Karel IV.: Otec vlasti, který schvaloval masakry Židů, uplácel a vykrádal kláštery

Karel IV. vstoupil do českého povědomí jako Otec vlasti, stavitel, zakladatel univerzity a muž, který z Prahy učinil jedno z center Evropy. Tam, kde měl moc pevně v rukou, dokázal chránit i budovat. Tam, kde potřeboval podporu, peníze nebo klid, neváhal obětovat ty, kteří mu patřili jako majetek, nebo ty, kteří mu stáli v cestě.

V srpnu 1346 se u Kresčaku střetla francouzská a anglická armáda. Mezi francouzskými spojenci bojoval i český král Jan Lucemburský, již slepý, a jeho syn, nově zvolený římský král Karel. Otec v bitvě padl. Syn byl zraněn a odveden z bitevního pole. Mladý král se z bitevní vřavy dostal do bezpečí, zatímco jeho otec zvolil smrt, která se později stala legendou. V Karlově vlastním životopise Vita Caroli a v kronikách, které nechal redigovat, se tato kapitola buď ztrácí, nebo je upravena tak, aby neutrpěla představa rytíře a panovníka, jenž nikdy neustupuje.

Oficiální paměť nesměla připustit, že římský král opustil bojiště, na němž jeho otec zemřel s mečem v ruce. Neúspěch se prostě nestal součástí příběhu, který Karel o sobě vyprávěl a který nechal vyprávět jiné. Tento způsob práce s minulostí nebyl výjimkou. Karel uměl budovat obraz zbožného, vzdělaného a spravedlivého vládce, protože věděl, že moc ve čtrnáctém století nestojí jen na vojsku a daních, ale i na tom, čemu lidé věří. Autobiografie a dvorské kroniky byly nástrojem stejně účinným jako privilegia a zástavy. Co se do nich nevešlo, jako by se nestalo.

Krátce po nástupu na římský trůn Karel ještě neměl říši pevně v rukou. Proti němu stáli Wittelsbachové, města váhala a pokladna byla prázdná. V letech 1348 až 1350 se k tomu přidala morová nákaza a s ní vlna obvinění, že Židé otrávili studny. Židé byli podle tehdejšího práva služebníky královské komory. Platili zvláštní daně a panovník jim měl poskytovat ochranu. Karel tuto ochranu v českých zemích, které měl pod přímější kontrolou a kde mor udeřil slaběji, většinou držel. V říši, kde potřeboval spojenectví měst a šlechty, s ní zacházel jinak.

V Norimberku vedl dlouhá jednání s městskou radou. Postupně jí zaručoval beztrestnost pro případ škod na Židech a jejich majetku a předem rozděloval domy těch, kteří „budou pobiti“. V listopadu 1349 výslovně povolil stržení židovské čtvrti. Pátého prosince dav vtrhl do ghetta. Zahynulo přes pět set lidí, část byla upálena za hradbami, přeživší uprchli a obec zanikla. Na místě synagogy později vyrostl mariánský kostel. Karel z toho získal politickou podporu mocného města i peníze.

Podobný model použil ve Frankfurtu nad Mohanem. V červnu 1349 zastavil městu svá práva na tamní Židy za značnou sumu a do listin se dostala doložka, co se stane s jejich majetkem, kdyby byli pobiti. Krátce nato, v polovině července, byli frankfurští Židé zavražděni a jejich domy vypáleny. Panovník později městu potvrdil, že vina leží na cizincích, a přijal finanční vyrovnání. V Chebu, který tehdy patřil k zemím Koruny české, vypukl pogrom o Velikonocích 1350 po kázání ve františkánském kostele. Většina místní obce byla vyvražděna v úzké uličce. Karel se na město rozhněval, protože Židé byli jeho majetkem, požadoval náhradu škody a poté vrahům odpustil.

Ve stejné době, roku 1348, se objevil muž, který se vydával za braniborského markraběte Waldemara, mrtvého už téměř třicet let. Tvrdil, že smrt jen předstíral a putoval do Svaté země. Karel tohoto podvodníka uznal a udělil mu Braniborsko v léno. Šlo o nástroj proti Wittelsbachům. Když se s nimi o dva roky později dohodl, „falešného Waldemara“ prohlásil za lháře a nechal ho padnout. Podvodník posloužil, dokud byl užitečný. Pak přestal existovat i v oficiální verzi událostí.

Na podzim 1350 Karel náhle zmizel z veřejného života. Dvůr šířil zprávu o těžké nemoci, kolovaly i fámy o otravě. Až antropologický průzkum jeho ostatků, který prováděl Emanuel Vlček a na který navázali další odborníci, ukázal, co se stalo. Karel utrpěl devastující úraz: vícečetnou zlomeninu dolní čelisti, poškození krční páteře a dočasné ochrnutí všech čtyř končetin. Mechanismus odpovídá pádu v plné zbroji při turnajovém klání, kdy těžká přilba při nárazu rozdrtí bradu a poškodí krk.

Turnaje byly římskému králi zakázány; papež je trestal i církevními sankcemi. Karel se jich přesto účastnil, někdy pod cizím jménem. Úraz ho málem stál život v době, kdy ještě neměl mužského dědice. Trvale mu zůstal poškozený krk, nahrbené držení těla a omezená pohyblivost hlavy. Oficiální verze musela zůstat jiná. Rytířský král nesměl být mužem, který porušil zákaz a málem zahynul v souboji, který mu nepříslušel. Zotavování trvalo měsíce. Právě v té době, kdy byl upoután na lůžko, se podle všeho intenzivně pracovalo na návrzích, které měly změnit poměry v Českém království.

Roku 1355, po návratu z římské jízdy, předložil Karel české šlechtě návrh zemského zákoníku, později známý jako Maiestas Carolina. Text posiloval pravomoci krále a omezoval šlechtu. Odpor byl velký a šlechta odmítla text posvětit. Karel nechtěl přiznat politickou porážku. V listině z 6. října 1355 proto slavnostně prohlásil, že jediný originál nešťastnou náhodou shořel, pečeť se roztavila a o zákoníku se už nebude jednat. Království mělo zůstat při starých právech a zvycích. Ve skutečnosti text neshořel. Opisy kolovaly, později vznikly i české překlady a několik exemplářů se dochovalo dodnes.

Kolem poloviny padesátých let se Karel vypravil proti lapkům, kteří sužovali východní Čechy. Mezi nimi vynikal Jan ze Smojna, zvaný Pancíř, purkrabí na Žampachu. Podle tradice, kterou uchovávají starší letopisy a pozdější vyprávění, šlo o muže, jenž se dříve vyznamenal v Karlově službě.

Sláva mu stoupla do hlavy. Začal přepadat kupce, věznit a mučit. Karel hrad oblehl, dobyl a Pancíře s družinou zajal. Pověst, která se kolem události utvořila, vypráví, že císař spatřil na jeho krku svůj dar a sám mu hodil oprátku se slovy, že od císaře přijmout provaz není hanba.

Po celá padesátá a šedesátá léta Karel systematicky shromažďoval relikvie. Věřil, že tam, kde budou shromážděny ostatky Kristova utrpení, sestoupí Kristus v den posledního soudu. Praha a Karlštejn se měly stát novým Jeruzalémem, chráněným posvátnou hmotou. Sbírka narostla na stovky položek: trny z koruny, části kříže, hřeby, úlomky kostí světců, kusy rouch. Způsob získávání byl často nátlakový. Císařský průvod čítající stovky lidí přijel ke klášteru nebo kostelu, panovník veřejně požádal a žádost mocného císaře se blížila rozkazu. V některých případech nechal otevírat hroby. V sanktgallenském klášteře se otevíraly hroby svatého Havla a Otmara.

Místní duchovní se často zdráhali a v klášterních zápisech si stěžovali, že přišli o své nejcennější patrony. Karel někdy poskytl náhradu v podobě privilegií nebo darů. Podstata však zůstávala. Ostatky se stěhovaly do Čech, protože si to přál císař a nikdo se mu neodvážil dlouhodobě vzdorovat.

Na sklonku vlády Karel potřeboval zajistit trůn svému synovi. Roku 1376 bylo Václavovi teprve patnáct let. Hlasy kurfiřtů se nekupovaly lacino. Karel vynaložil obrovské sumy, a protože hotovosti neměl dost, zastavil kurfiřtům desítky svobodných říšských měst, zejména ve Švábsku a v Porýní. Tím oslabil majetkovou základnu říše, kterou po desetiletí pracně upevňoval. Města se později dostávala do vleklých sporů se šlechtou, která zástavy držela. Volba Václava IV. římským králem ještě za otcova života byla diplomatickým úspěchem. Cena byla vysoká: říše přišla o část svých přímých zdrojů a do budoucna o část stability.

Celý život Karel budoval soustátí Koruny české jako pevný celek. Na sklonku života, v úpravách nástupnictví z let 1376 a 1378, tento celek sám rozdělil. Václav dostal Čechy a římský trůn, Zikmund Braniborské markrabství, Jan Zhořelecký část lužických a slezských držav, moravští synovci Jošt a Prokop Moravu a další podíly. Rodinný tlak a snaha uspokojit všechny syny i synovce převážily nad představou jednotného státu. Po Karlově smrti v listopadu 1378 se napětí rychle změnilo v otevřené konflikty. Bratři a bratranci vedli války, Václav IV. byl později zajat vlastní šlechtou, říše i české země se propadaly do nestability. Husitská revoluce nevypukla jen kvůli tomuto dělení. Ale rozvrat, který po roce 1378 nastal, vytvořil prostor, v němž se nahromaděné náboženské, sociální a politické napětí mohlo proměnit v požár. Muž, který celý život centralizoval, na konci zasel semena občanské války uvnitř vlastního rodu.

Zdroje:

https://www.ceskykralovskyinstitut.cz/karel-iv-13-nejdulezitejsi-veci-ktere-byste-o-nem-meli-vedet/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/karel-iv-vladar-ktery-si-zajistil-abychom-ho-milovali-116670

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_IV.

https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/karel-iv-karel-ctvrty.A160513_134955_vojenstvi_kuz