Maxmilián Kolbe: Kontroverzní kněz, který se obětoval za otce dvou dětí v koncentračním táboře

Když 29. července 1941 stál Franciszek Gajowniczek na apelplacu v Osvětimi, tedy na prostranství, kde se vězni shromažďovali k nástupu, netušil, že za několik minut mu bude darován život výměnou za jiný, o který nepožádal. Z tábora smrti nedlouho předtím utekl vězeň Zygmunt Pilawski a zástupce velitele Karl Fritzsch sáhl po trestu, který zde platil bez ohledu na osobní vinu. Z bloku, v němž uprchlík žil, vybral deset mužů a poslal je do podzemní cely bloku 11, kde měli bez jídla a bez vody zůstat tak dlouho, dokud nezemřou.

Jedním z vybraných byl právě Gajowniczek, seržant polské armády a vězeň číslo 5659, který měl doma ženu a dva syny, a když byl právě on vybrán na jistou smrt, vykřikl, že je otcem, a prosil o život. V ten moment z řady vystoupil další vězeň, vysoký muž s číslem 16670, a řekl, že je katolický kněz a že chce jít místo muže, který má rodinu. Fritzsch nakonec souhlasil. Je to známý příběh z druhé světové války, ale již je méně známo, jak darovaný život dopadl pro muže, který zůstal živ. Gajowniczek válku přežil, jenže jeho synové nikoli.

Franciszek Gajowniczek se narodil na přelomu 19. a 20. století ve Strachomině, byl vojákem z povolání u 36. pěšího pluku a v září 1939 bojoval u Wieluně i v pevnosti Modlin. Po kapitulaci utekl ze zajetí a pokoušel se dostat přes Slovensko k polské armádě na Západě, jenže gestapo jej chytlo a už o rok později se dostal právě do Osvětimi. V den, kdy jeho číslo na shromáždišti vyvolali, mu bylo devětatřicet let.

V Osvětimi zůstal až do října 1944, kdy ho odvezli do Sachsenhausenu, a osvobodili jej až Američané v květnu 1945. Domů se vrátil až na podzim a posléze se dozvěděl od své přeživší manželky Heleny, že oba jejich synové jsou po smrti. Zemřeli 17. ledna téhož roku při sovětském bombardování města, když se fronta valila na západ. Staršímu Bogdanovi bylo osmnáct let, bojoval ve varšavském povstání a posmrtně dostal polský Kříž za chrabrost, u mladšího syna není dodnes jasné, zda se jmenoval Juliusz nebo Janusz. Jedno je však jisté, a to, že otce již také nikdy nespatřil.

Kněz, který se rozhodl obětovat, Maxmilián Kolbe, v podzemní cele nemohl tušit, jak ten darovaný život skončí, kdežto Gajowniczek s tím vědomím žil půl století. Jezdil zpátky do tábora a vyprávěl o Kolbem v kostelích v Polsku i v Americe. V roce 1972, rok po blahoslavení, přišlo do Osvětimi přes sto padesát tisíc lidí a Gajowniczek opakovaně prohlašoval, že děkuje za dar života. Nakonec zemřel 13. března 1995 v Brzegu v úctyhodných třiadevadesáti letech.

Druhý životní příběh je kratší, ale o to zajímavější. Rajmund Kolbe se narodil 8. ledna 1894 ve městečku Zduńska Wola, v té části Polska, která tehdy patřila Rusku, jako syn tkalce Julia německého původu a polské porodní báby Marie, rozené Dąbrowské. Rodina se brzy přestěhovala do Pabianic a chlapec, který matku uměl vyvést z míry, později vyprávěl, že se po jedné takové scéně modlil v kostele, co z něj bude. Přišla k němu, jak říkal, Panna Maria se dvěma korunami, z nichž bílá znamenala život v čistotě a červená mučednictví, a on chtěl obě. Matka tu vzpomínku po něm opakovala, ověřit se nedá a zůstává rodinným vyprávěním, které však pro něj mělo váhu celý život.

V roce 1907 odešel se starším bratrem Franciszkem do františkánského semináře ve Lvově, roku 1910 vstoupil do noviciátu a přijal jméno Maxmilián, věčné sliby složil roku 1914 a přidal si jméno Maria. Řád jej poslal do Říma, kde na Gregoriánské univerzitě získal doktorát z filozofie a později i z teologie na Papežské teologické fakultě, a na kněze byl vysvěcen 28. dubna 1918. V Římě jej také zastihla zpráva, že otce, který se za první světové války přidal k polským legiím, Rusové oběsili jako zrádce.

Ještě před kněžským svěcením, 16. října 1917, založil s několika spolubratry Militia Immaculatae, česky Rytířstvo Neposkvrněné, a podnět k tomu popsal sám: protivatikánské demonstrace svobodných zednářů, černý prapor a archanděl Michal pod nohama Lucifera. Cíl spolku byl misijní, neboť šlo o to obracet hříšníky, heretiky, schizmatiky, Židy a zvláště zednáře.

Po návratu do nezávislého Polska začal v lednu 1922 vydávat měsíčník Rycerz Niepokalanej, Rytíř Neposkvrněné, jehož první náklad měl pět tisíc výtisků. Tuberkulóza ho na čas poslala do Zakopaného, tiskárna však jela dál, a roku 1927 mu kníže Jan Drucki-Lubecki přenechal pole u Teresina západně od Varšavy, na němž vyrostl Niepokalanów. Za dvanáct let to byl největší katolický klášter na světě, žilo v něm přes sedm set mužů a měl vlastní tiskárnu, malý seminář i vysílání, přičemž zakladatelova radioamatérská značka zněla SP3RN. Ke konci třicátých let vycházel Rytíř ve statisícových nákladech a některá čísla se blížila milionu, takže v meziválečném Polsku nešlo o farní věstník, nýbrž o provoz postavený na mariánské úctě, sbírkách a představě, že tisk dokáže obrátit svět.

V roce 1930 odjel se čtyřmi bratry do Japonska, ačkoli japonsky neuměl, a biskup v Nagasaki mu povolil vydávat časopis pod podmínkou, že zde bude vyučovat. První číslo Seibo no Kishi vyšlo v řádu týdnů a klášter Kolbe postavil na svahu hory Hikosan, na místě, které místní pokládali za špatně zvolené. Sám tam nebyl, když 9. srpna 1945 spadla na město atomová bomba, a dům za horským hřebenem přežil s malými škodami, z čehož později vyrostla legenda, že svah vybral, protože předvídal, co přijde.

Roku 1936 ho povolali zpět a znovu mu svěřili Niepokalanów. Zatímco pobýval v Japonsku, začal v klášteře vycházet deník Malý Dziennik, který měl kolem 137 tisíc výtisků ve všední den a až 225 tisíc v neděli, a Kolbe ho četl z dálky a redaktorům psal, ne vždy však v duchu, v jakém by si ho dnešní čtenář přál číst u člověka, z něhož se později stal světec.

V jeho vlastních dopisech a článcích se Židé objevují málo. Z tisíců dochovaných textů bylo napočítáno okolo třiceti zmínek. Shodují se v tom, že šlo o zlomek jeho děl, nikoli o jádro, a že většina textů je spíše misijního charakteru, protože mluví o lidech, které je třeba obrátit, ne o rase, kterou je třeba zlikvidovat.

Jinak se ovšem čte to, co v oněch zmínkách skutečně stojí. V textech z dvacátých let označil zednáře za organizovanou kliku fanatických Židů, kteří chtějí zničit církev, a Protokoly sionských mudrců, tedy podvrh o židovském spiknutí za účelem ovládnutí světa, bral jako doklad, nikoli jako falzum. V kalendáři z roku 1939, tištěném ve velkém nákladu, spojil ateistický komunismus se zednářstvím a ruku, která to podle něj řídí, pojmenoval mezinárodním sionismem.

Malý Dziennik, vydávaný v jeho klášteře, jel ostřeji než Kolbe v soukromých listech, a kdo prošel ročníky, našel v nich pravidelné texty o takzvané židovské otázce, tedy o emigraci, o podílu Židů v obchodě a ve svobodných povoláních i o přirovnáních, která z lidí dělají nemoc těla národa.

Historik István Deák Kolbeho v jedné recenzi nazval notorickým antisemitou a slovo notorický později vzal zpět, na tom, že Protokoly přijímal jako pravý dokument, však trval. Filozof Slavoj Žižek mluvil o masové propagandě s antisemitským a antizednářským ostnem a Christopher Hitchens v době svatořečení napsal, že Kolbe přikládal do pece, v níž pak sám shořel.

