Článek
Zní to jako hrdé heslo drsných horalů, jako krédo nezávislých individualistů, kteří nepotřebují nikoho a nic. Má to ale jeden fatální háček.
Naučili nás, že se o sebe máme postarat, ale už nám jaksi zapomněli ukázat jak. Nedali nám do ruky návod, finanční gramotnost, pochopení pro to, jak funguje společnost nebo nedejbože jak si vybudovat vlastní úspěch. Dali nám jen ten holý, frustrující imperativ přežít.
A výsledek? Zrodil se fenomén, kterému říkám sudetský paradox. Místo abychom tu byli regionem sebevědomých rváčů, kteří vzali osud do vlastních rukou, žijeme v mentální schizofrenii. Tady totiž lidé ze všeho nejvíc spoléhají na to, že se o ně někdo postará. Někdo shora. Stát. A to i přesto, nebo možná právě proto, že tomu samému státu z hloubi duše nedůvěřují, opovrhují jím a na každém kroku ho podezřívají z podrazů.
Výchova k přežití bez návodu k použití
Pojďme si tu sudetologickou anatomii rozebrat hezky od základů. Když s lidmi u nás mluvíte, ať už přes plot, u piva, nebo v čekárně u doktora, cítíte z nich obrovskou nedůvěru k institucím. Prahu vnímají jako cizí planetu, která je jen vysává a nerozumí jejich problémům. Systém je tu vnímán jako nepřítel. Úředník je parazit. Politik je zloděj.
Z logiky věci by takový region měl volit libertariány, chtít co nejmenší stát, zrušit daně a nechat všechny, ať si hospodaří na svém. Jenže realita u volebních uren je přesně opačná. Ti samí lidé, kteří nadávají na „diktát shora“, jdou a hodí to stranám, které slibují, že za ně všechno vyřeší. Silný stát, který zatočí s cenami, zařídí levnou energii, rozdá dávky a garantuje, že se věci nebudou měnit.
Chceme, aby nás stát nechal na pokoji, ale zároveň vyžadujeme, aby nám držel ochrannou ruku nad hlavou, když dojde na lámání chleba. Je to jako puberťák, který křičí na rodiče, že je nenávidí a ať mu dají pokoj, ale večer se vzteká, že nemá na stole teplou večeři.
Extremisté a prostředníček establišmentu
Jak se tenhle zmatek v hlavách překlápí do politiky? Zcela učebnicově. Výsledky voleb v Sudetech pravidelně šokují pražskou kavárnu, ale pro nás, co tu žijeme, na nich není překvapivého vůbec nic. Region hromadně volí populisty, extremisty a rádoby antisystémové mesiáše.
Proč? Protože tihle politici pochopili jednu klíčovou věc: frustrovaný člověk bez „návodu na život“ nehledá složitá řešení. Nehledá makroekonomické analýzy nebo debaty o úrokových sazbách. Hledá viníka a hledá spasitele. A extremistické strany mu nabízejí obojí na stříbrném podnose. Ukážou prstem na elity, na Evropskou unii, na menšiny nebo na ekology a řeknou: „Tohle jsou ti, co vám zkazili život. My je vyženeme a vy se budete mít zase dobře.“
Volit radikály v Sudetech není ani tak projevem nějaké hluboké ideologické přesvědčenosti, jako spíš čirým aktem pomsty. Je to vhozený prostředníček směrem k centru. Je to zoufalý výkřik: „Když se nemáme dobře my, ať se aspoň ti nahoře bojí!“
Miliardář jako vůdce proletariátu
Nejvíce fascinující a zároveň bizarní kapitolou tohoto paradoxu je ovšem fenomén Andrej Babiš. Pokud se nad tím zamyslíte čistě racionálně, nedává to absolutně žádný smysl. Lidé, kteří obracejí každou korunu, kteří mají pocit, že je systém okradl, volí člověka, který ten systém zosobňuje.
Volí miliardáře, oligarchu, jednoho z nejbohatších lidí v zemi, jehož firmy desítky let profitují z dotací a státních zakázek. Člověka, který neustále nemá dost, který je doslova nenasytný.
Jak se s ním může ztotožnit obyčejný dělník nebo prodavačka z pohraničí? Odpověď leží v dokonalém politickém marketingu a hlubokém pochopení zdejší mentality. Babiš totiž nemluví jako uhlazený profesor. Mluví jako oni. Nadává na stejné lidi, na které nadávají oni u piva. Hraje roli ublíženého, do kterého všichni „kopou“, a pocit ublíženosti je u nás v Sudetech, bohužel, národním sportem číslo jedna.
Lidé mu odpustí jeho miliardy, jeho dotace i jeho zámky ve Francii, protože mají pocit, že je to jejich miliardář. Že on už má nahrabáno, takže nebude krást (další oblíbený, ač zcela iluzorní mýtus), a že tu „pražskou sebranku“ konečně seřadí do latě. Je to ukázkový stockholmský syndrom v politické praxi. Chceme, aby nás před systémem zachránil člověk, který ten systém pro sebe zprivatizoval.
Kořeny vykořeněnosti
Abyste tohle všechno pochopili, musíte chápat, na jaké půdě tady stojíme. Sudety jsou regionem s přetrženou historií. Po roce 1945 se tady zmáčklo tlačítko reset. Přišli sem lidé odevšad, bez kořenů, bez hlubokých vazeb k půdě a k sobě navzájem. Nejsou tu statky, které by se dědily po staletí, chybí tu ta přirozená soudržnost a pocit sousedské odpovědnosti.
Komunismus sem následně nalil těžký průmysl, dal lidem jistotu práce v dolech a chemičkách, ale zároveň je naučil absolutní pasivitě. „Stát zařídí byt, stát zařídí práci, ty hlavně mlč a dělej, co se ti řekne.“
A když pak přišla devadesátá léta, továrny padly, doly se zavřely a stát najednou řekl: „Tak, a teď se o sebe postarejte sami.“ Zase bez toho návodu. Generace mých rodičů a prarodičů přežila díky jakési umíněné tvrdosti, kterou se snažila předat dál. Ale umět zatnout zuby není to samé, jako umět si vybudovat svobodný život.
Jak si napsat vlastní návod k použití (Aneb cesta z kruhu ven)
Byla by to ale hrozně depresivní glosa, kdybychom skončili jen u fňukání nad rozlitým historickým mlékem. Sudety totiž nejsou odsouzené k zániku. Tenhle region má obrovský potenciál, surovou krásu a lidi, kteří jsou nesmírně odolní. Jen tu naši energii a tvrdost směřujeme úplně špatným směrem. Do slepé uličky vzteku.
Co s tím? Jak z toho frustrujícího paradoxu ven? Tady je několik kapitol, které si do toho chybějícího „návodu k použití“ musíme dopsat my sami:
- Vypnout celostátní vztek a zapnout lokální hrdost: Na chvíli přestaňte řešit, co dělá vláda v Praze nebo byrokrat v Bruselu. Váš život ze 70 % ovlivňuje to, co se děje ve vašem městě. Rozbitý chodník, kvalita místní školy, chybějící zubař... To nevyřeší ani Babiš, ani Okamura. Zkuste upřít energii do svého okolí. Zajděte na zastupitelstvo, zorganizujte úklid lesa, podpořte místní spolky. Zakořenit můžeme jen tak, že o tu hlínu pod nohama začneme reálně pečovat.
- Podporovat ty, kteří už jdou příkladem: Kdo říká, že jsou Sudety jen mrtvou industriální zónou plnou zmaru, měl by se jít projít s otevřenýma očima. Místní frustrace totiž už dávno není celým obrázkem. Přibývá tu lidí, kteří tu frustraci přetavili v akci. Otevírají skvělé výběrové kavárny, neotřelé gastronomické podniky, zachraňují zchátralé památky nebo oživují veřejný prostor. Tito srdcaři nám dávají naději. Místo toho, aby čekali, až jim stát pošle záchranné lano, vytáhli se z bahna sami a teď inspirují ostatní. Každá útrata u nich je hlasem pro lepší Sudety.
- Vzdělávat se tam, kde to bolí (v penězích): Chceme se o sebe postarat sami? Fajn. Pak ale musíme rozumět tomu, jak funguje svět. Finanční gramotnost je nejúčinnější zbraň proti populismu. Pokud pochopíte základní principy ekonomiky, úrokových sazeb, dluhů a investic, už nikdy neskočíte na lep politikovi, který vám slíbí „peníze zdarma“. Návod si dnes může najít každý. Od kvalitních podcastů po knihy o osobních financích.
- Přestat čekat na továrnu, začít tvořit: Jsme zvyklí, že přijde velký investor, postaví halu a dá nám práci. Ale moderní svět takhle už nefunguje. Náš region má levnější nemovitosti, nádhernou přírodu a strategickou polohu. Je to ideální podhoubí pro drobné podnikání, řemesla nebo práci na dálku. Nepotřebujete korporát, abyste se uživili. Potřebujete dovednost, kterou někdo ocení.
- Odmítnout roli oběti: Tohle je možná to nejtěžší. Sudety trpí syndromem odstrčeného dítěte. Ale hrát věčně roli oběti je vyčerpávající a nevede to nikam. Je čas si říct: „Ano, historie k nám nebyla fér. Ano, stát na nás občas kašle. No a co?“ Vezměme tu sudetštví jako výhodu. Jsme ošlehaní, umíme snést nepohodlí a nemáme tendenci se hroutit z první bouřky. To je dovednost, kterou nám zhýčkanější regiony mohou jen závidět.
Dokud nepochopíme tento sudetský paradox, nehneme se z místa. Můžeme se dál vysmívat volebním mapám, ale dokud nezačneme aplikovat řešení zdola, lidé budou dál natahovat ruku pro volební guláš.
Už nás naučili, abychom se o sebe postarali. Ti zmínění nadšenci z kaváren a bister už ukazují cestu. Teď je na zbytku z nás, abychom se konečně naučili jak. Ne z pocitu křivdy, ale ze svobodné vůle vzít život v tomhle drsném, ale krásném kraji konečně do vlastních rukou.
Stejně jako ti lokální srdcaři, o kterých v textu píšu, se i já snažím nečekat, až se o mě postará „systém“, a beru nezávislou tvorbu do vlastních rukou. Pokud vám tento pohled na náš drsný, ale krásný kraj dává smysl a chcete podpořit texty, které nehledají laciná řešení a jdou k podstatě věci, budu upřímně vděčný za vaši podporu. Ať už symbolickým příspěvkem, nebo prostým sdílením článku mezi lidi, kterým by mohl trochu otevřít oči. Děkuji, že čtete a pomáháte mi tvořit zdola!
