Článek
V pohádce se píše: „Slibuji, co jsem slíbil.“ Slíbila jsem, že napíšu o svatbě svého syna. Znáte mého syna z článku na Seznamu: „Stála jsem nad inkubátorem a neměla ani slzy…“ Prožívali jste se mnou každou vteřinu, když se narodil, šel do školky, školy, učňáku i potom. Čtete mé články a už je Vás přes 512 000. Zasloužíte si přečíst o tom, že jsem syna vedla k oltáři. Editorům Seznamu samozřejmě děkuji, čtou mě jako první.
Tak to byl fakt úlet. Syn mi řekl den předem: „Mámo, budu se ženit!“ Přitom se na mě díval a měl rosu v očích. Ve mně nastal v tu chvíli výbuch duše. Začala jsem brečet a objala jsem ho. Dívala se na to moje budoucí snacha i můj manžel. Tak jsme brečeli všichni čtyři. Naše štěně cítilo to rozrušení. Slzy v očích sice nemělo, jen začalo hlasitě štěkat.
Řekli nám to venku pozdě večer, tam, kde v noci sedám za stolem a píšu pod malou lampičkou. Ale v tu chvíli se snad rozsvítily všechny hvězdy. Pro mě to byla bomba, moje miminko se bude ženit. Podotýkám, že už deset měsíců pořád jen sedím a píšu. Mám tak dvacet kilo navíc a nosím už jen maskáče. Do těch se aspoň vejdu.
O svatbě mi neřekli předem, věděli totiž, že bych byla rozrušená. Rozhodí mě i obyčejný dopis z úřadu. A teď tohle. Svatba a já tlustoprd. V noci jsem začala lítat po bytě jako splašená veverka, hledala dvacet let staré lodičky, manželovy lakýrky, oblek a přemýšlela, co vůbec narvu na sebe. Usoudila jsem, že syna za trest snad povedu k oltáři nahá, jen v černém klobouku.
A co teď? Lodičky jsem sice našla, ale nakonec se projely jen autem v pytlíku. Vedla jsem syna v botaskách. Našla jsem sice slušné kalhoty, ale v pase mi chybělo dobrých deset centimetrů. Vyřešila to pevná guma, bála jsem se jen, aby nepraskla. Vyhrabala jsem černou halenu bez rukávů a povadlé svaly na rukou mi koukaly div ne na zem. Půjčila jsem si bílou halenku.
Manžel si sice zkusil své lakýrky, ale vůbec se do nich nevešel. Šel nakonec v botaskách a v obleku po svém tatínkovi, přestože má svůj vlastní. Ten oblek na svá léta byl z kvalitní látky a můj muž v něm byl fešák. Ale co já? Nemohla jsem se v zrcadle ani vidět.
Hodinu před obřadem jsem se ještě sprchovala. Na dvorku všichni zdobili auta a samozřejmě ta svatební panenka na kapotě vůbec nedržela. Syn si s tím sice poradil, ale v tom okamžiku začal zběsile bouchat na dveře koupelny: „Vem si občanku, venku u brány čeká pošťačka s doporučeným dopisem!“
V županu a s mokrou hlavou jsem podepsala předvolání na kriminálku – svědek, zpronevěra. Čuměla jsem na ten úřední papír s naprostou hrůzou. Do pytle, vždyť já nikam nechodím, nejezdím autem, nikde nenakupuji! V tu chvíli mě popadl strašný amok, ale na kriminálce v tu dobu telefon samozřejmě nikdo nezvedal. Úplně mě to vykolejilo.
V tu vteřinu přiběhl syn se slovy: „Mámo, dělej, musíme už jet!“ Vyřešila jsem tu pevnou gumičku v pase, syn zkoumal pohledem můj starý ohoz a pak mě pyšně a s hlubokým dojetím vzal za ruku: „Mámo, sluší ti to.“ Málem jsem z těch slov upadla na zem.
Manžel narychlo hledal svůj starý foťák, protože se jaksi v tom spěchu úplně zapomnělo na fotografa. A já jsem byla tak rozhozená, že jsem se v autě zapomněla křečovitě držet madel, jako to dělám obvykle. Jen jsem pevně svírala v ruce kytku. Strach z jízdy najednou úplně zmizel.
Neměli ani svoje vlastní svědky, domluvili se na úřadě a svědčil jim pan místostarosta s kolegyní. Paní, která organizovala obřad na radnici, zajistila i tlumočnici.
Nikdy jsem neviděla tolik úředních lidí, jak s takovou láskou, dojetím a pochopením pomáhají mému synovi a snaše. Jak chápali, že syn pobíhá po obřadní síni a nastavuje kameru na stojanu, místo aby šel vedle mě k oltáři. V tu chvíli plakala snad i ta kytka v krásné váze na obřadním stole.
Konečně to přišlo. Vedla jsem ho a pevně mačkala jeho ruku, aby šel pomalu. Pochopil to. Ten obřad byl nejen nesmírně dojemný pro všechny svatebčany, ale bylo to vidět i na pracovnících úřadu, protože znají mého syna už od malička. Syn neustále tikal očima z paní oddávající na tlumočnici, která skvěle znakovala, že i já jsem rozuměla.
Snacha vypadala jako princezna. Manžel sice fotil, ale ten novomanželský polibek byl tak rychlý, že na fotkách nakonec není. Když se snacha podepisovala do knihy, ozvalo se jen tiché „sakra“ – to jak bojovala s tím jednoduchým V a dvojitým W v novém jméně. I to bylo dojemné.
A nejkrásnější ze všeho byl pohled jejích čtyř dětí na svoji mámu a mého syna. Už dlouho ho představují svým kamarádům jako svého vlastního tátu. Můj syn měl v tu chvíli viditelnou, čistou lásku v očích nejen pro moji snachu, ale právě k těm dětem.
Jak já byla v tu vteřinu hrdá a pyšná na svého syna! Na to malé miminko, které to tehdy v inkubátoru dalo. Vždycky se můj syn bál, co s ním bude, až já a manžel nebudeme. Já jsem se zase celý život bála o něj. Ne, už se nebojím.
Když jsme přijeli domů, byla jsem vyčerpaná. Místo svatební polévky jsem tři hodiny spala. Potom jsem se konečně dovolala na tu kriminálku a řekla jim: „Málem jste mi kvůli takové ptákovině zkazili svatbu mého syna, mohlo to se mnou seknout!“
Potom jsme do noci slavili, a ještě další dva dny k tomu. Pěkně na zahrádce, na slunci, v teple – žádný déšť ani slzy. Jen tam byla ta čistá láska při tanci mého syna se snachou. Muzika řvala tak moc, že ji slyšelo celé město. Nikomu to ale vůbec nevadilo, všichni tu znají mého syna, který musí mít hudbu nahlas.
Vzpomínali jsme při tom s mužem na naši vlastní svatbu. Tenkrát jsem ve svatebních šatech vylila celý hrnec polévky s domácími nudlemi na svého tatínka a manžela, protože se mi naběračka zasekla do digestoře nad sporákem. Vzpomínala jsem na to hrobové ticho a úlevný smích. A na svatbu v džínách, na stání s kapelou v koutě pokoje v paneláku. Ten obrovský kravál tehdy panelák nezbořil.
Po třech dnech slavení jsme s manželem usoudili, že velké flámy v našich 70+ a 80- už jsou definitivně za námi. Dostali jsme asi mouchu Tse-tse a prospali snad celý týden. Ani jsme nemuseli vařit, dojídali jsme svatební zásoby od snachy. Zase mám sice další kilo navíc, ale já už tu pevnou gumu v gatích naštěstí nebudu potřebovat.
Ne, nebrečím, to jenom z tváře padá déšť.
Ne, neslyším, to jenom napouštím vzduch.
Ne, nemyslím, to jenom myšlenky letí sem tam.
Ne, nevidím, to jenom oči protáčím kolem.
Ne, nesměju se, to se jen blbě šklebím.
Ne, nehmatám, to jenom nervy zkoušejí.
Ne, nezpívám, to jenom můj hlas zpívá větrem.
Ne, nemluvím, to jenom potichu šeptám.
Ne, nejsem budík, netikám, to jenom srdce nahazuje motory.
Ne, nedýchám, to jenom duše kouká ven.
Ne, nedoufám, už je pozdní čas.
Ne, nejsem. Není to konec? Ne, nebudu? Vědomí nechávám.
Tak teda sakra jsem.
Ne, už se nebojím.
