Hlavní obsah

Kapitán opustil potápějící se trajekt. Studenti žertovali o Titanicu, nakonec jich 250 zemřelo

Foto: Xavo/ChatGPT

Na palubě jihokorejského trajektu Sewol bylo stovky studentů. Někteří si ještě dělali legraci z Titanicu, když se loď začala potápět. Kapitán ale trajekt opustil, zatímco studenti čekali na záchranu.

Článek

Sedmnáctiletý Park Su-hyeon zapnul kameru na mobilním telefonu. Bylo 8:52 ráno a školní výlet na jihokorejský ostrov Čedžu dostával nečekanou podobu. Trajekt se nakláněl. Ve společné kajutě byli jeho spolužáci, někteří ještě bez záchranných vest. Na záznamu je slyšet smích, nervózní poznámky i otázky, na které nikdo z přítomných neznal odpověď. Jeden ze studentů přirovnal situaci k nejslavnější námořní katastrofě: „Připadám si jako na Titanicu.“

Zpočátku mohlo všechno působit jako nepříjemné dobrodružství. Nakloněná podlaha, kamarádi padající jeden na druhého, mobil připravený zachytit něco, o čem se bude později vyprávět. Jenže už minutu po začátku natáčení zazněla jiná otázka: „Opravdu umřu?“ Mezitím se z reproduktorů ozývaly pokyny, aby cestující neopouštěli svá místa. Studenti zůstávali uvnitř. Parkovo video skončilo v 9:09. Jeho telefon se později dostal k rodičům spolu s jeho tělem.

Výlet, ze kterého se měla vrátit celá škola

V úterý 15. dubna 2014 vyplul Sewol z přístavu Inčchon na pravidelnou noční plavbu k ostrovu Čedžu. Na palubě bylo 476 lidí. Největší skupinu tvořilo 325 studentů střední školy Danwon z města Ansan, kteří cestovali na školní výlet s pedagogickým doprovodem. Pro jejich rodiny to nebyla výprava do neznáma. Šlo o běžnou cestu trajektem, jakých se v zemi uskutečňovaly tisíce. Sewol nebyl malý výletní člun. Přibližně 146 metrů dlouhý trajekt, postavený v Japonsku v roce 1994, sloužil osmnáct let v japonské dopravě, než jej roku 2012 koupil korejský provozovatel. Poté prošel úpravami a začal přepravovat lidi i vozidla mezi Inčchonem a Čedžu. Jeho skutečnou bezpečnost však neurčovala velikost ani uklidňující dojem, ale stav konstrukce, náklad a připravenost posádky.

Právě zde později vyšetřovatelé odhalovali přestavby zhoršující stabilitu, přetěžování, špatně zajištěný náklad i nedostatečný bezpečnostní výcvik. Katastrofa tak nezačala jediným rozhodnutím v osudné zatáčce. Podmínky, za kterých se mohla rozvinout, vznikaly už před vyplutím.

Ve středu 16. dubna ráno plul Sewol mezi ostrovy u jihozápadního pobřeží Korejského poloostrova. Nebyla to noc uprostřed Atlantiku ani boj s mimořádnou bouří. Výzkumníci, kteří později nehodu rekonstruovali, výslovně popisovali klidné povětrnostní podmínky. Přesto trajekt kolem 8:49 prudce změnil kurz a začal se nebezpečně naklánět na levobok. To, co mělo být pokračováním pravidelné plavby, se během krátké chvíle proměnilo v zápas o udržení rovnováhy.

Foto: Wikimedia Commons / GPL

Plánovaná trasa trajektu Sewol

Jedna ze studentek později u soudu vypověděla, že po snídani odpočívala v kajutě. Náhlý náklon vysypal ze skříňky zavazadla a kosmetiku, spolužačky klouzaly směrem k oknu. Z lodi bylo vidět kontejnery, které se ocitly v moři. Pro někoho to byl okamžik, kdy pochopil, že nejde o obyčejné zhoupnutí. Ostatní ještě čekali na vysvětlení. V takové situaci se člověk přirozeně obrací k posádce. Ta přece musí vědět, co se děje a co mají cestující udělat.

První pomoc nevolal kapitán, ale student

První tísňové volání přišlo z mobilního telefonu jednoho ze středoškoláků. Choi Deok-ha vytočil v 8:52 číslo 119 a oznámil, že se loď potápí. Volání posádky do střediska řízení lodního provozu následovalo přibližně o tři minuty později. Tento první kontakt se záchranným systémem neprobíhal hladce. Hasičské operační středisko spojilo studenta s pobřežní stráží, jejíž pracovník se ho ptal na zeměpisnou šířku a délku polohy trajektu. Jenže na druhém konci nebyl navigátor stojící před přístroji. Byl tam vyděšený cestující.

Choi se z trajektu nedostal. Jeho tělo bylo nalezeno při pozdějším pátrání. Záznamy pořízené studenty jsou na Sewolu mimořádné právě tím, že zachycují dobu před úplným pochopením nebezpečí. Nevznikaly jako pozdější rekonstrukce ani jako vzpomínky po letech. Ukazují hlasy, gesta a reakce lidí, kteří ještě nevěděli, jak jejich životy skončí.