Za okupace jednal jinak než nejhorší odstavce jeho novin. Po vpádu ho Němci 19. září 1939 zatkli, a ačkoli mu otcovo německé příjmení nabízelo zápis do Deutsche Volksliste, tedy do soupisu, který lidem uznaným za etnické Němce dával práva, jaká Poláci neměli, nepodepsal a v prosinci ho propustili. Klášter se pak stal útočištěm uprchlíků ze západu země, přičemž odhady, kolik mezi nimi bylo Židů, se rozcházejí od několika set přes tisíc pět set až po dva tisíce.

Podruhé si pro něj gestapo přišlo 17. února 1941, kdy na dvoře kláštera Niepokalanów stálo přes šest set bratří a odvezli pět kněží, mezi nimi Kolbeho. Nejdřív skončil ve varšavské věznici Pawiak, kde ho podle řádových pramenů zdržel zápal plic, zatímco spolubratři už jeli do tábora, a teprve 28. května nastoupil do transportu i on. V Osvětimi dostal číslo 16670.

V létě 1941 byla Osvětim pořád především koncentračním táborem, kam Němci sváželi polské vězně a další lidi, které režim označil za nepřátele, zatímco vyhlazovací provoz v Birkenau, jak ho svět zná z pozdějších snímků ještě neexistoval. Na prostranství, kde stál Gajowniczek, se tím nic nezměnilo, protože za útěk jednoho se už tehdy platilo deseti cizími životy. Kolbe nosil větve a kamení, a když se vědělo, že je kněz, dostával bití navíc.

Po výměně na apelplacu odvedli desítku do podzemí bloku 11, svlékli je a zavřeli, načež z cely bylo slyšet zpěv a modlitby. Vězeň, který tam chodil, později vypověděl, že Kolbe při kontrolách stál nebo klečel uprostřed a díval se na příchozí, jenže co si těch deset mužů řeklo, když zpěv ustal, neví nikdo. Po dvou týdnech žili čtyři, cela se však měla uvolnit, a tak 14. srpna 1941 dostali injekci fenolu, která znamenala jistou smrt a konec nekonečných muk.

Po válce se v Polsku o Kolbeho svatosti mluvilo brzy, beatifikační proces se otevřel roku 1952, Pius XII. ho roku 1955 uznal za služebníka Božího a Pavel VI. roku 1969 za ctihodného. Blahoslaveným se stal 17. října 1971, nikoli však jako mučedník.

Právní háček byl přesný a pro lidi mimo kanonické právo snadno nepochopitelný, protože mučedníkem byl ten, koho zabili z nenávisti k víře, tedy kdo odmítl zapřít a proto zemřel. Kolbeho nezabili proto, že by před soudcem neřekl, co po něm chtěli slyšet, nýbrž proto, že se přihlásil do represivní selekce a že cela musela být volná. Fritzsch nevedl proces s vírou, pouze vzal náhradu, a Pavel VI. proto blahoslavil vyznavače a o Kolbem mluvil jako o mučedníkovi lásky, tedy titulem, který heroismus uzná a právní kategorii přesto nezmění. Polští a němečtí biskupové chtěli mučedníka, kongregace pro blahořečení a svatořečení však držela staré měřítko.

Jan Pavel II. ho 10. října 1982 prohlásil za svatého a zároveň za mučedníka, a udělal to proti zdrženlivosti úřadu, který si sám nechal poradit. Argument zněl, že nenávist nacistického režimu k celým skupinám lidí je zároveň nenávistí k tomu, co křesťanská víra o člověku říká, takže se dobrovolná smrt za druhého vešla do mučednictví. Kolbe se tím stal precedentem, protože církev od té doby umí za mučedníka uznat i člověka, kterého nezabili výslovně pro víru, ale který z lásky položil život za jiného.

Zdroje:

https://www.auschwitz.org/en/education/e-learning/podcast/the-sacrifice-and-death-of-father-maximilian-kolbe/

https://www.nybooks.com/articles/1983/04/14/kolbe-anti-semitism-2/

https://www.ewtn.com/catholicism/library/was-st-maximilian-kolbe-an-antisemite-1068

https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmili%C3%A1n_Kolbe

https://plus.rozhlas.cz/vyroci-mucednicke-smrti-polskeho-duchovniho-maxmiliana-kolbeho-7833978