Pád Berlína 1945: Každá desátá žena v reprodukčním věku byla znásilněna Sověty. Některé opakovaně

Dvacetiletá Ingeborg Bullertová bydlela s matkou v Charlottenburgu, v lepší ulici na západě města, a chtěla být herečkou. Při pauze v ostřelování vyběhla ze sklepa nahoru pro provázek, ze kterého chtěla udělat knot do lampy, a na schodech na ni mířili dva sovětští vojáci. Jeden jí přikázal, aby se svlékla, pak se vystřídali, a ona si v té chvíli nemyslela na nic jiného, než že ji potom zastřelí. Dole zůstal kojenec Axel a matka, které bylo dvaačtyřicet, a Ingeborg napadlo, že ho teď bude muset vychovat sama. Matka se ještě dlouho chlubila sousedkám, že se dcery nikdo nedotkl, a Ingeborg o schodech promluvila až o desítky let později, když už bydlela v Hamburku.

Charlottenburg nebyl výjimka. V Neuköllnu, jedné z čtyřiadvaceti berlínských čtvrtí, se po válce sešly stohy žádostí o potrat, a ty se na rozdíl od většiny jiných papírů dochovaly. Potrat byl v Německu trestný podle paragrafu 218, ale na jaře a v létě 1945 úřady na čas otevřely okénko ženám, které otěhotněly po znásilnění, protože jinak by se s tím město neumělo vyrovnat. Jen tento jeden obvod schválil mezi červnem 1945 a rokem 1946 celkem 995 žádostí.

Z jedné čtvrti nejde dopočítat celé město, protože čtvrti nebyly stejné, část žen žádost vůbec nepodala, část se k lékaři nedostala a část dítě odnosila a mlčela. Když se ale k neuköllnským spisům přidaly porodní knihy a záznamy velkých berlínských nemocnic, vyšlo pro Berlín číslo, které se od té doby opakuje nejčastěji: zhruba 95 až 130 tisíc znásilněných žen, se středem kolem 110 tisíc. Ve městě tehdy žilo asi 1,4 milionu žen a dívek. Jinak to vypadá, když se vezmou jen ženy v plodném věku, tedy ty, které mohly otěhotnět. Těch ve městě zůstalo kolem 600 tisíc a z propočtu na ně připadá asi 58 tisíc obětí, což je zhruba každá desátá.

Bitva o Berlín začala 16. dubna. Stalin hnal na město ohromnou sílu, tanky, děla a víc než dva miliony mužů, protože chtěl Reichstag dřív než Američané, a Hitler se 30. dubna zastřelil v bunkru. 2. května posádka kapitulovala. Většina znásilnění ve městě se nestala až v klidné okupaci, ale v těch několika dnech, kdy se v ulicích ještě střílelo a kdy už nebylo kam utéct, zhruba od 24. dubna do prvních květnových dní. Kdo si myslel, že se něco takového ve velkém městě, před lidmi a za bílého dne, stát nemůže, mýlil se. Uprchlíci z východu to vyprávěli týdny. Málokdo jim věřil, dokud nevyrazili okna.

První úderné jednotky bývaly, ne vždy, ukázněnější. Horší byla vlna, která šla za nimi. Dcery se schovávaly pod uhlí, do komor a na půdy. Ženy si mazaly tváře sazemi, stříhaly vlasy a oblékaly hadry po matkách v naději, že budou vypadat staře nebo nemocně, a některé předstíraly tyfus. Fungovalo to jen někdy. V těch dnech se Berlínem pohybovala i Magda Wielandová. První voják, který ji ve sklepě činžáku našel, byl podle její pozdější vzpomínky šestnáctiletý chlapec ze střední Asie. Nebyli to jen ostřílení frontoví muži, kteří viděli vypálené ruské vesnice. Byli mezi nimi i ti, kterým ještě nebylo dvacet a kteří si na schodech cizího města dokazovali, že jsou muži.

Jedna z dalších berlínských žen, novinářka Marta Hillersová, si od 20. dubna do 22. června vedla deník. Začínal Hitlerovými narozeninami, kdy město ještě sbíralo zbytky jídla a ve sklepě se šuškalo, co přijde. Končil návratem snoubence Gerda.

V jejím bloku se vojáci objevili v pátek 27. dubna, kolem šesté večer. Jeden se svalil do sklepa opilý, s revolverem. První hodiny a dny venku srovnávali ukradené hodinky a kola, pak šli dovnitř, nejdřív pro kořalku a potom pro ženy. Marta se stala tlumočnicí sklepa, snažila se dostat k důstojníkovi a vysvětlit, co se děje. Nezastavili to. Když vyšla před dveře podívat se, jestli je čisto, dva muži ji strhli k zemi a lidé ve sklepě zavřeli závoru. Do místnosti potom vešli další, smáli se, a mezi nimi byla i žena v uniformě. Tu noc Martu znásilnili víckrát. Když do bytu vlezli čtyři najednou, prosila, ať zůstane jen jeden.

Pak udělala kalkul, který udělaly tisíce jiných a o kterém se potom nesmělo mluvit. Našla si vyšší šarži. Sex za ochranu a za jídlo, sama tomu později říkala spaní za stravu, a čím míň od ní ten muž chtěl v posteli, tím snesitelnější byl jako ten, kdo držel ostatní od dveří. Vdovy a sousedky v domě uzavíraly stejné smlouvy. Kdo smlouvu neměl, chodil po schodech jen ve skupině a ve dne se mladší ženy na schodiště samy neodvažovaly.

Sovětská armáda deníky zakazovala. Byly bezpečnostní riziko, a přesto si Vladimir Gelfand, židovský poručík z centrální Ukrajiny, psal od roku 1941. Zemřel v roce 1983, rukopis po něm našel syn Vitalij a německy vyšel v roce 2005. Je to jeden z mála textů, v nichž voják vítězné armády popisuje týden po týdnu, co se v Německu dělo ženám, a nezamlčuje ani to, co viděl u vlastních lidí. Už v únoru, ještě před Berlínem, u Odry, si zapsal, jak jeho jednotka rozbila ženský prapor a jak zajaté Němky říkaly, že mstí mrtvé muže. Druhové navrhovali zabít je bodnutím do genitálií. On sám napsal, že by je prostě popravil.

Že pomsta existovala, popírat nelze. Wehrmacht na sovětském území vraždil, pálil vesnice a znásilňoval. Na německé půdě je vítaly plakáty, že jsou na německé zemi a že udeřila hodina pomsty. Ilja Erenburg psal texty, v nichž byl Němec škůdce určený k zabití. V dubnu 1945 už Moskva tón mírnila, protože potřebovala poražené Německo spravovat. Jak se k tomu stavěl Stalin, víme z jedné scény, kterou popsal jugoslávský komunista Milovan Djilas. V Kremlu se Stalin doslechl, že Djilas kritizoval chování některých jednotek, a vybuchl v tom smyslu, jestli spisovatel nechápe, že si voják, který prošel tisíce kilometrů krví, ohněm a smrtí, užije se ženou nebo si vezme nějakou maličkost.

V březnu 1945, ještě před Berlínem, hlásil Ivan Serov, že mezi Němci ve východním Prusku roste počet sebevražd, zvlášť mezi ženami. Po polovině roku 1945 už sovětské tribunály část pachatelů trestaly, od vazby po popravu, a přesto znásilňování doznívalo až do zimy 1947 až 1948, kdy vojenská správa stáhla mužstvo do kasáren a na strážní posty a oddělila je od civilistů.

Nejznámější žena, která ten květen nesla do pozdního věku, nebyla z berlínského sklepa. Hannelore Kohlová, rozená Rennerová, se narodila 7. března 1933 a v květnu 1945 jí bylo dvanáct. S matkou se snažily dostat vlakem směrem na Drážďany a neodjely. Před smrtí řekla životopisci Herbertu Schwanovi, že je vojáci Rudé armády znásilnili a že ji potom vyhodili z okna v patře jako pytel brambor. Zlomili jí obratel. Záda ji bolela do konce života, a ještě v patnácti, na plese v Ludwigshafenu, potkala Helmuta Kohla, za kterého se později provdala a po jehož boku stála v letech, kdy byl kancléřem.

O květnu 1945 veřejně nemluvila. V roce 1983 založila nadaci pro lidi s úrazem centrálního nervstva, jako by si z vlastních zad udělala práci, a v roce 2001 si vzala život. Měla alergii na světlo, padaly jí vlasy, brala léky, a pod tím leželo trauma, o kterém se v oficiálním životě první dámy nemluvilo. Schwan knihu vydal s tím, že její otevřenost bral jako svolení.

Z těhotenství, která neuköllnské spisy a podobné fondy zachytily jen zčásti, se rodily děti, kterým se v Německu říkalo Rusenkinder. V roce 1946 mělo podle dobových údajů ruské otce něco přes tři procenta dětí narozených v Berlíně. Jeden berlínský lékař z toho, co viděl po květnu, odvodil, že z asi sta tisíc znásilněných žen jich deset tisíc zemřelo, většinou vlastní rukou a na černém trhu se v těch měsících sháněl penicilin, protože pohlavní nemoci se šířily rychleji, než se stíhaly léčit.

Na východě se o tom mluvit nesmělo. Oficiální verze zněla, že násilníky byli Němci v sovětských uniformách, záškodníci, ne osvoboditelé, a žena, která promluvila, riskovala, že špiní armádu, která přinesla mír. Na západě bylo mlčení jiné. Stud, manželé, církev, a taky nechuť udělat z Němců oběti ve chvíli, kdy svět teprve skládal účet z Osvětimi a z východní fronty. Obojí mlčení ty ženy dorazilo podruhé. Poprvé v květnu, podruhé tím, že jejich zkušenost nebyla k potřebě ani vítězům, ani poraženým, a že se o ní smělo mluvit jen v podobě, která se hodila.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Rape_during_the_occupation_of_Germany

https://www.bbc.com/news/magazine-32529679

https://en.wikipedia.org/wiki/Marta_Hillers

https://www.theguardian.com/books/2002/may/01/news.features11