenuje povinnost. Podvodníci, kteří provozují romance scams tenhle mechanismus neobjevili, jenom se ho naučili spouštět v nás uměle, na dálku.

🔍 Tenhle pocit má jméno. Je to okamžik, kdy vás něco požádá o rychlé rozhodnutí ve věci někoho, koho milujete, a vy cítíte tlak v hrudi, který se maskuje jako láska, ale ve skutečnosti je to tlak povinnosti. A právě tenhle tlak, ne romantika, je motor celého podvodu.

Ještě donedávna platilo jedno prakticky spolehlivé pravidlo. Pokud vás partner z internetu měsíce odmítá pozvat na video hovor a vždycky se najde technická výmluva, kamera je rozbitá, signál je slabý, je na misi bez wifi, je to jasný varovný signál. Tohle pravidlo najdete v každém starším letáku i na každém webu s prevencí, a ještě před pár lety fungovalo spolehlivě, protože zfalšovat živý obraz bylo technicky velký problém.

Tenhle problém dnes zmizel. Nástroje, které v reálném čase přemění tvář a hlas jednoho člověka na tvář a hlas někoho úplně jiného, jsou dostupné komukoli, kdo se aspoň trochu vyzná v technologiích, a jejich kvalita roste rychleji, než stíhá růst obezřetnost běžného uživatele. To znamená, že obranný test, který fungoval celé roky, ochránci na peer podpoře i policejní prevenci sice dál doporučují, ale jeho spolehlivost rapidně klesá, aniž by to většina lidí vůbec zaregistrovala.

Neznamená to, že video hovor přestal mít smysl, spíš že přestal být důkazem sám o sobě. Znamená to hlavně jednu věc, kterou tenhle text opakuje z jiného úhlu už potřetí. Technický test nikdy nebyl tou skutečnou obranou. Tou skutečnou obranou vždy byla otázka, na základě čeho vlastně tomuhle člověku věřím, a čím dál míň se dá díky schopnostem AI spolehnout na to, že odpověď najdete v obrazovce.

Je tu ještě jedno číslo, které se do statistik nedostane, a paradoxně je nejdůležitější ze všech. Policie sama uvádí, že skutečný rozsah škod je vyšší, než ukazují její čísla, protože velká část obětí se na ni kvůli studu vůbec neobrátí. Přemýšlejte o tom, co to znamená. Žena, která přišla o půl milionu korun, se často nebojí ani tak podvodníka, jako spíš odsuzujícího pohledu vlastních dětí, kolegů nebo sousedů. Bojí se věty, „Jak jsi tomu idiotovi mohla věřit?“, protože přesně tuhle větu si už řekla sama sobě stokrát.

A tak mlčí. Nikomu nic nenahlásí, protože to znamená přiznání, a přiznání znamená vysvětlování něčeho, co se racionálně vysvětlit nedá, protože to ani nikdy racionální nebylo. Tohle mlčení má svou cenu, a není to jen cena nevyřešených případů. Je to cena toho, že další žena příští měsíc uvěří téměř identickému scénáři, protože se o tom předchozím nikdy nedozvěděla, ani od kamarádky, ani od sestry, ani od nikoho, kdo by jí bez odsouzení řekl, že se to stalo i jí.

Nejúčinnější obrana proti tomuhle typu podvodu podle mě možná vůbec neleží v lepším rozpoznávání varovných signálů chystaného podvodu. Je v tom, přestat trestat oběti za to, že jsou to jen lidé se srdcem na dlani, a začít o tom všem mluvit tak samozřejmě, jako mluvíme třeba o tom, že si máme zamykat dům.

To se týká i vás, pokud čtete tenhle text jako někdo, kdo takovým podvodem sám neprošel, ale má v okolí matku, tetu, sestru nebo kamarádku, u které by se to teoreticky mohlo stát. To důležité, na čem nejvíc záleží, se totiž neodehrává v okamžiku podvodu, ale daleko dřív.

V tom, jestli o téhle věci mluvíte doma s despektem, jako o něčem, co se stává jen slabým lidem, nebo jako o mechanismu, který se dá popsat, pochopit a připravit se na něj. Ta druhá varianta je jediná, po které vám blízký člověk zavolá v okamžiku pochybnosti dřív, než pošle peníze, a ne až potom, kdy je mu už příliš stydno cokoli přiznat, kvůli vašemu postoji a možnému odsouzení.

Nebudu vám tady servírovat seznam deseti varovných signálů, protože ten už existuje na tuctu webů a evidentně sám o sobě nikoho nezachránil, jinak by čísla policejních statistik nerostla tak strmě. Místo toho jsem dám jednu věc, kterou si můžete vzít za svou, ať jste žena, muž, ať vám je pětadvacet nebo pětasedmdesát.

Až vás příště někdo, koho jste nikdy nepotkali osobně, požádá o cokoli naléhavého jménem čehokoliv, zkuste si na chvíli tuhle žádost oddělit od vztahu, ze kterého přišla. Ne proto, abyste přestali věřit lidem. Ale proto, abyste si dali prostor odpovědět na otázku, kterou v tu chvíli nikdo nepoloží nahlas. Žádá mě o pomoc člověk, kterého dobře znám, nebo člověk, kterého znám jen z toho, co mi on sám o sobě řekl?

To není test důvěryhodnosti druhého člověka. Je to test toho, jestli váš pečovatelský pud právě odpovídá na skutečný vztah, nebo na dobře postavenou kulisu vztahu. A ten rozdíl, i když se v tu chvíli zdá být jen nepatrný, je přesně ten, který dělí pomoc někomu blízkému od půl milionu korun poslaných cizímu člověku, kterého jste nikdy neviděli jinak než na fotce, co byla naaranžovaná až příliš dobře.

🧭 Druhá věc je jednodušší, i když se dělá hůř. Než pošlete cokoliv pryč, promluvte si o tom nahlas s někým, kdo do toho vztahu není citově zapojený. Ne proto, že byste potřebovali povolení. Proto, že cizí uši slyší v příběhu trhliny, které vaše vlastní srdce často přeslechne.

Podvodníci proto tak často žádají o mlčení a diskrétnost už od první schůzky, a pokud vás dnes na tomhle textu zaujme jediná věta, ať je to tahle. Žádost o utajení není projev intimity. Je to nástroj člověka, čekajícího na možnost vás zneužít.

A nyní opakování. Pokud jste si tenhle text přečetli s úlevou, že se vás to netýká, protože jste přece opatrní, zkuste si ten pocit úlevy ještě jednou projít. Romance scams se netýká lidí, kteří jsou hloupí.

Týká se lidí, kteří mají otevřené srdce a nikdo je nikdy nenaučil, že i srdce potřebuje mít vlastní bezpečnostní systém. Naučit se ho postavit není zrada vůči vlastní laskavosti. Je to jediný způsob, jak si tu laskavost uchovat i pro lidi, kteří si ji doopravdy zaslouží.