Článek
Andrej Babiš se na svém Facebooku opět pasoval do role ublíženého mírotvorce. V obsáhlém příspěvku si postěžoval, jak ho mrzí spor kolem summitu NATO, a celou vinu obratem shodil na prezidenta Petra Pavla a jeho kompetenční žalobu.
Na závěr pak prezidenta s dojemnou intonací vyzval k „velkorysosti“, apeloval na jeho „odpovědnost vůči České republice“ a začal kázat o tom, že „skutečný státník pozná okamžik, kdy má ustoupit“.
Když si ale tento Babišův manifest rozměníme na drobné, nezbude z něj nic jiného než ukázková snůška pokrytectví, slabosti a prachsprosté msty.
Kdyby byl premiér premiérem, a ne loutkou
Začněme hned tím Babišovým povzdechem, že bychom se do této situace vůbec nedostali, kdyby prezident nepodal žalobu. To je samozřejmě naprostý nesmysl a převracení příčiny a následku.
Do této trapné situace bychom se v první řadě nedostali, kdyby byl Andrej Babiš silný a sebevědomý premiér, který se nenechá ovládat svým ministrem zahraničí Petrem Macinkou a dalšími mstivými Motoristy.
Celý tento mezinárodní trapas by vůbec neexistoval, kdyby Babiš do své vlády za každou cenu nenabral lidi, kteří se v nejvyšších patrech politiky chovají jako arogantní malí spratci.
Spor by nevznikl, kdyby vláda dětinsky neoddalovala rozhodnutí o tom, jestli prezident na summit pojede, ačkoliv bylo od začátku jasné, že Babišův kabinet dělá naprosté maximum, aby ho ze seznamu vyškrtl.
A především bychom se do této situace nedostali, kdyby Babišova vláda zkrátka respektovala elementární politické zvyklosti.
Je totiž velmi k zamyšlení, proč předešlé vlády neměly s účastí hlavy státu na summitech problém, a to navzdory tomu, že mezi Hradem a Strakovou akademií často panovaly značné názorové neshody.
Problém tedy evidentně není na straně prezidenta, ale v naprosté nekompetentnosti a ješitnosti současné koalice. Prezidentova kompetenční žaloba není příčinou sporu, ale logickým a nevyhnutelným důsledkem toho, jak se vláda vůči Hradu celou dobu chová.
A mimochodem, Petr Pavel slíbil, že žalobu v zájmu ochrany úřadu podá, a na rozdíl od vládních představitelů prostě drží slovo.
Tajná bezpečnostní politika a nepochopení loajality
Ve svém textu se premiér ohání tím, že chce v Ankaře hájit „naši zahraniční a bezpečnostní politiku“ a že s prezidentem mají zřejmě jiný názor na finanční podporu Ukrajiny. Zde narážíme na dva obrovské problémy.
Tím prvním je fakt, že podpora Ukrajiny je pro naši vlastní obranu absolutně klíčová, což Babiš ve svém populismu zjevně odmítá chápat. Tím druhým je skutečnost, že vlastně vůbec nikdo neví, jaká ta babišovsko-macinkovská zahraniční politika reálně je.
Dosud totiž působí spíš jako shluk chaotických a protistátních výkřiků, které jsou pro Českou republiku vyloženě nebezpečné.
Prezident Pavel přitom hned několikrát jasně a veřejně deklaroval, že na summitu nebude vystupovat proti názorům vlády a bude loajálně prezentovat její oficiální pozici.
Že tomu Andrej Babiš nevěří? Tomu se vlastně nedá divit. On sám ze své podstaty nedokáže pochopit, že někdo nemění názory každou minutu, že drží dané slovo a neřídí se jen momentálními průzkumy a vlastní mstivostí.
Vendeta za Turka a pohádky o státnictví
Když pak Babiš s vážnou tváří píše, že „nám určitě nejde o válku s prezidentem a vendetu“, je to už čirá komedie. Zástupci Motoristů se v médiích a na sítích ani příliš netají tím, že jejich současné chování je prachsprostou odplatou za to, že prezident odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem.
Vláda teď prezidentovi dělá naschvály ze vzteku, a to jak za zmíněného Turka, tak za to, že si nenechal líbit vládní šikanu a obrátil se na soud.
Zdaleka nejbizarnější na celém Babišově příspěvku je ale poučování o tom, že „skutečný státník pozná okamžik, kdy má ustoupit“. Znamená to tedy, že se Andrej Babiš chová státnicky, když neustále ustupuje Petru Macinkovi a jeho partě, která mu drží vládu pod krkem?
Zrovna Babiš, politik utopený ve vlastních kauzách, lžích a střetech zájmů, by slovo „státnictví“ neměl brát do úst vůbec.
A jak už jsem psal ve své dřívější glose, pokud chce Andrej Babiš vidět nějakou velkorysost, může začít u sebe. Společně s Petrem Macinkou by mohli velkoryse zůstat doma a do Ankary nejezdit.
Petr Pavel totiž vzhledem ke své minulosti v čele Vojenského výboru NATO ví o alianční bezpečnostní politice víc, než Babiš s Macinkou stihnou za deset životů zapomenout. Navíc je na rozdíl od nich mezinárodně respektovanou personou, o níž se nepíší články kvůli dotačním skandálům a pubertálním naschválům.
Skutečně bych chtěl vidět, jak budou tito dva naši vládní stratégové na summitu západním spojencům vysvětlovat, jak přesně chtějí plnit naše alianční závazky a proč jejich politika připomíná spíše destrukci státu v přímém přenosu. To bude teprve ukázka „státnictví“.
Sledovat premiéra, jak prosí prezidenta, aby z „velkorysosti“ nejezdil na mezinárodní summity, a u toho káže o státnictví, zatímco sám skáče, jak arogantní ministři z Motoristů pískají, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání vládní msty, populismu a dětinského chování a sdílíte můj názor, že zahraniční politika se nedá dělat jako trucpodnik na pískovišti, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup kapesníků pro uplakaného premiéra ani na kurzy státnictví pro úřad vlády, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
