Překročení syndromu Červené Karkulky

V posledních desetiletích zažívají vlci v celé Evropě renesanci. Po stoletích pronásledování a úbytku populace se nyní jejich počty zvyšují, což vede k diskusi o jejich ochraně a soužití s lidmi. V rámci Evropské unie se vlci rozšířili do nových oblastí a jejich populace v roce 2023 dosáhla 20 300 jedinců, což je o 81 % více než v roce 2012. 

Tento nárůst vede k rostoucímu konfliktu mezi zájmy ochrany přírody a potřebami lidí, zejména farmářů. Jak jejich populace roste, vlci každoročně zabijí 65 000 hospodářských zvířat. A tak se o další budoucnosti tohoto soužití začíná prudce politicky debatovat.

Socioložka Hanna Pettersson z University of York zkoumá, jak lidé reagují na život po boku vlků. Její výzkum ve Španělsku ukazuje, že existují různé přístupy k soužití s vlky. Někteří lidé, známí jako „tradicionalisté“, vidí vlky jako součást přírody, kterou je třeba kontrolovat, aby neohrožovaly jejich pastevecké a hospodářské aktivity.

„Protekcionisté“ naopak usilují o obnovu „divoké“ přírody s minimálním vlivem člověka a považují vlky za klíčový prvek tohoto procesu. A přitom chtějí hlavně kontrolovat pohyb lidí a umožnit naopak co nejvíce volného pohybu vlkům.

A „pragmatici“ hledají rovnováhu mezi potřebami různých skupin uživatelů přírody a krajiny, včetně vlků. Nejsou fixováni ani na jednu z předchozích představ, ale upřednostňují vztahy a individuální kontext soužití s vlky podle různých míst jejich výskytu.

S rostoucí populací vlků v EU se nyní diskutuje o změně jejich ochranného statusu. Předsedkyně Evropské komise Ursula von de Leyenová naznačila, že v některých regionech může být koncentrace vlků nebezpečná pro hospodářská zvířata a možná i pro lidi. V prosinci 2023 Evropská komise navrhla změnu statusu ochrany vlků z „přísně chráněných“ na „chráněné“, což by mohlo vést ke změně evropských směrnic a poskytnout členským státům větší pravomoci v regulaci vlčích populací.

Aby bylo možné dosáhnout udržitelného soužití mezi lidmi a vlky, je třeba přehodnotit, jak jsou rozhodnutí přijímána a jaké důkazy se zvažují. Věda hraje klíčovou roli při hodnocení různých možností a jejich důsledků, ale neexistuje jednoznačný „správný“ postup. Rozhodnutí závisí na potřebách lidí, hospodářských zvířat a divoké zvěře na konkrétním místě. Je důležité uvažovat o různých zájmech a hledat cesty vpřed, které vyžadují účast veřejnosti a často bych se nebál použít i profesionální mediaci.

Udržitelné soužití s vlky v EU nezávisí pouze na tom, zda jsou loveni, nebo chráněni, ani na velikosti jejich populace. Spíše záleží na tom, jak jsou rozhodnutí o jejich ochraně a regulaci přijímána veřejností a jak jsou její různé zájmy sladěny. Je to komplexní problém, který vyžaduje komplexní přístup a zapojení všech zainteresovaných stran. Především však vědců a politiků, kteří budou mít odvahu naslouchat jim a jejich datům o životě vlků a nikoliv pohádkám.

A tak se zdá, že i v České republice, zemi, kde jsme od malička vychováváni strašidelnou pohádkou o Červené karkulce, čeká vlky ještě zajímavý osud. V zemi, kde je vlk ve výchově tradičně považován za zlého a krvelačného, se nyní možná dočkáme představení jeho role predátora zase trochu jiným způsobem.

Sice asi neuvidíme pohádky, kde by Červená karkulka a vlk společně vedly debaty o biodiverzitě, ale kdo ví, možná se vlk nakonec dočká role, která jej očistí v očích veřejnosti a naši děti budou místo ‚Pozor na vlka!‘ říkat ‚Ať žije vlk!‘ To by byl teprve pohádkový obrat! Co vy na to?

Možná, že ten kříž, na němž jsme vlka kdysi ukřižovali, by měl být konečně zničen ve jménu života. Společného života, který bude všem vzájemně prospěšný.

Zdroje: