Sněmovna kádruje sudetoněmecký sjezd. Příště si poslanci odhlasují, že veverky nesmí sbírat oříšky

Vládní koalice zjevně nasedla do stroje času a rozhodla se znovu vyhrát druhou světovou válku. Sněmovna ve čtvrtek schválila bizarní usnesení, ve kterém oficiálně odmítá konání sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně.

Je to nejen ubohé plivnutí do tváře historickému usmíření, ale především naprosté pošlapání základních ústavních práv. Snažit se parlamentním glejtem zakázat legální akci je totiž zhruba stejně smysluplné jako zakázat zákonem pondělky.

Jak už jsme si tu nedávno vysvětlovali v textu o Sudetech, Sudety reálně existují, my v nich žijeme, staráme se o ně a z příjezdu potomků původních německých obyvatel opravdu nemáme hrůzu ze spaní.

Sudetští Němci, respektive jejich potomci, se už dávno a oficiálně zřekli jakýchkoliv majetkových či právních nároků. Do Brna se jedou setkat, popovídat si o historii, podpořit česko-německé smíření a dát si u toho dobré pivo a řízek.

Pro naši současnou vládu je to ovšem důvod k vyhlášení národního poplachu. Sněmovna se ve čtvrtek místo řešení reálných problémů této země proměnila ve výbor pro obranu před neexistující hrozbou a schválila usnesení, kterým konání sjezdu odmítá a vyzývá organizátory, aby akci zrušili.

Je to absurdní divadlo, nad kterým zůstává rozum stát hned v několika rovinách.

Především si pojďme říct jednu naprosto zásadní věc, na kterou pánové a dámy z vládní koalice ve svém nacionálním zápalu tak nějak zapomněli. Žijeme v demokratickém právním státě. A v naší Ústavě, respektive v Listině základních práv a svobod, je naprosto jasně zakotveno právo na pokojné shromažďování. Neplatí jen pro ně, když jsou v opozici. Platí pro všechny.

Pokud nějaký spolek splní zákonné náležitosti, město mu akci povolí a policie neshledá bezpečnostní riziko, stát mu do toho zkrátka nemá co mluvit. Sněmovna není domovní důvěrník, který bude kádrovat, kdo si smí pronajmout sál a kdo ne.

Vládní usnesení, které vyzývá legální spolek ke zrušení akce jen proto, že se to populistům nehodí do krámu, má nulovou právní váhu. Byla to čistá ztráta času placená z našich daní.

Co bude dál? Příště budeme ve Sněmovně hlasovat o tom, že nechceme, aby veverky sbíraly oříšky, nebo aby nepršelo o víkendu nebo o tom, že je voda mokrá? Účinek by to mělo naprosto stejný.

Třešničkou na tomto bizarním dortu bylo vystoupení ministra pro sport Borise Šťastného z hnutí Motoristé. Ten u pultíku hřímal o tom, že sjezd v Brně je „politická provokace“ a že landsmanšaft dlouhodobě „balancuje na hraně“. Zároveň u toho nezapomněl pokrytecky vyzdvihnout dobré česko-německé vztahy.

To je uvažování, které opravdu bolí fyzicky. Česko-německé vztahy jsou na historickém maximu právě proto, že jsme si v uplynulých desetiletích dokázali s historií sednout ke stolu a ty hrany obrousit. Říká se tomu diplomacie a dospělost, což, jak už jsme mohli poznat, nejen Motoristé neznají.

Když ale vládní představitel označí setkání za účelem smíření za „provokaci“, chová se jako fotbalový chuligán, který přišel na přátelský zápas s boxerem v kapse. Skutečnou provokací totiž není sjezd v Brně. Provokací je, když se česká vláda v roce 2026 chová, jako by se psal rok 1946.

Opozice, která sál na protest opustila, zanechala na lavicích transparent se vzkazem: „Vyvoláváním nenávisti dluhy nezaplatíte.“ A trefila hřebíček přesně na hlavičku.

Celé toto parlamentní cvičení v umělém vlastenectví má jediný cíl. Odvést pozornost. Když nedokážete voličům nabídnout fungující ekonomiku, když nezvládáte krotit státní dluh, když vaše ministryně financí neví, kde vzít miliardy, a když váš ministr zahraničí dělá mezinárodní ostudu, musíte lidem předhodit nepřítele.

A když zrovna žádný není po ruce, musíte ho vyrobit. Třeba ze starých sudetských Němců, kteří se jedou do Brna usmířit.

My, kteří v Sudetech žijeme, už jsme se s historií dávno smířili. Teď by bylo fajn, kdyby se s ní dokázala smířit i naše vláda, z níž o Sudetech evidentně neví nikdo nic, a místo nesmyslného kádrování veverek, deště a povolených sjezdů začala konečně dělat svou reálnou práci.

Sledovat politické a internetové bitvy, ve kterých se vláda snaží zakazovat Ústavou zaručená práva a bojuje s duchy minulosti, vyžaduje občas pořádný nadhled a lásku k vlastnímu kraji. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toulky naší historií a sdílíte můj pohled nejen na Sudety, ale i na absurdní divadlo naší politické scény, budu moc vděčný za jakoukoliv finanční podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup nových map ani na tisk zákazových usnesení, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!