Uprostřed bitvy o myšlení

V dnešní době, kdy naše myšlení může být neustále ovlivněno externími silami, je otázka svobody myšlení kritická. Simon McCarthy-Jones, autor knihy „Freethinking: Protecting Freedom of Thought Amidst the New Battle for the Mind,“ nabízí provokativní pohled na to, jak můžeme chránit naše myšlenky a zůstat nezávislí v době, kdy nás obklopují nejen nekonečné informace, ale i potenciální hrozby pro naši myšlenkovou svobodu.

Myšlení a technologie

McCarthy-Jones identifikuje několik oblastí, kde naše myšlenková svoboda čelí ohrožení: státní a korporátní zásahy, individuální manipulace a nové technologie. Obzvláště znepokojivý je rychlý rozvoj technologií umožňujících „čtení chování“ – sledování našich osobních (kamerové systémy) i online aktivit, které následně umožňuje třetím stranám predikovat a následně ovlivňovat naše chování.

Filozofie myšlení

Historie je plná příkladů manipulace s myšlenkami, od antických sofistů po moderní „digitální sofisty“ - algoritmy AI. Dnešní digitální sofisté mohou mít obrovskou moc nad tím, co si myslíme – a jakým směrem se naše myšlení ubírá. A nevnímáme, že skutečná hrozba dnes nepochází z technologií samotných, ale z jejich schopnosti analyzovat a ovlivňovat naše chování.

Prostředí, v němž můžeme myslet

Správné prostředí je klíčové pro svobodné myšlení. Historicky nám kavárny za dob osvícenství poskytovaly skvělý prostor pro debaty a výměnu názorů, dnes by měly digitální prostory sloužit stejnému účelu. McCarthy-Jones upozorňuje, že bez bezpečného a otevřeného prostředí nemůžeme svobodně myslet ani komunikovat.

Všimli jste si někdy toho, že když přemýšlíme sami, nenapadá nás tolik zajímavých myšlenek, jako když přemýšlíme, coby skupina sedící ve zmíněné kavárně? A že v této interakci dosahujeme maxima tehdy, když je takováto skupina myšlenkově pestrá? Tedy, že generuje i velmi odlišné nápady.

A ty jsou dnes nahrazeny digitálními prostory, které však nemusí být vždy tím nejlepším prostředím podporujícím skutečné diskuse. Chybí v nich totiž lidská interakce. Nejsou 3D jako svět kolem nás, ale jen 2D. Jsou ploché. Mluvíme do tmy nebo do iluzivních virtuálně upravených obrazů.

My lidé potřebujeme prostoru kolem a tomu, co je v něm důvěřovat, cítit se v něm bezpečně a klidně. Jenže, jak se zde chcete cítit dobře v něčem, co je ze své podstaty umělé?

Současná realita

Otázka, před níž budeme jednou každý z nás postaven zní: jak si zachovat svou schopnost svobodného myšlení? V již zmíněné knize autor uvádí: „Nechat ostatní, aby za nás mysleli, znamená nechat ostatní za nás žít.“ Myšlení je to, co z nás udělalo lidi. Máme schopnost o věcech přemýšlet, a to je to, co nám umožnilo přežít a vyvinout se.

Když při sledování dezinformací na sociálních sítích začínáme myslet nekriticky jinak díky myšlení někoho jiného, je to jako kdybychom šelmě z pravěku upilovali zuby a drápy. A bezmyšlenkovitým přijímáním světa kolem se z lidí, stáváme pomalu, ale jistě zvířaty digitálního věku. A kdo se lépe ovládá a manipuluje? Zvíře nebo kriticky a svobodně myslící člověk?

Když jsem býval mladý, vstal jsem brzo ráno a šel nasekat trávu pro králíky. A to byl můj čas na přemýšlení. Bylo ticho, ptáci začali hulákat na celý sad, ranní slunce vstávalo se mnou, králíci spokojeně mlaskali a drtili stoličkami trávu v tlamičkách. Myšlení šlo samo. Myslet při práci či pohybu byla radost.

Dneska? Lidé mají od rána na uších sluchátka, které je doslova zašpuntovali od vnějšího světa, a tak se jim v hlavách namísto jejich myšlení rozvíjejí podcasty ze Spotify anebo YouTube. Pomáhají nám tyto technologie přemýšlet anebo jen přebírat myšlenky druhých? Tím, že si jich pro očividný vlastní myšlenkový nedostatek, importujeme přímo do hlav tuny každou hodinu?

K čemu mě dovedli mé zkušenosti?

Inu, stáhl jsem se ze sociálních médií. Profily na nich mám, to ano. Ale postuji zde pouze odkazy na své články a nic víc. Jistěže, že např. X nebo LinkedIn jsou výborným zdrojem nových nápadů a postřehů. Ale míra, v níž by upoutaly moji 100 % pozornost na několik hodin denně, se rapidně snížila.

Dnešní digitální technologie se zaměřuje na vlastní cíle, tj. ukrást mou pozornost, no a já se chci věnovat svým vlastním cílům. Užitek z pobytu zde byl pro mě minimální.

Na druhou stranu, když ukazujeme prstem, je dobré si uvědomit, že ta ruka, co ten prst nese je moje. Možná to byla moje pýcha, či arogance moci, že to, co mé „já“ produkuje přitahuje tolik „lajků“.

Přiznat si to je jednoduché, ale ne když jste touto egoistickou iluzí mocí, kterou vám sociální sítě vnuknou, doslova posedlí. Chyběla mi sebekontrola.

Třetí věcí, kterou jsem si dovolil udělat, bylo začít myslet i trochu jinak. Víc tvořit. Psát básně. Psát. Tvořit. A začal jsem zase chodit na různé workshopy, na delší výcvik v pomáhajících profesích a opět se mi ukázalo, jak obrovsky naplňující a cenné je myslet společně s druhými lidmi.

A jako poslední, vrátil jsem se ke kořenům. Sice nesekám trávu, ale začal jsem více chodit, pokud možno tam, kde je příroda anebo aspoň její zbytky. Příroda je díky své bezpodmínečnosti, vynikajícím prostorem pro rozvoj kreativity, pro posílení toho osvobozovat své myšlenky a dávat jim prostor, v němž si navzájem důvěřujeme.

V tomto sdílení, v této vzájemné podpoře, tkví skutečná síla lásky – síly, která nás spojuje, aniž bychom sami cokoliv ztratili.

Jo a chodím i čas od času bez sluchátek – jako znovuobjevení pravého významu svobody myšlení, která mi umožní zachovat si lidskost i v digitálním věku.

Zdroje: