Článek
Eduard obdivoval Hitlerovo Německo a nacisté v něm za války viděli možnou protiváhu Winstona Churchilla. V létě 1940 rozehráli operaci, která měla bývalého panovníka dostat pod jejich kontrolu. Pokud by nestačily sliby a zastrašování, počítalo se i s únosem.
Než se Eduard VIII. stal nepříjemnou vzpomínkou britské monarchie, patřil k jejím největším nadějím. Jako princ z Walesu cestoval po světě, navštěvoval oblasti postižené hospodářskou krizí a dokázal působit přístupněji než řada jeho předchůdců. Zajímal se o život lidí, kteří neměli práci, a jeho vystupování mu přinášelo značnou popularitu. Když se v lednu 1936 ujal trůnu, veřejnost už nového krále dobře znala.
Narodil se 23. června 1894, ještě za vlády své prababičky královny Viktorie. Dostal sedm křestních jmen, ale doma mu říkali jednoduše David. Vyrůstal jako budoucí panovník, od něhož se očekávalo, že jednou převezme nejen korunu, ale také celý soubor povinností a omezení. Právě s těmi se však postupně dostával do stále většího konfliktu.
Za oblíbenou veřejnou tváří se skrýval muž, jehož přístup k panovnické práci vyvolával u některých spolupracovníků obavy. Premiér Stanley Baldwin poznával krále, který nebyl v plnění povinností právě důsledný a se státními dokumenty zacházel neopatrně. Eduardův soukromý život proto nepředstavoval jediný zdroj napětí. Když přišla krize kolem jeho zamýšleného sňatku, část politických představitelů už pochybovala, zda má Británie na trůnu správného člověka.
Žena, která se nehodila do paláce
Wallis Simpsonová nebyla nevěstou, jakou si pro následníka představovala královská rodina. Američanka bez šlechtického původu měla za sebou rozvod a v době, kdy se její vztah s Eduardem prohluboval, byla stále vdaná za druhého manžela Ernesta Simpsona. Dokud šlo o princovu soukromou známost, dala se situace přehlížet. Když však Eduard nastoupil na trůn a začal směřovat ke svatbě, milostný vztah se změnil v záležitost celé říše.
Britský panovník stál také v čele anglikánské církve, jejíž tehdejší pravidla odmítala nový sňatek rozvedených lidí, pokud jejich někdejší manžel či manželka ještě žili. Wallisini oba bývalí manželé naživu byli. Pro Baldwinovu vládu i představitele dominií byla představa, že se právě ona stane královnou, nepřijatelná. Hledala se i prostřední cesta: Eduard by se oženil, ale Wallis by nezískala postavení královny. Ani takové řešení však politickou podporu nezískalo. Král nemohl jednoduše prosadit svou vůli bez následků. Kdyby vláda kvůli sňatku odstoupila, vůdci hlavních opozičních stran nebyli ochotni sestavit jiný kabinet, který by jeho rozhodnutí podpořil.
Dne 10. prosince 1936 Eduard podepsal abdikační listinu. Svědky byli jeho tři bratři, včetně Alberta, který měl převzít trůn jako Jiří VI. Podpisem se nevzdával koruny jen pro sebe: z následnictví vylučoval také své případné potomky. Následujícího dne dostala abdikace v Británii právní účinek. Vláda Eduarda VIII. skončila ještě před korunovací. Večer 11. prosince oslovil bývalý král posluchače rozhlasu. Vysvětloval, že nemůže nést tíhu odpovědnosti a plnit královské povinnosti tak, jak by si přál, bez podpory ženy, kterou miluje.
Následky jeho volby ovšem nesli i ostatní. Mladší bratr nastoupil na místo, s nímž původně nepočítal, a život jeho desetileté dcery Alžběty se zásadně změnil. Stala se předpokládanou dědičkou trůnu. Dokonce i termín plánované korunovace zůstal zachován: 12. května 1937 už ale ve Westminsterském opatství nekorunovali Eduarda, nýbrž Jiřího VI. a jeho manželku Alžbětu.
Wallis Simpsonová v době abdikační krize na titulní straně rakouského týdeníku Das interessante Blatt (1936)
Svatba nepřinesla smíření
Eduard získal titul vévody z Windsoru a 3. června 1937 se s Wallis konečně oženil. Obřad se konal na francouzském zámku Candé. Královská rodina na svatbu nepřijela. Novomanželé tak sice dosáhli svého, ale rozhodně nešlo o šťastný konec, při němž by se všichni usmířili. Vztahy s Londýnem zůstávaly napjaté a z bývalého panovníka se stal příbuzný žijící převážně v zahraničí.
Mimořádně citlivou otázkou bylo oslovení Její královská Výsost. Eduard je chtěl také pro svou manželku, Jiří VI. jí je však nepřiznal. Z dnešního pohledu může takový spor působit malicherně. Pro vévodu představoval potvrzení, že rodina Wallis odmítá přijmout mezi sebe. O změnu rozhodnutí se pak pokoušel opakovaně a bez úspěchu. Ponížení své ženy vnímal velmi osobně.
Právě v této atmosféře se manželům naskytla příležitost zažít něco, co jim Británie odpírala: okázalé přijetí, zástupy přihlížejících a zacházení odpovídající jejich představě o vlastním významu. Nabídlo jim je nacistické Německo. Na podzim 1937 tam odjeli na návštěvu, kterou britská vláda neschvalovala. Pro Hitlerův režim to byl mimořádně cenný propagandistický úspěch.
U Hitlera se jim líbilo
Nacisté dokázali návštěvu dobře připravit. Vévoda a vévodkyně viděli pečlivě vybraný obraz země: pracující továrny, organizované zástupy a představitele režimu, kteří jim věnovali pozornost. Wallis se dočkala úklon a poct. Dne 22. října 1937 přijal manžele Adolf Hitler ve svém sídle na Berghofu u Berchtesgadenu. Dochované fotografie zachycují podávání rukou a zdvořilé setkání, které trvalo přibližně dvě hodiny.
Eduard si navíc z návštěvy neodvezl rozčarování. V děkovném dopise napsaném německy 23. října vyjadřoval spokojenost s příjemně stráveným časem. Nelze přitom tvrdit, že by tehdy Hitlerův režim ještě neměl rozpoznatelnou podobu. Německo už bylo diktaturou a pronásledování jeho odpůrců i židovských obyvatel nebylo tajemstvím. Vévoda přesto poskytl nacistům prestiž, o kterou velmi stáli.
Eduardovo chování nelze vysvětlit pouze uraženou ješitností. Patřil k lidem, kteří si přáli britsko-německé sblížení a věřili, že dohoda s Hitlerem může zabránit další evropské válce. Zvlášť nepříjemné svědectví zanechal španělský diplomat a Eduardův známý Javier Bermejillo. V červnu 1940 hlásil, že bývalý král viní z války Židy, komunisty a britské ministerstvo zahraničí. V jiné zprávě zaznamenal Eduardovo přesvědčení, že účinné bombardování Británie by mohlo přinést mír.
Vévoda a vévodkyně z Windsoru se setkávají s Adolfem Hitlerem. Hitler se k vévodkyni choval s plnou královskou úctou.
Léto 1940: Bývalý král jako válečná kořist
Po vypuknutí války Eduard působil u britské vojenské mise ve Francii. Když se však francouzská obrana v roce 1940 zhroutila, s Wallis ustoupili na Pyrenejský poloostrov. Přes Španělsko se dostali do Portugalska. Pro Němce to byla příležitost: bývalý britský panovník se nacházel mimo dosah své vlády, v prostředí, kde se pohybovali diplomaté, prostředníci a agenti obou válčících stran.
Británii tehdy vedl Winston Churchill, odhodlaný pokračovat v boji. Nacistický ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop naproti tomu uvažoval, jak využít Eduarda při snaze přimět Brity k míru. Bývalý král se svým jménem, známostmi a výhradami vůči londýnské politice mohl posloužit jako alternativa. V německých úvahách se objevovala i možnost jeho návratu na trůn po britské porážce nebo vynucené dohodě. Tak vznikla operace Willi. Jejím cílem bylo dostat vévodu a vévodkyni pod německý vliv a zabránit jim v odjezdu do bezpečí.
Do příprav se zapojili španělští prostředníci a důstojník nacistické bezpečnostní služby Walter Schellenberg. Plán počítal s tím, že manželé vyjedou do blízkosti španělské hranice a při vhodné příležitosti ji překročí. Pozvání na lov mělo dodat přesunu nenápadnou, společensky přijatelnou podobu. Na druhé straně už se o ně měli postarat lidé spolupracující na operaci.
Vedle lichocení přišlo na řadu zastrašování. Manželům byla podsouvána představa, že je ohrožují britské tajné služby a že by pro ně španělská ochrana byla bezpečnější. Německé zprávy zachycují i úvahy o vyvolání strachu pomocí fingovaných incidentů. Podle popisu operace se objevilo házení kamenů do oken a varovná kytice pro Wallis.
Dokumenty, které měly zůstat stranou
Churchill chtěl Eduarda z evropského prostředí dostat co nejrychleji. Nabídl mu proto úřad guvernéra Baham. Z pohledu vlády šlo o praktické řešení. Vévoda dostane oficiální funkci, ale zároveň bude daleko od německých diplomatů a politických intrik. Eduard naopak nepovažoval vzdálenou koloniální správu za postavení odpovídající svému někdejšímu významu a s odjezdem otálel.
Jednání s mužem, který se před několika lety vzdal koruny, nebylo snadné ani pro premiéra. Churchill byl během abdikační krize ochoten hájit Eduardovo právo na více času k rozhodnutí. Za války už ale musel řešit bezpečnostní riziko. Vévoda stále zastával vojenskou hodnost, takže mu premiér mohl připomenout i možnost vojenského soudu.
Dne 1. srpna 1940 manželé konečně odpluli. Německé úsilí ztroskotalo: Eduard se nevrátil do Španělska, nedostal se do nacistického zajetí a nepostavil se do čela alternativní britské vlády. Guvernérem Baham zůstal do roku 1945. Muž, kterého Berlín zvažoval jako užitečnou politickou figurku, tak strávil rozhodující válečná léta na druhé straně Atlantiku.
Po válce se do spojeneckých rukou dostaly německé písemnosti, včetně zpráv o Windsorech a operaci Willi. Materiály známé v souvislosti s takzvanými marburskými dokumenty byly nepříjemné nejen pro vévodu. Britská vláda se obávala poškození pověsti královské rodiny. Začalo další kolo vyjednávání, tentokrát nikoli o Eduardově odjezdu, ale o tom, co se veřejnost dozví o jeho pobytu na Pyrenejském poloostrově.
Churchill se v roce 1953 obrátil na amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera se žádostí, aby zveřejnění citlivých záznamů zabránil. Tvrdil, že jejich historická hodnota je malá a publikace by vévodovi způsobila újmu. Proti politickým zásahům se však postavili historici připravující vydání německých diplomatických dokumentů. Utajování nakonec neuspělo. V roce 1957 byly dokumenty zveřejněny a Eduard jejich líčení odmítl jako výmysly a hrubé zkreslování skutečnosti.
Eduard se na britský trůn nikdy nevrátil. Po válce znovu žil převážně ve Francii a v Paříži 28. května 1972 zemřel. S Wallis zůstal ženatý až do konce života.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Abdication_of_Edward_VIII
https://www.open.edu/openlearn/history-the-arts/history/world-history/former-king-wanted-england-bombed-and-anglo-german-alliance-archives-reveal
https://www.stoplusjednicka.cz/operace-willi-proc-se-hitler-pokousel-unest-byvaleho-britskeho-krale
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/eduard-viii-britanie-wallis-simpsonova-hitler-ribbentrop-valka-telegramy-naciste-nemecko.A170721_130712_zahranicni_aha
