Smysly trochu jinak – Žít svůj život

Nyní se společně vydáme na fascinující cestu, abychom odhalili, jak naše smysly a mozek společně pracují na rozlišování mezi sny a ostrou realitou. A možná si i odpovědět na otázku, proč nežijeme v neustálém stavu halucinací, když je hranice mezi skutečným a imaginárním tak tenká?

Vědci jako Thomas Naselaris z University of Minnesota a Nadine Dijkstra z University College London se vydali cestu do hlubin našeho mozku, kde se odehrává tajemný boj mezi realitou a fantazií. Představte si, že si dokážete představit jednorožce procházejícího ulicí, zatímco vy sami stojíte u okna a díváte se na skutečný svět. Proč se nám jednorožec jeví jako neskutečný, i když je naše představa o něm tak živá?

Tuto záhadu pomáhá odhalit fascinující objev: existence „prahu reality“ v našem mozku. Tento vnitřní systém hodnocení slouží jako rozhraní, které nám umožňuje odlišit skutečné zážitky od těch, které jsou plodem naší fantazie.

Ale jak přesně tento strážce prahu funguje a proč někdy naše představy překračují jeho meze? To vše vyvolá otázky, proč si tyto dva typy zkušeností nepleteme častěji. Zdá se, že klíčem je intenzita a živost našich představ. Pokud je však imaginární obraz dostatečně silný, může překročit tento práh a stát se pro nás „reálným“.

Historie psychologie nabízí fascinující experimenty, jako ten, který provedla Mary Cheves West Perky v roce 1910. Účastníci si měli představit ovoce, zatímco na zeď byly promítány extrémně slabé obrazy těchto plodů. Lidé si mysleli, že vidí jen produkty své fantazie, což ukazuje, jak snadno může naše vnímání sklouznout do světa imaginace.

V modernějších experimentech, účastníci hodnotili, jak živě vidí imaginární obrazy. Když byly tyto obrazy dostatečně silné, lidé je považovali za skutečné. Tyto studie naznačují, že náš mozek neustále vyvažuje na hranici mezi skutečným a imaginárním, a to pomocí složitého systému hodnocení, který nám umožňuje navigovat složitým světem kolem nás.

Schopnost rozlišovat mezi realitou a virtuálním světem může být pod vlivem stále sofistikovanějších a realističtějších digitálních zážitků oslabena. Vzpomeňme nedávnou prezentaci AI SORA, generující z textu video. Ohrožena totiž nebudou jen filmová studia.

Konstantní příliv umělých reprezentací reality může „posunout“ tento náš práh, což může vést k tomu, že mozek může být daleko více nakloněn k přijímání virtuálních zážitků jako skutečných.

Přílišná konzumace virtuální reality a digitálních zážitků tak může vést k situaci, kdy se lidé začnou při svém rozhodování a hodnocení situací opírat hlavně o informace a zkušenosti, které nemají kořeny v reálném světě. A v podstatě v představě či snu. Tento jev může mít vážné následky nejen na osobní úrovni, ale také v širším sociálním a kulturním kontextu celé naší lidské společnosti.

Například, může to vést k zpřetrhání sociálních vazeb a zhoršení schopnosti navazovat hluboké a smysluplné vztahy. Což se už v podstatě děje, hlavně u mladších generací.

Kromě toho, pokud se naše rozhodnutí začnou opírat o scénáře a zkušenosti získané pouze ve virtuálním světě, můžeme se stát méně schopní čelit skutečným výzvám a řešit reálné problémy. A následně se divíme, jak snadno nás kdejaký lump doběhl.

Tento posun může vést dále k zvýšenému pocitu izolace, úzkosti a deprese, což může mít za následek zvýšenou náchylnost věřit dezinformacím a nerealistickým očekáváním v různých aspektech života, od pracovních vztahů až po sex.

„Pornografie není ani v případě mladých problémem sama o sobě, ale může se jím stát, pokud poskytuje pokřivený nebo nereálný pohled na intimitu a sex. Obzvláště, pokud si citliví jedinci takový pohled zvnitřňují a vytváří si tak nereálnou představu o sexuálním životě,“ upozorňuje adiktolog Ladislav Dékány.

Podle Peta Luptona z organizace NePornu se věková hranice diváků pornografie neustále snižuje. „Náš průzkum mezi více než 1500 žáky v České a Slovenské republice ve věku od 13 do 17 let ukázal, že průměrný věk sledování porna se pohybuje mezi desátým a jedenáctým rokem života.“

Přičemž Michaela Slussareff ve své knize Hry, sítě, porno zmiňuje, že až čtvrtina dětí v Česku se setká s pornografií již v osmi letech. V tomto věku není dětský mozek připraven na tak intenzivní podněty, a je tedy mnohem náchylnější k vytvoření si návyku, který může přerůst v problematické kompulzivní chování. Jejich strážce prahu mezi realitou a imaginací totiž ještě není zcela nastaven.

Sexualita je jedním z klíčů k hraní našich osobních rolí. A nemyslím tím jen tradiční muže a ženy. Rolí, v nichž jde o to, žít se svou životní energií pocházející z naší sexuality autenticky svůj život. Schopnosti přijímat a hrát jakoukoliv roli, která je tady a teď třeba, protože jsem si uvnitř sebe sama jist, že se nezredukuji jen na to, co ve mě vidí ostatní. Život je o tom, že nebudu jen svoje reels, ale taky něco navíc.

A velkou roli v tomhle zápase smyslů, hraje i naše již zmíněná schopnost představivosti. Snít ve dne, není nic špatného. Konec konců jednorožců už jsem viděl, mávneme rukou. Jenže co v případě toho, když se naše snění dostane do situace, že sníme především proto, abychom unikly denní realitě, v níž si svou roli představit neumíme?

Sny, působí destruktivně na náš život až tehdy, odmítáme-li přijmout jejich výsledky. A proto nemáme sny jen analyzovat, ale máme je dožívat v bdělém stavu vědomí sebe sama. Jedině tak se totiž dozvíme, kam nás vedou. Tady platí jednoduchá přímá úměra.

Když odmítáme-li roli vládce svých snů, nemůžeme se nikdy stát ani vládci svých činů. A tak se díky reálně prožitým snům můžeme stále méně identifikovat s věcmi, emocemi či představami žijícími kolem nás, reagovat na ně podvědomě a tím víc si užívat samotnou existenci. Skutečnost. ne video či film.

Pokud totiž nechávám svým snům i životu svobodu, to, aby se volně rozvíjeli, ale nepropadám se do nich, žiji svůj život v realitě. Probouzím se do ní z video spánku, kam nás algoritmy sociálních sítí a herního průmyslu vrhají.

A abychom byly vědomější, měli bychom se naučit rozlišovat mezi subjektivním vnímáním denních událostí a objektivní realitou. Chcete-li pravdou. Pokud se člověk odnaučí tyto dvě rozdílné věci míchat ve svých smyslech dohromady, získá schopnost pozorovat denní události, aniž by spadl do pokušení soudit a hodnotit život kolem jen na základě filmových klišé. Popřípadě přednastavenými obrazy vizuálních narcistů, jakými jsou Babiš, Fico či Putin.

A tak jakmile dosáhneme vědomí, můžeme s realitou volně zacházet. Pokud se však oddáváme pouze naplnění svých nevědomých (tužeb odsunutých, odmítaných a fikanými politiky často jednoduše zmanipulovaných) tužeb, pohltí nás to, ztratíme nad realitou kontrolu, a i možnost skutečně jednat. Natož pak zodpovědně volit.

Prožít smysluplný život znamená získávat stále větší a větší distanci (odstup) a to s cílem naučit se nereagovat prvoplánově na smyslové podněty z okolí, ani ze sebe, protože to nás opět strhává do snů, iluzí, spánku a náš mozkový „strážce prahu“ se s nápravou těchto informací nadře, jak anděl strážný.

Naše realita je představa či sen, který můžeme postupně zpracovat, abychom přešli od nevědomého snu na pomezí noční můry k moudrému snění znamenající probuzení. Což znamená konec snu. A proto se zmizení celého snového vesmíru a proměně sebe sami tolik úspěšně bráníme. My sami. Spáči. Nebo ne?

Zdroje: