Proč nám zkušenosti nepomáhají být šťastnější?

Pamatuješ si posledních pět minut tvého oblíbeného filmu? Jasně, že ano. Ale co se v něm dělo v polovině? Je lepší být průměrným filmem s výborným koncem, nebo být téměř dokonalým filmem se špatným koncem?

U téměř dokonalého filmu prožijeme daleko více intenzivních a uspokojivých emocí než u filmu průměrného. Měl by nás tedy více uspokojit? Ano, ale o to tady vůbec nejde.

Nepamatujeme si celý film, ale jednotlivé charakteristické scény. Naše paměť je posedlá závěrečnými momenty. Studie ukazují, že si vybavujeme konce lépe než začátky či prostředky. To je také důvod, proč opakujeme stejné chyby. To, jak zkušenost končí, je pro nás očividně důležitější než celkové množství potěšení, které z ní získáme.

Přeceňujeme radost z narozenin a podceňujeme pondělní ráno, když vstáváme do nového týdne. Neschopnost vybavit si, jak jsme se skutečně cítili při tom či onom, znehodnocuje naše zkušenosti. Týká se to stavu nevědomí sebe sama a těla. Nejsme si sami sebe vědomi – a proto pak nejsme ani sebevědomí.

Na otázku, co by lidé zachránili při požáru, často odpovídají: „fotoalbum“. Proč? Protože vzpomínky jsou pro mnoho z nás to nejcennější. Skutečně. Jsme k nim totiž vázáni představou, že bez nich jsme ničím. Ale emocionální zážitky, které si pamatujeme, jsou především ovlivněny neobvyklostí a zakončením.

Pamatujeme si z toho všeho v podstatě jen velké výbuchy a laserové show. A právě to podkopává naši schopnost poučit se z vlastních zkušeností. Všimněte si, že většina lidí se nepovažuje za průměrné. Studenti jsou sami podle sebe chytřejší, manažeři kompetentnější, sportovci talentovanější. Není to narcismus, jen se považujeme za jedinečné. Myslíme si, že sice děláme totéž co ostatní, ale z jedinečných důvodů.

Většinu věcí víme „z druhé ruky“. Komunikace je forma nepřímého pozorování. A téměř vždy, když promluvíme, snažíme se ovlivnit myšlení druhých tak, aby se jejich pohled přiblížil tomu našemu. Geny se starají o svůj přenos tím, že nutí naše „já“ provozovat činnosti, jejichž prostřednictvím se přenášejí. Například sex.

Pokud má konkrétní informace nějakou vlastnost, která usnadňuje její přenos, pak má větší šanci uhnízdit se v myslích stále většího počtu lidí. A ano, geny se sice přenášejí sexem, ale myšlenky jdou skrze náš jazyk. Pokud má určitá informace vlastnost, která usnadňuje její přenos, má větší šanci zakořenit, i když je chybná.

Schopnost komunikace by se v evolučním boji neprosadila, kdyby nebyla v podstatě schopností přenosu informací. Proč se tak snadno přenášejí i chybná přesvědčení? Ta mohou zvítězit tehdy, pokud při svém přenosu sama rozvíjejí komunikaci, pak již nezáleží na tom, zda je toto přesvědčení mylné či pravdivé. A průšvih je na světě. Dává si snad někdo na svou komunikaci pozor?

Lidské štěstí nezávisí na bohatství ani hladu. Jsme nasycení a přesto nenaplnění. Ekonomika funguje díky mylnému přesvědčení, že tvorba bohatství přináší štěstí. Vyděláváme, kupujeme, vychováváme, protože věříme v pocit, který nám byl vnucen předchozími generacemi. Naše děti, my, rodiče, prarodiče, praprarodiče, to my všichni jsme uzly ve společenské síti evoluce.

Představivost dost často selhává. Vynechává aspekty reality, vymýšlí si „romány“ o lepším a doplňuje detaily podle přítomnosti, a nedokáže úplně předvídat, že vše bude úplně jinak, až se to skutečně stane.

Výzkumy ukazují, že nejpřesnějším způsobem, jak odhadnout své budoucí pocity, je zjistit, jak se teď cítí někdo jiný, kdo danou zkušenost prožívá. Ale protože se považujeme za výjimečné, nevěříme tomu. Není to totiž naše jedinečná zkušenost. Raději důvěřujeme své představivosti. A pak jsme zklamáni.

Můj učitel mi říkával: Kraď dobré myšlenky a žij podle nich. S radostí, se štěstím a s láskou." Je to levnější než se v potu tváře hnát za těmi svými. Jenže na získané zkušenosti jsme my lidé až moc pyšní, stáli nás přece tolik energie a úsilí. Málem nás některé připravili o život, přátele, domov.

Přebírat cizí zkušenosti za své není hanba ani vyčuranost. Jde o pragmatismus, nikdo nežije tak dlouho, aby mohl získat všechny zkušenosti ve všem, co ho baví či zajímá. A pak, nejde o to, kolik toho známe, ale co s tím uděláme. Babička mi vyprávěla, že když pomůžeme aspoň jednomu člověku v jeho cestě, pak jsme svůj život nežili nadarmo. A to ji věřím. S láskou a v dobré víře. Díky babi.

Velmi často jsme jako ti světští pošetilci, co hrají divadlo v Alenčině říši za zrcadlem. Ti, co hledají neobvyklé mistry. Neuvědomují si však, že jejich vlastní vědomí je jejich mistr. Ale je to jen to vědomí, které leží v jejich srdci, ne v hlavě.