Josef II.: osvícený císař zavedl rakve na opakované použití a chudé muže posílal na doživotní vojnu

V létě roku 1784 sáhl Josef II. i na něco, co si většina lidí spojovala s poslední důstojností člověka. Na rakev. Podle nového nařízení mělo být tělo zašito do pytle a na hřbitov dopraveno v obecní rakvi, která se ovšem neměla pohřbít. Její dno se otevřelo, mrtvý skončil v hrobě a dřevěná schránka mohla posloužit dalšímu nebožtíkovi.

Josef skutečně chtěl svou monarchii změnit. Jenže mezi představou užitečné reformy a zkušeností člověka, na kterého dopadla, mohl být obrovský rozdíl. Dobře to ukazovala také armáda. Zatímco stát získával spolehlivější systém doplňování vojska, odvedenec přijímal doživotní služební závazek. A protože existovala řada výjimek, vojenská povinnost dopadala především na nemajetné a nevzdělané vrstvy. Osvícená říše potřebovala vojáky stejně jako kterákoli jiná.

Josef se narodil 13. března 1741 ve Vídni jako syn Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského. Od dětství vyrůstal s vědomím, že nebude obyčejným členem početné panovnické rodiny. Byl mužským dědicem, od kterého se očekávalo pokračování dynastie. V roce 1765, po smrti otce, se stal císařem Svaté říše římské a zároveň spoluvládcem své matky v habsburských zemích. Jenže císařský titul ještě neznamenal, že si doma může dělat všechno po svém.

Marie Terezie si rozhodující postavení udržela až do smrti v roce 1780. Synovy nápady proto narážely na panovnici, která sama prováděla reformy, ale jeho radikalismus často považovala za ukvapený. Josef chtěl měnit poměry rychleji a důsledněji, než byla matka ochotna připustit. Vídeňský dvůr tak sledoval zvláštní soužití dvou vládců, kteří měli společnou dynastii, ale zdaleka ne vždy společnou představu o vládnutí.

Už v roce 1766 zrušil povinný španělský dvorský oděv, starobylou součást habsburského ceremoniálu. Bohatě zdobený plášť, opeřený klobouk a další předepsané součásti úboru nebyly pro konzervativní dvořany pouhým oblečením. Vyjadřovaly výlučnost panovnického dvora. Když jejich místo mohla zaujmout vojenská uniforma, působilo to jako narušení pořádku, který měl svou důstojnost právě v neměnnosti.

Po matčině smrti postupoval ještě dál. Na Schönbrunnu, který Marie Terezie nechávala nákladně upravovat, schvaloval už jen nezbytnou údržbu. Před reprezentačními stavbami dával přednost budovám určeným k veřejnému využití. Také jeho vlastní nároky na bydlení byly podstatně skromnější, než bychom od habsburského císaře čekali. A v Hofburgu pořádal audience přístupné všem.

Jenže dostupnější panovník nebyl totéž co svobodnější politický systém. Josef nezpochybňoval absolutismus. Modernizace měla přinést lepší správu, vyšší hospodářskou výkonnost a také důslednější kontrolu nad zeměmi i obyvatelstvem. Úřady měly fungovat podle jednotnějších pravidel a stát měl vědět více o lidech, kterým vládl.

Jednou z nejvýznamnějších změn byl patent z 1. listopadu 1781, kterým Josef v českých zemích zrušil nevolnictví. Poddaným se otevřely možnosti uzavírat sňatky bez dosavadního vrchnostenského souhlasu, učit se řemeslu a za stanovených podmínek odcházet z panství. Rozhodování o vlastní rodině, práci a budoucnosti už nemělo v takové míře záviset na vůli vrchnosti.

Patent však nezrušil robotu ani všechny poddanské povinnosti. A v ustanovení o možnosti odstěhovat se najdeme podmínku, která do představy úplného osvobození příliš nezapadá. Odchod musel respektovat pravidla vojenského doplňování. Stát tedy poddanému uvolňoval jednu vazbu, ale současně si hlídal jinou. Člověk získával větší prostor vůči vrchnosti, nikoli automatické právo uniknout požadavkům monarchie. Svoboda pohybu měla svou hranici tam, kde začínala potřeba vojska.

Josef ostatně nevytvořil vojenské odvody z ničeho. Reformy navazovaly na vývoj za Marie Terezie. Stálé plukovní odvodní okresy vznikly už v roce 1771 a nový konskripční systém přišel o deset let později. Za administrativními názvy se skrývala velmi konkrétní potřeba získat muže pro armádu. Doživotní služba byla zkrácena až roku 1802, tedy dlouho po Josefově smrti. Pro chudého odvedence tak mohl stát znamenat nejen nové možnosti, ale také závazek, jehož konec nebyl předem určen počtem odsloužených let.

U pohřbívání se stejný reformní zápal dotkl jiné hranice. Josef se nezastavil u organizace hřbitovů, ale zasáhl do samotného ukládání mrtvého do země. Rakev, oděv i rychlost rozkladu se staly předmětem úředního rozhodování. Právě tady ovšem zjistil, že ne každá úspora bude přijata jako zlepšení. Odpor proti opakovaně používaným rakvím byl tak silný, že musel nařízení po několika měsících stáhnout. Císař mohl rozhodnout, jak má praktický pohřeb vypadat. Přimět lidi, aby ho za praktický považovali také, bylo mnohem těžší.

Pohřebiště uvnitř měst představovala skutečný problém, na který upozorňovaly také dobové předpisy. Hroby se otevíraly, přestože předchozí nebožtíci ještě nebyli rozložení, a lidé chtěli odpočívat vedle příbuzných i tam, kde už nezbývalo dost prostoru. Úřady se obávaly především škodlivých výparů.

Přesouvání hřbitovů mimo obydlená místa proto mělo rozumný základ. S podobnými změnami se začínalo už v sedmdesátých letech 18. století, Josef však požadoval jejich důslednější provádění i v menších obcích. V jeho představě mělo být pohřbívání hygieničtější a dostupný prostor se měl využívat účelněji. Dřevěná rakev mu do tohoto systému nezapadala. Jestliže zpomalovala rozklad těla, prodlužovala také dobu, po kterou nebylo možné hrob znovu použít.

Dvorský dekret z 23. srpna 1784 neřešil pouze podobu dřevěné schránky. Zasahoval přímo do zacházení s mrtvým. Tělo mělo být bez oděvu zašito do lněného pytle, vloženo do rakve a dopraveno na hřbitov. Tam se muselo vyjmout a uložit do země bez ní. Předpis počítal také s posypáním nehašeným vápnem a okamžitým zasypáním. Pokud dorazilo více mrtvých současně, připouštěl jejich uložení do stejné jámy.

Nejznámější technickou podobou tohoto systému se stala rakev s otevíracím dnem, německy označovaná jako Klappsarg. Umožňovala uložit tělo do hrobu, aniž by je někdo musel vytahovat přes horní okraj schránky. Po uvolnění mechanismu se spodní část otevřela a mrtvý zůstal v jámě. Prázdná rakev se mohla znovu použít.

Nařízení zasahovalo do osobní zkušenosti se smrtí a císař narážel na hranici, kterou poddaní nechtěli překročit. Josef nakonec ustoupil, ale jeho reakce nezněla jako přiznání omylu. V osobním vyjádření si hořce stěžoval, že živí přikládají takovou cenu tomu, aby jejich těla po smrti pomaleji hnila a déle zůstávala zapáchající mršinou. Oficiální změnu přinesl dvorský dekret z 20. ledna 1785. Lidé už neměli být k této podobě pohřbu nuceni a v otázce rakve dostali možnost volby. Od srpnového nařízení uplynulo necelých pět měsíců.

U rakví dokázal odpor poddaných přimět císaře k ústupu. U vojenské služby byla situace jiná. Monarchie potřebovala doplňovat pluky a muž, který neměl peníze, vzdělání ani privilegované postavení, patřil k těm, na které vojenská povinnost dopadala nejvíce. V roce 1781 Josef II. tento systém upevnil. Služba zůstávala doživotní, zatímco šlechta, duchovní a vzdělané vrstvy byly od povinných odvodů osvobozeny.

Josef ovšem nevymyslel ani nucené odvody, ani armádu složenou z mužů, kteří se nemohli jednoduše vrátit domů. Za Marie Terezie už monarchie dobře věděla, že dobrovolné verbování nemusí ve válce stačit. Země dostávaly stanovené počty rekrutů, které musely dodat, a obstarávaly je také násilným odváděním. Porážka v sedmileté válce navíc ukázala potřebu početnější mírové armády. Nestačilo čekat, kolik mužů se přihlásí. Stát potřeboval spolehlivější přísun. Monarchie chtěla vědět, kde má muže, kteří mohou sloužit, a získávat je organizovaněji než dříve.

S tím souvisí i zdánlivě nenápadná součást každodenního života, číslo domu. Číslování zaváděné v roce 1770 při soupisu obyvatel nebylo jen laskavou pomocí pro člověka, který zabloudil v cizím městě. Umožňovalo úřadům přesněji zachytit domy a lidi, kteří v nich žili.

Samotné spočítání mužů ovšem ještě neznamenalo, že budou odvedeni všichni stejně. Evidence rozlišovala povolání i společenské postavení a umožňovala vybírat skupiny, jejichž členové byli z hlediska státu snáze postradatelní. Muži s majetkem nebo vzděláním měli podstatně lepší ochranu před neoblíbenou vojenskou službou. Systém byl tedy výběrový nejen podle tělesné způsobilosti, ale také podle místa, které člověk ve společnosti zaujímal.