Vztek potřebuje kultivovat. A nejen on.

Je po volbách. Nebo jiné přírodní katastrofě. Většina lidí a to včetně těch, co byly zvoleni se musí vypořádat s protichůdnými emocemi, které vznikly během završení procesu voleb. Koncentrace našich emocí bublala veřejným prostorem, jako řeka po jarním tání.

Co se při tom potom odehrávalo v nás samých? A co teprve nyní, když jedna polovina národa prožívá svou radost a ta druhá svůj vztek z výsledků voleb. A vztek je jedna z nejsilnějších destruktivních emocí.

Problém je neumět s ním žít. Zvláště pro ženy. Ve světě, kde ženy zvládají řídit firmy, domácnosti, emoce svých blízkých i vlastní krevní tlak, zůstává jedna otázka pořád stejně palčivá. Kam s negativními emocemi? Která se nám všudypřítomně pletou do života.

Vztek. Smutek. Přetlak. Zprvu jde jen o signály těla o tom, že emoce neměly kudy ven. Když nejsou zachyceny a zpracovány, uloží se se v těle. Neviditelné, nezpracované, stoupající jako horká láva úzkým jícnem bublají schované pod povrchem.

A co mi s tím? No… mohli bychom začít třeba uvažovat o kultivaci. Hodí se nám kdekoliv na světě jsme.

Tento článek se pokouší oslovit nejvíce ženy. Ne proto, že by jim patřil vztek, smutek nebo onen přetlak, ale bohužel jsou ony nejčastěji tím, kdo pohlcuje jejich výbuch, kdo potom snáší jejich destrukci, jako svou bolest.

Protože právě ony ji nejčastěji nesou, když my muži neomaleně a bez důvodů vybuchneme. Většinou kvůli v těle neudržitelnému tlaku, co se spustí výbuchem pro kdejakou hloupost. Ne že by to ženy neuměly taky. Ale protože jsou to právě ženy, které v osobních rozhovorech, sezeních, stále častěji kontaktují s otázkou: „Co s tím, co se ve mně kupí a cítím, že mi to neprospívá?“

Slovo kultivace může znít starosvětsky. Označuje proces zdokonalování, zušlechťování, pěstování. Kultivace v smyslu seberozvoje znamená růst lidských schopností, vzdělávání a zdokonalování sebe sama. Kultivovat emoce tak neznamená je potlačit. A ani je vyřvat na partnera nebo na cizí osobu, která do vás štouchla omylem v nákupáku vozíkem. Ani si je „vytrénovat“ do propoceného ručníku.

Jedna moje známá psycholožka by řekla: jde o to udržet kapacitu nervového systému, aniž bys spadl/a do kolapsu, výbuchu nebo autopilota. Řekněme si to obyčejně. Jde o to naučit se zpracovávat energii emocí tak, aby nás nezničily. A s nimi i naše vztahy, tělo a víru v sebe sama.

Ne, tohle není metafora pro Instagram. To je příměr, který dává smysl každé ženě, která někdy pečovala o kytku. Nebo o dítě. Nebo o vlastní cyklus. Emoce prostě nejsou ani dobré, ani špatné. Zkuste si na chvíli sami sebe představit jako zahradu. Emoce v ní jsou jako znečištěná vodu na zalévání. A ta bez kultivace (zušlechtění) způsobí zkázu. Otráví celou zahradu.

Stříbrná studánka je velmi stará technika, která učí s touhle vodou (emocí) zacházet. Bez ezoteriky. Bez nálepek. S respektem k tělu, které má na rozdíl od našeho mozku ještě pořád paměť. A pamatuje si úplně vše, na to nezapomínejme.

A proč je to aktuální právě teď? Většina lidí je právě nyní ve fázi, kdy má:

U žen je jich možná i více. Přechod. Pracovní tlak. Syndrom vyhoření. Rychlé hormony, pomalé trávení. Odpovědnost plynoucí z role matky. To nejsou výmysly. To je tělo, které říká: Zastav se. Zpracuj to. Změň přístup.

Není to rituál v dlouhých šatech. Ani vizualizace víly. Je to dechová ukotvovací technika, která vychází z prastarých principů, ale mluví jazykem dneška. Zahrnuje práci s dechem, vědomý pohyb, obraz, symboliku a fokus na pánev.

To vše ve formátu, který je vedený vámi samotnými, je bezpečný a velmi konkrétní. Zjistíme při ní, že naše bedra nejsou jen místem bolesti. Jsou i imaginární vnitřní studánkou. A ta ví, jak přeměnit tlak emocí na naši vnitřní sílu. A ta zase ví, kdy ti má říct dost. A kdy tě vést dál.

Tak co… zkusíte se z ní napít? Co kdyby místo „vypouštění páry“ stačilo přeměnit ničemu neprospívající negativní tlak zpět na energii a tu si ponechat? A využít ji znovu? A co kdyby tělo už dávno vědělo, jak na to?

Starodávná technika tělesné je alchymie pro ženy, které se nebojí své síly. Kdysi, ve starých kulturách, žily ženy, které znaly tajemství vnitřní práce s energií. Věděly, že tělo není jen schránka, ale nádoba. Že není nutné se bránit silným emocím, ale naučit se je zpracovat, nikoliv zadržovat.

Představ si, že v oblasti bederní páteře, kde se setkává páteř s pánví, máš vnitřní alchymistickou nádobu. Tahle nádoba je stříbrně průzračná. Její vnitřek je hluboký, klidný a zrcadlící se.

Do této studánky stéká shůry světlo a je zlaté, jemné, inspirující. To je energie (mužská) jangu = nebe, chladu, dechu, směru, rytmus života. Zespoda do ní vystupuje temné světlo, které je hluboké, uzemňující a všeobjímající. To je energie (ženská) jinu = země, voda, oheň, krev, melodie života.

A právě ve stříbrné studánce se tyto dvě síly setkávají a proměňují. V energii života. Bez boje. Bez ztráty. Bez přepětí. Nadechni se a při nádechu veď právě tím popsaným způsobem tuto energii do studánky. Ve výdechu ji naopak ze studánky jen pusť (uvolni) do těla. Neurčuj její směr, nestav se jí do cesty. Nech jí, aby zcela vyplnila tvé tělo. A pak zase nádech a výdech. A to je vše.

Tahle technika není nová.
Je starší než jóga.
Je hlubší než afirmace.
A dokáže pohnout realitou více než jakákoli mentální kontrola.

Umožňuje ti přeměnit surovou energii, a to včetně vzteku, paniky, vášně nebo traumat či bolesti zpět na vnitřní palivo, které už neničí, ale dál tě živí.

Říkáte si, že není možné, aby něco tak účinného bylo tak jednoduché? Ne, tohle není nová sekta. Ani „jóga pro hysterky“, podle některých hloupých mačistů. Je to prostě tělesná gramotnost. Jazyk vnitřní práce, který jsme zapomněly. Ale který se dá znovu naučit.

A možná ti dá víc než všechny rady o „women power“. Tady v článku máte její popis, tak jestli se vám chce, tak si ji prostě zkuste. A jen pro zajímavost: tělo na toto dechové cvičení reaguje téměř okamžitě.