Článek
Přátelé, říkám záměrně moji přátelé. Jste to vy všichni, co mě čtete nebo budete číst. Už je vás přes 501 000, co přečetlo mé články na Seznamu od začátku až do konce. Je to pro mě čest. To nejsou žádná moje prázdná slova. Tak to cítím.
Píši syrové a autentické články o sobě a svojí rodině. Je to pro mě, jako když jdu s kůží na trh. Víte o mně, co cítím, o čem přemýšlím, že mám deprese, a pomalu i to, jakou mám velikost botasek. Že nosím klobouky, kulichy, maskáče, jako bych se za nimi skrývala i teď v 70 plus letech.
Ano, žít s pochroumanou duší je pro mraky lidí těžké. Nejsem v tom sama. Víte, že jsem napsala knihu. Potřebovala jsem se z bolesti vypsat. Neplánovala jsem, aby ji někdo četl, jen jsem chtěla, aby ji měl můj syn na památku.
Aby mi porozuměl a věděl, jaká jsem byla, čím jsem trpěla, čemu jsem se smála, čemu divila, co prožívala. Možná abych mu řekla, že to nebyla moje vina. Prostě se to stalo, že jsem psychicky vyhořela.
V pondělí 21. 9. 2026 jsem vydala knihu, původně jen deset kusů pro rodinu. Ale rozhodla jsem se, že se nemám za co stydět. Že by má kniha mohla pomoci lidem, kteří ji budou chtít číst. Někdo si řekne: „Ta se zbláznila, když se takhle odkrývá na dřeň.“ Ale blázen jsem, jsem také stará, tak co.
V knize používám vulgární slova. Jak taky pojmenovat to depresivní odplivnutí. Takové slušné slovo neznám. Myslím, ale jistá si nejsem: Vyhrála jsem sama nad sebou? Svoji knihu, zpověď, katarzi beru jako vítězství nad mými depresemi. Najití odvahy a posílení sebevědomí. Takovou pomyslnou tečku.
Dnes vidím obálku svojí knihy. Vidím na ní fotku sebe a svého Kapitána, jak jsme byli mladí. Rozhodla jsem se správně poslat knihu mezi lidi, kteří v ní třeba najdou kousek sebe. Sice se hrozně bojím reakcí, ale vnímám, že je důležité ukázat, že v tom nikdo nejsme sami.
Možná, že nad mým životním postojem budou někteří kroutit hlavou. Ale tak to bylo a já se za to nestydím.
