František Kriegel: Komunista, který byl hrdinou 1968 i padouchem 1948, jenž se podílel na převratu

V Moskvě na konci srpna 1968 ležel na stole protokol, který měl z okupace udělat dohodu mezi spojenci. Českoslovenští politici, odvezení po invazi vojsk Varšavské smlouvy, ho jeden po druhém podepsali. František Kriegel nepodepsal a zůstal v tom sám. Nevěděl jistě, jestli odmítli i ostatní, a počítal s tím, že se nemusí vrátit, takže prosil lékaře prezidenta Ludvíka Svobody, aby se v Praze postaral o jeho ženu. K podpisu ho nepřemlouvali jen Sověti. Chtěli to i lidé z vlastní delegace, prezidenta nevyjímaje, protože se báli, že bez společného papíru neodletí domů nikdo. Svoboda se za něj nakonec zaručil a Sověti ho pustili. Už 31. srpna přišel o místo v předsednictvu strany i o vedení Národní fronty.

Později ten podpis odmítl vysvětlit jako gesto. V protokolu viděl dokument, který republice svazoval ruce, sepsaný za vojenského obsazení, bez ústavních orgánů a proti cítění lidí v zemi. V srpnu 1968 tak mluvil muž, kterého si pak republika pamatovala jako toho, kdo neustoupil. O dvacet let dřív seděl ve štábu, který tu moc v Praze přebíral.

Narodil se 10. dubna 1908 ve Stanislavově, haličském městě, které dnes leží na Ukrajině. Otec Georg byl židovský stavitel a zemřel v roce 1919, když bylo Františkovi jedenáct. Matka Amalie zemřela v roce 1934. Na univerzitě ve Lvově platil pro židovské uchazeče numerus clausus, tedy pevný a nízký strop přijatých, a šance dostat se na medicínu byla mizivá. Odešel proto do Prahy a v roce 1934 tam získal doktorát.

V roce 1936 odjel do Španělska s dobrovolníky, kteří jeli pod heslem, že u Madridu se bojuje za Prahu. Když republikáni prohráli, přešel v únoru 1939 s poslední jednotkou přes Pyreneje do Francie. Čekal ho internační tábor, nejdřív Saint-Cyprien a potom Gurs. Zpátky do Československa to nešlo, zemi už měli Němci.

Přes Červený kříž odjel ve skupině asi dvaceti lékařů, mezi nimi Bedřich Kisch, bratr novináře Egona Erwina Kische, do Číny, která od roku 1937 válčila s Japonskem. I tam léčil a z tamní komunistické organizace ho vyloučili, protože nahlas kritizoval úroveň čínské medicíny. Válku nedokončil v Evropě. Skončil v Barmě jako smluvní lékař americké armády u tankových jednotek. Do Prahy se vrátil až na podzim 1945, po devíti letech mezi raněnými na třech frontách, a člověk, který se vracel, už nebyl mladý doktor z kliniky. Byl to důstojník, který viděl ozbrojený konflikt z bezprostřední blízkosti, a po návratu se hned zapojil do příprav své strany na převzetí moci.

Nastoupil jako závodní lékař v ČKD Sokolovo. Dne 22. února 1948 vznikl hlavní štáb Lidových milicí. Velitelem se stal Josef Pavel, politickým komisařem Josef Smrkovský a zástupcem velitele právě František Kriegel. Milice byly ozbrojená síla strany v týdnu, kdy se rozhodovalo, jestli vláda odejde sama, nebo pod tlakem lidí se zbraněmi v ulicích a v továrnách. Kriegel v tom štábu seděl. Podle historika Martina Gromana Kriegel tehdy rozhodně nepatřil k těm, kdo chtěli poklidnou revoluci, ale chtěl revoluci se vším, co k ní patří.

Jednotky se stavěly narychlo, většina pokynů šla ústně nebo telefonem, a z těch únorových dnů proto nezůstala kniha rozkazů, ve které by se dalo dohledat, kdo co řekl a kdo to slyšel. Historik Milan Bárta, který činnost milicí skládal hlavně z pozdějších výpovědí, píše, že velitelé dostávali od Kriegla ústní pokyny. Měli střežit továrny a ulice a bránit tomu, čemu strana říkala akce reakce. Podle protokolu z jeho vlastního výslechu z roku 1952 měl prosazovat, aby milicionáři dostali samopaly, ale Josef Pavel to odmítl.

Po převratu byl v letech 1949 až 1952 náměstkem ministra zdravotnictví Josefa Plojhara a podle Gromana ten úřad jako jediný náměstek v podstatě řídil. Zdravotnictví se centralizovalo a zestátňovalo podle sovětského vzoru. Z ministerských porad se dochovaly zápisy, z jeho odvolání dokumenty, a dá se tedy doložit, že se podílel na přestavbě jednoho z pilířů nového režimu. V době politických procesů si Kriegel na úřadě vylámal zuby, protože byl na spolupracovníky příliš radikální a příliš tvrdý. V roce 1952 o náměstkovské křeslo přišel. Čistka měla antisemitský ráz a Kriegel, haličský Žid, který do komunismu vstoupil i proto, že od něj čekal konec rozhodování podle původu, se stal závodním lékařem. Pozdější muž, který v Moskvě odmítne podpis, byl v polovině padesátých let pořád komunista, kterého režim potrestal a který dál věřil, že ten režim se dá léčit zevnitř.

Oficiálně mu přišili sabotáž péče o dělnickou třídu a výrobu léků. Pod tím ležela vlna boje proti sionismu a Gottwaldovo tvrzení, že španělští interbrigadisté jsou zrádci, kteří pomáhali nepřátelům. Haličský Žid, který ve Španělsku dělal majora zdravotní služby, seděl najednou na obou seznamech. Nastoupil jako závodní lékař do Tatrovky a dlouho tam nevydržel. Psal omluvenky starým a nemocným lidem a těm, kdo na fyzickou práci v továrně nebyli zvyklí, a strážci kádru v tom viděli podporu absencí. Vyvedli ho před bránu jako nepřítele socialismu. Odtud šel na Vinohrady jako řadový lékař. Strana mu nevěřila. Profesně ho ale nezničila tak, jako zničila jiné.

Po roce 1956, kdy se v Moskvě mluvilo o kultu osobnosti a v Praze se trochu povolilo, se začal vracet. Antonín Novotný mu zrušil stranickou důtku. V roce 1958 se stal primářem Výzkumného ústavu chorob revmatických a o rok později se v revmatologii habilitoval.

V prosinci 1960 odletěl s ženou Rivou do Havany a zůstal do listopadu 1963. Kuba po revoluci žádala Prahu o člověka, který umí zdravotnictví složit znovu, a Kriegel měl za sebou španělštinu z války i organizaci, kterou už jednou dělal na ministerstvu. Chtěl totéž co na přelomu čtyřicátých a padesátých let v Československu. Rychlé zestátnění a péči co nejblíž lidem, kteří na ni dřív nedosáhli. Na Kubě přitom znal i tu druhou stranu.

Do těch tří let spadla karibská krize, měsíce, kdy se ostrov připravoval na střet s Amerikou. Jezdil po zemi, která přišla o velkou část odborníků, a skládal síť, jež měla fungovat i mimo hlavní města. Vrátil se v roce 1963 do Prahy, k revmatologii, a v letech 1965 až 1969 vedl interní oddělení Thomayerovy nemocnice v Krči. Ráno chodil za pacienty a večer sledoval, jak se ve straně, která ho jednou vyhodila a pak znovu pustila blíž k moci, začíná mluvit o reformě.

Na jaře 1968 Kriegel reformy podporoval, ale nechtěl otevřenou soutěž stran. Historik Zdeněk Doskočil ukazuje, že odmítal Klub angažovaných nestraníků i obnovu sociální demokracie. Socialismus měl zůstat pod vedením KSČ, jen bez nejhorších praktik padesátých let a bez rozhodování, které přichází z Moskvy jako rozkaz.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice. Kriegel, ještě nedávno primář v Krči a teď jeden z lidí, které reformní vedení potřebovalo, byl s ostatními odvezen do Moskvy. U stolu, kde se mělo jednat, ho Sověti nechtěli. Drželi ho stranou, zatímco zbytek delegace poslouchal, co se stane, když papír nepodepíšou všichni. On do poslední chvíle nevěděl, jestli odmítl sám. Počítal s tím, že za to může zůstat tam, a prosil lékaře prezidenta Svobody, aby se v Praze postaral o jeho ženu.

Protokol, který ostatní nakonec podepsali, z okupace dělal dohodu. Ospravedlňoval vstup vojsk, vracel straně tvář, jakou chtěla Moskva, a svazoval republice ruce v tom, co si ještě na jaře troufla měnit. Kriegel ho nepodepsal. Svoboda se za něj zaručil, Sověti ho pustili do letadla a 31. srpna přišel o předsednictvo i o vedení Národní fronty. Statečnost, kterou mu pak lidé připisovali, on sám později popisoval sušeji. Bylo to odmítnutí podepsat kapitulaci jménem lidí, které podle sebe zastupoval, ačkoli k takové smlouvě od nich mandát neměl.

Moskevské ne nebylo poslední. Dne 18. října 1968 přišla do Národního shromáždění smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk. Pro hlasovalo 228 poslanců, deset se zdrželo a proti zvedli ruku čtyři. František Kriegel, Božena Fuková, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a František Vodsloň. O té smlouvě Kriegel řekl, že jí chybí to základní, co smlouva musí mít, totiž dobrovolnost, a že nebyla podepsána perem, ale hlavněmi děl a samopalů. Čtyři hlasy smlouvu nezastavily. Vojska zůstala a z dočasného pobytu se stala další dvě desetiletí.

Dne 30. května 1969 stál před ústředním výborem, který se ho chystal zbavit. Nemluvil jako člověk, který už socialismu nevěří. Vytkl výboru, že v něm pořád sedí lidé odpovědní za justiční vraždy, za vykonstruovaná obvinění a za věznění desetitisíců. Řekl to nahlas ve straně, která ty procesy kdysi vedla a která ho samotného v roce 1952 vyhodila jako sionistu a interbrigadistu. Zároveň odmítl své vyloučení a dovolával se dlouholeté věrnosti.

Ani poslanecká lavice mu nezůstala. Dne 15. října 1969 prošel ústavní zákon, který umožnil zbavit poslance mandátu, a hned další den, 16. října, Sněmovna lidu na návrh Národní fronty Kriegla odvolala. Ve stenozáznamu není hlas proti a není ani zdržení. Jednomyslně. Oficiální důvod zněl, že odmítá politickou linii strany a narušuje politiku Národní fronty, tedy tělesa, kterému ještě před rokem předsedal. Sál, který ho vyhodil, nebyl sál nepřátel z roku 1948. Byli v něm lidé, kteří s ním seděli ve straně, někteří i v reformním roce, a kteří teď hlasovali tak, aby nezůstali na seznamu těch, kdo Moskvu dráždí.

V prosinci 1976 patřil mezi první lékaře, kteří podepsali text, z něhož o měsíc později vznikla Charta 77, spolu s Jiřinou Zelenkovou a Františkem Bláhou. Byl to podpis komunisty, kterého vlastní strana vyhodila a který pořád trval na tom, že socialismus bez svobod je prázdné slovo. Nakonec zůstal pod kontrolou komunistů až do své smrti v roce 1979, kdy zemřel v Praze na infarkt. Bylo mu jedenasedmdesát let.

Zdroje:

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/kriegel-groman-unor-1948-lidove-milice_2303161603_elev

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Kriegel

https://www.securitymagazin.cz/historie/jediny-ktery-nepodepsal-potupny-dokument-frantiska-kriegela-pak-vyloucili-z-ksc-1404063779.html

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/31654/140003981.pdf