Článek
No a jak to tedy v pohádce o Smolíčkovi bylo? Smolíček byl malý opuštěný kluk, co žil s jelenem se zlatými parohy. V chaloupce v lese, ve kterém žily jezinky. A proto ho jelen varoval, aby když nebude doma, nikomu neotvíral dveře. Jednoho dne jezinky přišly a sladkými hlásky prosily, aby jim na chvíli otevřel, aby se mohly zahřát. Smolíček jejich prosbám odolal a neotevřel.
Jenže jezinky přišly zase, když jelen nebyl doma, a Smolíček se jimi nechal uprosit a jezinky ho unesly. Jelen ho zachránil na poslední chvíli, když uslyšel jeho zoufalé volání o pomoc. Doma Smolíčkovi vynadal, jenže ten se nepoučil, příště se nechal znovu ukecat a jezinky si ho odnesly do své jeskyně. Tam ho parádně vykrmovaly, aby jej mohly sníst. Náhodou v poslední chvíli, když měl skončit na pekáči, volal o pomoc a jelen, který byl náhodou nedaleko, jej zachránil. Ponaučení? Pokoušet osud se nevyplácí.
Proč jsem si pro zamyšlení se nad osobním rozvojem vybral zrovna tuhle pohádku? Inu, jsme tak trochu jako Smolíček. Většina z nás má velké štěstí. Má někoho, kdo se o nás stará, poskytuje nám domov, podporu a učí nás vyznat se v životě. Přesto, když se naskytne příležitost, neposloucháme dobře míněné a zkušenostmi prověřené rady a děláme si, co chceme. I když víme o nebezpečích, znovu a znovu se necháváme zviklat a otevíráme dveře „jen prstíček tam strčíme“.
O pomoc potom křičíme, a jak nahlas - ovšem ve chvíli, kdy je na to už pozdě. No a když jelen dorazí, jsme dost často povýšení, uražení a namísto díků a ponaučení se proces opakuje. Moje babička říkávala, že: „… pýcha utáhne víc než traktor“. Chceme se pokaždé něco naučit MY (JÁ) sami, že díky tomu opakujeme dokola ty samé chyby. Moudrost nás dostihne až tehdy, když pochopíme, že je mnohem levnější a účinnější vnímat zkušenosti druhých než za každou cenu získávat ty vlastní.
Sranda je to zvláště, když pokaždé stojíme sami v lese, řveme jako na lesy, a přesto nás nikdo neslyší. Anebo hůře, otevíráme dveře jezinkám s naivní nadějí, že „tentokrát nám neublíží“. V honbě za osobním rozvojem se mnohdy dostáváme do situace, kdy máme pocit, že jsme nad věcí. Že máme nadhled, že jsme se změnili. Ten všezaplavující pocit plný euforie tvrdící: „Vím, jak na to!“
Za HORY - ta první část poselství pohádky o Smolíčkovi nás vede na vrchol. Jenže když toho vrcholu dosáhneme a trochu se rozplyne mlha, co tam obvykle bývá, zjistíme, že jsme něco přehlédli. A to je první výzva k překonávání. Uvědomit si, že stejně vysoko jako my s námi jsou pořád naše staré vzorce chování, nevědomé reakce a zvyky, které jsme tam vyvlekli sebou.
Na vrcholu je ideální místo k tomu se jich zbavit. Protože nikdo na vrcholu nestojí věčně, leda by byl socha, přijde další etapa a výzva číslo dvě. Opustit své staré návyky jde v této pozici nejsnáze. Proč to většina z nás ignoruje, netuším.
A co se stane, když si jich nevšimneme a neumožníme sami sobě trochu transformace? Přijdeme o rovnováhu. A přijde další již zmíněná etapa. Přijdou DOLY neboli sešup do tvrdé reality. Stačí nepatrná drobnost. Nenadálá poznámka, zklamání či nečekaný neúspěch a my padáme dolů. Řítíme se rychlostí utrženého vlakového vagónu, ječíme jako na lesy, ale nikdo nás neslyší.
Spadneme zavaleni lavinou bolestivých emocí a znehybníme. Tohle je čas na přijetí dalšího milníku. Markeťáci tomu říkají heatmapy. Heat mapa je grafické zobrazení chování návštěvníka na webu. Pojem pochází od designéra Cormaca Kinneyho. Doslova sleduje pohyb kurzoru a zaznamenává každé kliknutí. Je tedy lehké zjistit, která místa uživatele zajímají a která naopak vůbec. Z toho se dá vyvodit, které části jsou umístěny správně a které ne.
Bolest a jí provázející emoce jsou pravda nepříjemné, ale ukazují nám to, co si naše tělo má pamatovat, abychom v dalším velehorském výstupu netáhli nahoru stejný bordel jako prve. Je dobré si udělat turistickou mapu našich prožitků. Emoce dokáží být naším strážným andělem, jen se musíme naučit neignorovat či nezahánět naši bolest, ale ukotvit ji do našeho těla pomocí paměti jako strážce, který nás včas varuje. Bolesti se není třeba zbavovat, jen je jí třeba naslouchat.
Vyhrabali jsme se z laviny, usušili, dali dohromady a jsme opět na cestě seberozvoje. Čeká nás třetí výzva, které osobně říkám PAROHY. Přijdeme totiž na křižovatku, která nám dá dvě možnosti. Jedna cesta vede zpět k iluzím a egu, které nejsou nikterak umenšené, naopak vyrostou jako ty parohy, dodávající nám pocit nadřazenosti a jedinečnosti. Falešně zlaté, podotýkám.
Ego nám při tom tvrdí, že jsme se změnili, že teď nás čeká jen klidná plavba životem. A víte, jak to je s realitou? Čím víc se snažíme udržet věci pod kontrolou, stejně jako se snažíme mít náš les bez jezinek, tím rychleji přijde život a řekne: „Ha-ha, koukej, co se stane dál.“ A takhle se můžete osobně rozvíjet do aleluja a nikdy se nikam jinam než k dalšímu vrcholu a další lavině nedostanete. A tak dokola.
Ta druhá část cesty vedoucí z křižovatky si takovéhle ambice nedělá. Spíše ti jen s pokrčením ramen řekne pojď, a vy si uvědomíte, že jaký si to uděláte, takový to budete mít. A to je čtvrtá a poslední výzva. Uvědomíte si to ve chvíli, když zase stojíte před vaší chaloupkou. Jen je smutně opuštěná, nekouří se jí z komína, jelen nikde.
Stojíš tu ale ty, silný dospělý jelen, co hledá, kde se bude pást. „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jeskyňky pryč nesou!“ Najednou si to uvědomíš. Jezinky tu budou napořád. Víš, že si poradíš. A nemusíš žít ve strachu. Protože to by znamenalo, že tě strach (jezinky) má pořád v hrsti a ani tě nemusí unášet.
Ale co další lidé? Všichni rosteme do toho stát se jeleny. A všichni se můžeme stát chaloupkou pro nějakého toho Smolíčka. A pomáhat mu tak dlouho dospět, než si to uvědomí. Aspoň tak mi to vyprávěl táta, když mluvil o našem rodovém zvířeti ve znaku a o tom, proč je důležité pomáhat lidem. Víte jak, dobře rostlé souměrné parohy mají spoustu výhod. Dobře se za ně Smolíček drží, když jezdíte po lese například.
Ale vážně, klíč k tomu, jak vyběhnout s jezinkami, je vlastně jinde. Vysvětli Smolíčkovi, že až zase zaklepou, aby nečekal a netrápil se s pochybnostmi. Otevři dveře a zahlahol jim vstříc z plných plic: „Dobrý den, mé milované jezinečky!“ A když to uděláš s láskou, budou tak zmatené, že než se s jelenem vrátíte z města, vyklepou peřiny, zametou chaloupku a ještě vám uvaří oběd. Protože nic jezinky nevyvede z míry víc než člověk, který se jich přestal bát.
Zkuste to, je to zdarma.