Park Su-hyeon natáčel spolužáky ve chvíli, kdy se v jedné místnosti potkával nervózní humor s rostoucími obavami. Jeho otec Park Jong-dae později poskytl záznam agentuře Associated Press, aby veřejnost viděla podmínky uvnitř lodi. Jeden ze studentů v souvislosti s Titanicem pobrukoval melodii z filmu. Jiný neměl vestu, spolužák mu nabídl svou. Děti se zároveň zajímaly o učitele a o zprávy, které přicházely přes komunikační aplikaci KakaoTalk. Jenže ty nejzásadnější zprávy měly přijít od posádky, ale nepřišly.

Pokyn, který zabil stovky lidí

Opakované hlášení, aby cestující zůstali, se později stalo symbolem celé katastrofy. Na nahrávkách je slyšet mužský hlas žádající, aby se lidé nehýbali a zůstali tam, kde jsou. Byl to oficiální pokyn posádky v nouzové situaci. Mohli předpokládat, že chrání průchody pro záchranáře nebo čeká na vhodný okamžik k evakuaci.

Jedna ze zachráněných studentek později vysvětlovala soudu, že instrukce uposlechli, protože věřili, že kapitán a členové posádky vědí nejlépe, co dělat. Tato důvěra je pro pochopení událostí zásadní. Studenti zevnitř neviděli, jak moc se loď naklání, nevěděli, jaká plavidla přijíždějí, ani nemohli posoudit stabilitu trajektu. Věděli pouze to, co viděli kolem sebe a co jim někdo sdělil. Zatímco uvnitř trajektu lidé čekali, na rádiových kanálech probíhala komunikace s pobřežními středisky. Její později zveřejněný přepis zachytil narůstající bezradnost. Z lodi přicházely informace o silném náklonu a potížích s pohybem. Pobřežní služba věděla, že je třeba připravit cestující, okolní plavidla nabízela pomoc lidem, kteří se dostanou ven. Jenže právě přesun stovek osob z vnitřku trajektu na místa, odkud je bylo možné zachránit, se neuskutečnil včas.

V 9:23 středisko u ostrova Čindo žádalo, aby si pasažéři oblékli vesty. Sewol odpověděl, že už není možné vysílat lodním rozhlasem. Příslušník pobřežní stráže proto vyzval posádku, aby za lidmi vyšla osobně a postarala se o přípravu. V následující výměně zaznělo, že rozhodnutí o evakuaci musí učinit kapitán. Z trajektu se však znovu ptali především na to, zda budou lidé po opuštění lodi okamžitě zachráněni.

Vyslat cestující do moře znamenalo vystavit je dalšímu nebezpečí. Jenže zůstávat v převracejícím se trajektu také nebylo bezpečné a podmínky se dál zhoršovaly. K místu nehody zamířila další plavidla včetně tankeru Doola Ace. Jeho kapitán Moon Ye-shik později popsal překvapení nad tím, jak málo lidí viděl loď opouštět. Sewol byl podle něj už v tak špatném stavu, že by člověk očekával probíhající evakuaci.

Záchranáři vytahovali lidi, kteří se dokázali dostat na přístupná místa nebo do vody. Záznamy a pozdější rozbory ukazovaly zásadní mezeru mezi pomocí na vnější straně trupu a lidmi, kteří dál čekali v kajutách. Studenti mohli slyšet vrtulníky a vidět záchranná plavidla, aniž by se jim někdo dostal na dosah. Pro některé musela jejich přítomnost znamenat ujištění, že už je nejhorší za nimi. U soudu jedna ze svědkyň popsala, že cestující vycházeli k únikovému místu postupně, protože je pohled na pobřežní stráž uklidnil.

Kapitán byl v košili a spodním prádle

Kapitán Lee Joon-seok patřil k těm, kteří se z trajektu dostali. Video pobřežní stráže zachytilo, jak přelézá z nakloněné lodi do záchranného plavidla. Neměl kapitánskou uniformu, ale košili a spodní prádlo. Záběry zveřejněné koncem dubna vyvolaly další vlnu rozhořčení. Zatímco pod palubou zůstávali cestující, muž odpovědný za loď už přecházel do bezpečí.

Podle zveřejněné rekonstrukce vystoupil kolem 9:46 a záchranářům se při odchodu nepředstavil jako velitel trajektu. Zmizel tak z můstku právě člověk, který měl nejvyšší pravomoc organizovat opuštění lodi a mohl sdělit, kolik lidí zůstává uvnitř. Pozdější Nejvyšší soud výslovně vytkl, že ani po záchraně nepředal pobřežní stráži potřebné informace o situaci na palubě. Lee se hájil mimo jiné tím, že byl zmatený a nebyl schopen racionálně jednat. Tvrdil také, že rozkaz opustit loď vydal, ale nebyl proveden. Vyšetřování a soudní řízení však jeho odpovědnost posuzovaly podle toho, co skutečně udělal a co naopak neudělal.

Toho samého rána přicházely rodičům zprávy z dětských telefonů. Některé byly praktické: kde jsou, zda mají vestu, jak moc se loď naklání. Jiné se během několika slov změnily v možné rozloučení. Student Shin Young-jin napsal matce v 9:27: „Mami, posílám to, protože už to možná nebudu moct říct. Miluju tě.“ Tato zpráva později obletěla svět.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz