Mustafa Kemal Atatürk: Otec Turků, který nechal ve Smyrně upálit desetitisíce Řeků a Arménů

Nad egejským přístavem, který Řekové po staletí nazývali Smyrnou, a který Turci později přejmenovali na Izmir se v září 1922 zvedl velký sloup černého dýmu viditelný na desítky kilometrů. Plameny zasáhly především arménskou a řeckou čtvrť, v nichž žily rodiny s kořeny sahajícími do antického Řecka. Turecká čtvrť města zůstala prakticky nepoškozena. Na úzkém nábřeží, sevřeny z jedné strany ohněm a z druhé mořem, se tísnily statisíce bezbranných lidí. Někteří se udusili, jiní uhořeli či ze zoufalství skočili do vody.

Na druhé straně tohoto příběhu stojí muž s absolutní mocí nad tureckou armádou, která město právě obsadila. Jmenuje se Mustafa Kemal a později si nechá říkat Atatürk, tedy otec Turků. A podle dochovaných svědectví měl při pohledu na hořící město pronést slavnou větu: „Ať hoří, ať se zřítí.“

Smyrna nebyla obyčejné osmanské město. Byla jedním z nejživějších přístavů východního Středomoří, místem, kde se po staletí mísila řečtina, turečtina, arménština, italština i francouzština. Řekové tu žili nepřetržitě už od antiky. Město bylo spojováno s možným rodištěm samotného Homéra a v raném křesťanství patřilo k Sedmi církevním Zjevení. Pod osmanskou vládou zůstalo i tak převážně křesťanské a obchodně orientované na Západ.

Evropští obchodníci, židovské komunity a turečtí obyvatelé společně vytvářeli kosmopolitní svět, který nacionalisté obou stran později nenáviděli právě proto, že se nedal vtěsnat do jediného národa. Turci městu přezdívali Gavur Izmir, tedy město nevěřících, zatímco pro Řeky to bylo třetí srdce helénského světa hned po Athénách a Soluni.

Před první světovou válkou tu žily desetitisíce Řeků, Arménů a početná židovská komunita a menší skupiny Evropanů. Obchod se sušeným ovocem, tabákem i bavlnou spojoval Východ se Západem. Jenže právě tato otevřenost se nakonec stala městu osudnou, protože mladoturecký nacionalismus a po něm kemalismus nechtěly multietnickou říši. Chtěly Anatolii bez křesťanů a tak, Smyrna, viditelná z moře a obývaná těmi, který nový režim považoval za cizí prvek, musela buď zcela změnit svou původní tvář, nebo shořet. V čele tohoto nacionalistického hnutí stál právě Mustafa Kemal.

Mustafa Kemal se narodil roku 1881 v Soluni, městě, které bylo tehdy ještě převážně židovské a křesťanské. Vyrůstal v říši, jež ztrácela Balkán a hledala záchranu v tureckém nacionalismu. Jako mladý důstojník nasál ovzduší, v němž se nevěřící v islám stále častěji jevili jako překážka obrody. U Gallipoli se stal hrdinou, protože osmanská armáda zastavila spojenecké vylodění.

Po porážce Osmanské říše v první světové válce odmítl přijmout smlouvy, které říši rozdělovaly. Z Ankary organizoval odpor. Jeho hnutí se prezentovalo jako boj za nezávislost. Ve skutečnosti navazovalo na politiku, která už za války vedla k arménské genocidě a k masovým deportacím a masakrům anatolských a pontských Řeků. Pracovní prapory, do nichž byli odváděni křesťanští muži a v nichž umírali hladem a vyčerpáním, nebyly vynálezem roku 1922. Byly osvědčenou metodou likvidace bez velkého mezinárodního křiku. Kemal tuto metodu zdědil, jmenoval muže, kteří ji ovládali, a použil ji znovu, když se naskytla příležitost uzavřít křesťanskou kapitolu západní Anatolie.

Řecké vylodění ve Smyrně v květnu 1919, povolené Spojenci, mu poskytlo dokonalou záminku. Řecká armáda postupovala do vnitrozemí, páchala vlastní násilí a při ústupu vypalovala turecké vesnice. To je doložený fakt a kemalistická propaganda jej opakovala donekonečna. Neomlouvá však to, co následovalo po tureckém vítězství. Řecký sen o Velkém Řecku ztroskotal na přepjatých cílech a na zradě spojenců. Turecký projekt „Turecka pro Turky“ uspěl právě proto, že jeho vůdce byl ochoten dovést etnické čištění do konce. V srpnu 1922 se řecká fronta zhroutila. Ústup se změnil v útěk.

Řecké jednotky a civilní správa opustily Smyrnu v předvečer 8. a během 9. září 1922. Město zůstalo bez obrany. Ráno 9. září vjela do přístavu turecká jízda. Mustafa Kemal přijel následujícího dne. Projel městem a usadil se mimo centrum, ve vile zámožné turecké rodiny Uşakizade na kopci s výhledem na přístav a na čtvrti, které měly brzy shořet. Odtud řídil armádu a odtud, podle pozdějších svědectví, sledoval požár.

Jmenoval velitele, jejichž pověst krutosti byla známá. Mezi nimi vynikal Nureddin Paša, muž, který se už dříve vyznamenal brutalitou vůči Arménům, Kurdům a pontským Řekům. I v tureckém národním shromáždění se ozývaly hlasy, že by měl být souzen. Kemal jej přesto postavil do klíčové role ve Smyrně.

Jedním z prvních aktů nové moci bylo předvolání řeckého arcibiskupa Chrysostoma. Ten zůstal ve městě, ačkoli mohl odejít s ustupujícími. Přišel ke Kemalovu veliteli jako pastýř své obce. Nureddin jej obvinil ze zrady, vystrčil jej k davu a podle svědků dal najevo, že si s ním lidé mohou naložit podle libosti. Arcibiskup byl na ulici lynčován. Bili jej, trhali mu vousy, bodali a nakonec umučili až k smrti.

V následujících dnech se arménská a řecká čtvrť staly lovištěm. Rabovalo se, vraždilo, odvlékaly se ženy a dívky. Tisíce lidí byly zabity ještě před velkým požárem. Těla zůstávala ležet v ulicích. Zápach byl tak silný, že se některé čtvrti staly nepřístupnými. Britští uprchlíci, kteří později dorazili na Maltu, popisovali hony na Armény po skupinách a jejich vraždění poblíž konzulátů, zatímco spojenecké hlídky stály opodál a nezasáhly.

Kemal měl armádu pod kontrolou. Násilnosti nezastavil. Velitel, kterého jmenoval, je řídil nebo alespoň kryl svým jménem. I turecký novinář Falih Rıfkı Atay, který do Smyrny přijel a později patřil ke Kemalovu okruhu, si v poznámkách kladl nepohodlnou otázku, proč Izmir pálili. Naznačil strach, že pokud zůstanou evropsky vypadající domy na nábřeží, menšiny se nikdy nepodaří úplně vytlačit. Stejnou logikou se už za světové války vypalovaly arménské čtvrti anatolských měst.

Odpovědnost za samotné zapálení města je dodnes předmětem sporů mezi historiky, ačkoliv mezinárodní konsenzus se opírá o očité svědky z řad západních diplomatů, novinářů a záchranářů. Mnoho nezávislých pozorovatelů, mezi nimi americký generální konzul George Horton, kanadští a britští důstojníci či zdravotníci a učitelé amerických škol, uvedlo, že viděli turecké vojáky a nepravidelné milice rozlévat hořlaviny a petrolej a systematicky zapalovat domy v arménské a řecké čtvrti. Požár začal v arménské čtvrti 13. září 1922, čtyři dny po vstupu tureckých vojsk. Řecká armáda byla v tu chvíli dávno pryč a město plně kontrolovali Kemalovi vojáci.