Svoboda srdce je ďáblův advokát

Kantor zjistil, že členové rodiny (společenství) na sebe neustále přebírají čtyři různé role. První byl tzv. iniciátor. Osoba, která neustále srší novými nápady, ráda zahajuje projekty a obhajuje nové cesty dalšího rozvoje. Vždy se můžete spolehnout, že přijde s novým nápadem. Zvláště o dovolených.

Opakem iniciátorů jsou tzv. oponenti. Vy se chcete například v cizině projet v autě, oponent se najednou bojí, jestli to umíte. Vy chcete jít na oběd do luxusní restaurace, oponent poznamená, že nemáte rezervované místo. Ať přijde iniciátor s čímkoliv, oponent na tom najde chybu.

Iniciátoři a oponenti jsou vždy ochotni pustit se do křížku a v tomto momentu vstupuje na scénu tzv. příznivec. Tedy ten, který se přidává na jednu či druhou stranu. Má-li se o něčem rozhodnout, můžete se vsadit, že tak příznivec bude chtít učinit.

Čtvrtá role přísluší pozorovateli. Je značně neutrální a většinou jen komentuje dění a vzniklou situaci. Zdá se, že máme všichni dilema, jet nebo nejet?

Napětí je nejvíce znatelné mezi iniciátory a oponenty. Úlohou iniciátorů je především vymýšlení a realizace nových nápadů. jejich energie, kreativita a zápal pro věc je neustále žene vpřed. Oponenti jdou jim naproti v tom, že neustále rozumem pochybují o rozumnosti těchto nápadů.

Dá se snadno pochopit, proč se lidem i organizacím líbí především iniciátoři. Přinášejí novou energii a nápady a neexistují pro ně prakticky žádné hranice. A ač nás to často svádí opovrhovat oponenty nesmíme zapomínat, že jejich rolí je udržovat skupinu v rovnováze.

Bezhlavý úprk vpřed vede většinou jen k smrti. Vyčerpáním. I kdyby byl názor oponenta nakonec jakoby špatný, přinejmenším připojil do debaty svůj názor, čímž jiným umožnil, aby se podívali na problém z jiného úhlu.

Oponování nemusí být zrovna příjemné – pro žádnou ze zúčastněných stran – ale je nezbytné pro zdraví skupinové dynamiky a někdy může doslova zachránit život.

Svoboda projevovat nesouhlas a vyjádřit obavy – a ochota tento názor a nesouhlas tolerovat je pro jakýkoliv vztah velice důležitá. Pro rodinu zvláště. Skupina, která vyřadí oponenty z rozhodování ztrácí to, čemu se říká lidově zdravý rozum.

Vše kolem nás podléhá posuzování. I ono nás vede k tomu, co děláme a jaké hrajeme role. Někdy máme pocit, že už starého bylo dost a musíme to najednou změnit. To, co dělá náš život v rodině i jinde bezútěšným jsou právě naše soudy.

Naše nálepky, jimiž ocejchováváme druhé. A především ty, o nichž tvrdíme, že je milujeme. Musíme sice věřit svým prvním dojmům, ale současně si musíme umět připustit, žer naše závěry z nich plynoucí mohou být díky našim nastavením z minulosti dosti klamné.

Nejlepší strategií, jenž vede k tomu se vypořádat se zkresleným myšlením, je chuť vnímat vše kolem nás takové, jaké to ve skutečnosti je. A ne takové, jaké to podle nás má být.

Každý z nás je totiž někdy iniciátorem, někdy oponentem, příznivcem i pozorovatelem. A jen v těch rodinách, kde se všichni její členové rozhodnou převzít na sebe tuto odpovědnost a hrát najednou všechny tyto role, může být výsledek konstruktivní komunikací všech zúčastněných ku prospěchu všech.

Jinak vyhraje jen někdo a druhý prohraje. Ale výhra a prohra je bojem o MOC, nikoliv komunikací. Jedinou skutečnou komunikací, která má v životě smysl je LÁSKA. Protože jí zaleží na všech, ne jen na někom.

Neustále soudíme nebo stanovujeme diagnózu všeho kolem nás (z internetových diskusí: „to Marešovo číro na blond ve Varech je teda dost trapný, co? - pomlka - a to není reklama na ty nové bílé banánky v čokoládě?“) A taky se zároveň stáváme obětmi takovýchto soudů či diagnóz.

Málokdo si pro posuzování druhých vytvoří objektivní normy, které dodržuje. Ty by nás totiž nutily soustředit na tzv. objektivní informace. A přitom by vynechali naše ego a jeho emoce. Všichni sice máme koncepty, jimiž filtrujeme nekonečný tok informací, jenž k nám ze světa přichází.

Ale využít tohoto zdroje můžeme jen tehdy dokážeme-li se soustředit na to, že někdy i vzájemně si odporující informace jsou tím, co tvoří náš život. Dopřát si ten luxus, stvořit si oddechový čas nežli nad něčím uzavřeme soud.

V době, kdy umíme předvídat hurikány, léčit nemoci pomocí komplexních lékařských technik, zmapovat vesmír, je snadné zapomenout, že pod povrchem, jsme my lidé stále a více než kdy jindy ovlivňováni iracionálními silami, jež mohou zcela podkopat logický pohled na svět kolem nás. Pravdou je, že ty nejdůležitější cesty vedou jinudy než jen přes rozum.

Každý z nás do svého myšlení vnášíme různé zkušenosti, emoce a pohledy. Avšak pouze díky poznání a pochopení světa skrytých vlivů, schovaného pod hladinou vnějších zdání, můžeme doufat, že oslabíme jejich sílu a moc nad naším myšlením a životem.

Svoboda srdce, se tomu říkávalo. Važme si ji. Je složená ze čtyř rolí. Hraných současně na jednom jevišti tak, aby všichni okamžitě pochopili, kterou z nich zrovna zastáváme. A taky to, že žádnou z nich nemáme v opovržení, ale v prosté lidské úctě. A tomu už se dá říkat láska, nemyslíte?

Michal Z. Zachar

PS: „Ďáblův advokát“ je termín pocházející z Vatikánu a označuje kněze, jenž byl určen k tomu, aby oponoval kandidátovi svatořečení. Kněz, jemuž byla přidělena role ďábla, přinesl rovnováhu do diskuse.

A ačkoliv si touto rolí nezískal sympatie ostatních, naše společnost i partneři, by udělali dobře, kdyby respektovaly nesouhlasný názor – ne-li přímo podpořily toho, kdo na sebe tuto roli převzal. Vždy se můžeme mýlit. Ale vždy se díky tomu stane z toho, o co jde něco většího. Něco, o co stojí za to usilovat.

Možná v tom je pravý význam latinského označení ďábla – Lucifer = lux sferos. Nosící světlo sfér, hvězd. Ale jak historie ukazuje, my ostatní právě „světlonoše“ nemáme moc rádi. Co kdyby svým světlem, nedej bože, osvítili i něco z nás?

Zdroje: