Romantic scams a nelidské digitální charisma

Na první pohled to vypadá jako běžný online rozhovor. Webkamera, decentní světlo, úsměv, který trvá o vteřinu déle, než by měl. On se nakloní. Ty se také nakloníš. Směješ se ve stejnou chvíli, i když víš, že mezi vámi je půl Evropy a pár milisekund latence.

Mozek si však nic z toho nevysvětlí. Jen dělá to, co dělá už statisíce let: čte pohyby, naladí se na dech druhého, hledá v pohybech bezpečí. V tu chvíli nerozezná, že všechno, co vidí, je jen pixely spočítaná iluze.

Digitální prostředí se naučilo napodobovat řeč těla dřív, než jsme si stihli uvědomit, že schopnost ji číst mi sami ztrácíme. Záběr kamery supluje oční kontakt. AI avatar dělá rádoby přemýšlivé pauzy. A to vše proto, že jiný algoritmus sleduje, na co se díváš, a přizpůsobuje rytmus komunikace tvému dechu.

Naše biologie ale stále funguje postaru, reaguje na mikro­signály, které kdysi rozhodovaly o přežití. Když někdo přikývne, v mozku se spustí lavina neurochemických potvrzení: jsi přijat. Tak to bývalo, když jsme stáli tváří v tvář. Dnes však ten, kdo online přikyvuje, nemusí být člověk.

A právě tuhle starou evoluční mechaniku signalizující pocity bezpečí a přijetí dnes zneužívají romantické scamy ve svých pečlivě upravených fotkách a videích, které mají vyvolat pocit, že k tobě někdo opravdu patří.

Vzniká tak nový druh podvodné důvěry. Důvěry, kterou si nikdo nezasloužil skutečností, ale vnímáme ji tak proto, že náš mozek neumí oddělit iluzi od reality.

Profilová fotografie avatara ze sociálních sítí, krátké video, jemný filtr světla, co z vaší AI tváře udělá emoční laskominu. Kdo by odolal? Zvláště, když stačí tři vteřiny a náš mozek si vytváří stabilní představu o charakteru člověka ze shlédnutého obrazu.

Podle výzkumů z oblasti sociální neurovědy je až 80 % dojmu založeno na neverbálních signálech, a právě tyto algoritmy se dnes kopírují s naprosto chirurgickou přesností.

Náklon hlavy (většinou vlevo), míra očního kontaktu (upřený pohled s rozšířenými zornicemi značící vzrušení = zájem), barevný tón pokožky = to vše se dá optimalizovat. A tam, kde dřív hrály roli vrozené dispozice, nastupuje iluzivní design důvěry.

„Digitální charisma“ už není dar, ale produkt. Jde v podstatě o zneužití přirozené lidské ochoty spolupracovat. V době milionů let nazpět přežití vyvinutého druhu lidí záviselo na síle každého člena tlupy beze slov. Jejich schopnost empatie musela být oproti dnešní kultuře zcela mimořádná.

Online identity se tak dnes stávají choreografií emocí: lehce nakloněné tělo vlevo působí přístupněji, zpomalený pohyb ruky navozuje dojem klidu, jemné kývnutí ve videohovoru aktivuje zrcadlové neurony druhého. To všechno lze naprogramovat, a stále častěji se to už děje.

Zkušený scammer nepracuje s informacemi, ale s mikrovzorci. Nezajímá ho, kdo jsi. Zajímá ho, jak reaguješ. Sleduje na sociálních sítích délku tvých vět, rychlost odpovědi, to, jestli a v jaké chvíli používáš emoji, kdy se odmlčíš a jestli se po pauze vracíš zpět s omluvou, nebo s vysvětlením.

Tyhle drobné odchylky jsou digitálním ekvivalentem známého „zavrtění nohou pod stolem“, pro navázání kontaktu, kterého si dobrý pozorovatel všimne.

Na pozadí běží software, který mu napoví, kdy změnit svůj tón, kdy přidat menší dávku emocí a kdy naopak povolit hranou zranitelnost. Je to umělá empatie imitovaná přesně na tak dlouho, dokud reaguješ.

Scammeři dnes rutinně používají jazykové modely, které jim pomáhají „držet emoci“ konverzace. A také nástroje, které vyhodnocují, kdy se u tebe objevuje zvýšená angažovanost. Nemusí o tobě vědět vůbec nic. Stačí jim jen číst to, co zanecháváš mezi řádky.

V praxi to funguje jednoduše: trochu romantiky, trochu pečlivě načasovaného ticha, správně umístěné slovo „rozumím ti“ a zodpovězená otázka o tři minuty později, aby se vytvořila iluze přemýšlení.

Je to technika, ne cit. Romance scams jsou hřištěm emocí, na němž je velmi těžké hrát a vyhrát. A hlavně, dokud jakkoliv reaguješ, budou její obtížnost jen stupňovat.

Jestli má digitální láska nějaký slabý bod, tak je to její rytmus. Technologie a AI zvládne imitovat gesta, tón i úsměv, ale tempo její odezvy je pořád umělé. Lidský mozek pracuje v jiném pásmu než stroj, a právě tam vznikají ty malé praskliny, které nám prozrazují, že tu něco nesedí.

Prvním signálem je synchronizace signálů. Nepřirozené prodlevy, které nejsou způsobené technikou, ale tím, že se teprve generuje reakce. Člověk se napojí téměř okamžitě. AI nebo podvodník přemýšlí tak dlouho, jak dlouho trvá jeho nástrojům vyrobit správnou odpověď.

Druhým je příliš dokonalá mimika. Příliš plynulá, příliš rovnoměrná, příliš „učesaná“. Většina digitálních algoritmů nechápe souměrnost jako my. A neustále se jí snaží dosahovat ideálu, zatímco my víme, že je její výskyt v přírodě je velmi zřídkavý.

Lidská tvář se nikdy nehýbe dokonale, koutek úst ucukne, oko uteče stranou, dech změní rytmus v nejméně vhodný moment. Digitální tvář nic z toho nedělá. Je tak trochu na „digi botoxu“. A pokud už tedy něco dělá, dělá to ve špatný čas.

Třetím signálem je emoční zpoždění. Emoční reakce, která přichází o kousek dřív, nebo o kousek později, než by měla. Lidská empatie pracuje v řádu okamžiků. Simulovaná empatie v řádu procesů.

U synchronizace jde o nesoulad v rychlosti a rytmu reakcí, u mimiky o nedostatek spontánní mikroasymetrie v obličeji a u emočního zpoždění (koherence) o to, že citová odezva nevychází z prožitku, ale z generovaného skriptu. Všechny tři procesy probíhají současně a právě proto je v době digitálních médií tak důležité doslova pěstovat svou pozornost.

A pak jsou tu kulturní kódy. Gesto, které je typické pro Balkán, ale avatar tvrdí, že je z Dánska. Mírně přehnaná zdvořilost, neorganické vtipy, nebo „rádoby osobní příběh“, který sedí až příliš ukázkově na mezinárodní šablonu romantických scamů.

Digitální podvod má možná jedinou, ale důležitou slabinu: dokonalost, která se tváří jako lidskost. Dřív nebo později se tahle křehká konstrukce začne rozpadat. Stačí ji jen chvíli pozorovat.

Digitální svět nás v romance scams a nejen v nich (například v populistické politice) učí věřit obrazům, které nejsou skutečné, a gestům, která nikdo neudělal. Tělo na to reaguje stejně, jako reagovalo tisíce let: uvolněním, důvěrou, pocitem blízkosti. Jenže tentokrát není komu věřit. Je to naše biologická reakce na syntetický podnět.

A právě proto je pozornost to jediné, co máme. Ne paranoidní podezřívavost, ale jednoduchá, tichá bdělost. Všímat si rytmu odpovědi, nepravidelností v hlase a příliš dokonalých faceliftů. Tělo to většinou ví dřív než my, jen jsme se odnaučili mu naslouchat.

Digitální technologie a AI nás dovedly k paradoxu: abychom se ubránili sofistikované manipulaci, budeme se muset vrátit k nejstarším lidským dovednostem. K pozornosti, rozlišování, citlivosti na nesoulad. K mentální síle rozpoznávat, co má skutečně lidské parametry, a co je jen dobře navržená napodobenina.

Bude to dlouhá cesta. Ale ta nejpřirozenější. Náročná spíš na nás samotné, protože se budeme muset znovu naučit vidět realitu svýma vlastníma očima.

Skladba je použita se souhlasem autora z alba Digital Ghost Town

------------------