Prý už neexistujeme. Pokud ale na mapě nenajdete Sudety, zkuste na ní najít Moravu nebo Čechy

GLOSA: Lidé na internetu mi tvrdí, že Sudety už neexistují, protože chybí na mapě. Stejnou logikou bychom ale museli vymazat i Moravu. Sudety nejsou úřední kolonka. Je to živá historie, nezaměnitelný kraj a pro nás i stav duše.

Když jsem nedávno napsal text o tom, jak se nám žije v Sudetech a proč se my, kteří tu žijeme, většinově neděsíme jarního sjezdu sudetských Němců, snesla se mi do komentářů překvapivá lekce z internetové geografie.

Desítky diskutujících mě poučily, že Sudety prý už neexistují. Že je to mrtvý, historický pojem, který se nemá používat. Je to úsměvný paradox.

Pokud totiž zrušíme Sudety jen proto, že nemají své vlastní razítko a ohraničení na současné politické mapě, musíme se rovnou rozloučit i s Moravou, Čechami a Slezskem. Pojďme si tedy ujasnit, co vlastně náš drsný kraj znamená.

Otevřete si současnou administrativní mapu České republiky. Co na ní uvidíte? Jihomoravský kraj, Ústecký kraj, Moravskoslezský kraj nebo Vysočinu. Jsou to uměle a úředně narýsované celky, které mají své hejtmany, své rozpočty a své značky u dálnice.

Většina komentujících, kteří mi s vervou sobě vlastní psali, že „Sudety už dávno neexistují“, se oháněla právě tímto argumentem. Když to není na mapě, tak to není. A že Sudety už jsou pasé od konce druhé světové války.

Je to logika, která má ovšem jednu obrovskou a docela komickou trhlinu. Schválně, zkuste mi na té samé moderní administrativní mapě ukázat hranice Moravy. Nebo Slezska. Nebo dokonce Čech. Nenajdete je tam. Bohužel.

Znamená to snad, že když si dáte víno na Pálavě, nepijete ho na Moravě, ale jen v nějakém bezpohlavním „kolektivním kraji“? Znamená to, že Moravané neexistují, protože nemají svou vlastní krajskou kolonku? Samozřejmě, že ne.

Historické, kulturní a geografické celky nepotřebují úřední šiml k tomu, aby žily. A úplně stejně jsou na tom i naše Sudety.

Zatímco absenci Moravy na mapě nikdo jako důkaz její neexistence nebere, u Sudet se lidé čertí. Proč? Protože slovo Sudety v mnoha lidech stále vyvolává křeče. Přitom jde o prastarý, původně čistě geografický název pro severní horská pásma, jehož kořeny nám tu podle historiků zanechali s největší pravděpodobností už Keltové.

Slovo Sudéta (nebo Sudeta oros, jak to zapsal Klaudios Ptolemaios už ve starověku) se totiž z keltštiny nejčastěji vykládá jako „Kančí les“ nebo „Hory kanců“.

Teprve bouřlivé 20. století, nacionalismus, Konrad Henlein a mnichovská zrada z tohoto prastarého a nevinného keltského místopisu udělali pojem politický a toxický.

Po válce a odsunu se pak komunistický režim snažil slovo Sudety z veřejného prostoru doslova vygumovat. Místo něj se začal používat sterilní termín „pohraničí“. Cílem bylo vymazat paměť krajiny a předstírat, že ta bohatá, byť tragická česko-německá historie vlastně nikdy nebyla.

Když dnes někdo tvrdí, že Sudety neexistují, většinou jen podvědomě opakuje tuto desítky let starou snahu vymazat nepohodlnou část našich dějin. Je to alibismus. Přelepit ceduli s názvem přece neznamená, že zmizí ten kraj samotný, jeho specifika a jeho minulost.

Sudety totiž existují naprosto reálně. Nejsou definovány čárou na mapě, ale svou nezaměnitelnou atmosférou, kterou jinde v republice prostě nenajdete. Existují v architektuře těch nádherných, bytelných statků, které tu po Němcích zůstaly a které my dnes, tedy aspoň někteří, s úctou opravujeme. Existují v těch zbytcích zarostlých hřbitovů uprostřed lesů, v zaniklých osadách nejen v Rychlebských horách a Jeseníkách, kudy se tak rád toulám.

Ale hlavně, Sudety existují v lidech. Jsou to ti lidé, kteří tu žijí dnes. My, potomci těch, kteří tento drsný kraj po válce dosídlili. Kraj, kde lišky dávají dobrou noc, kde vám zadarmo nic nespadne do klína a kde stát často zapomíná pomáhat.

Tato společná zkušenost vytvořila specifickou sudetskou mentalitu. Máme v sobě určitou tvrdost, oprávněnou nedůvěru k centru v Praze, ale také obrovskou hrdost na to, že jsme v těch náročných podmínkách dokázali zapustit kořeny.

Když se mě někdo zeptá, odkud jsem, neřeknu, že z Olomouckého kraje. Řeknu, že jsem ze Sudet, potažmo severní Moravy či Jesenicka. Je to moje identita, moje srdcovka a moje domovina.

Popírat existenci Sudet je stejné jako zavírat oči před vlastním odrazem v zrcadle. Naše země je pestrá a tvoří ji nejen úrodná Morava a starobylé Čechy, ale i tento melancholický, drsný a historií zkoušený pás pohraničí. A my, kteří v něm žijeme, slovo Sudety používáme s láskou a respektem k těm, kteří tu byli před námi, i k těm, kteří tu budou po nás.

Sudety nebyly jen kdysi. Sudety jsou i dnes. A dokud tu budou stát naše hory, dokud tu budou stát kamenné domy a dokud tu budeme žít my, kteří k tomuto kraji cítíme pouto, žádný internetový komentář ani administrativní mapa je nevymaže.

Sledovat politické i internetové bitvy o slovíčka a zachovat si u toho zdravý rozum vyžaduje občas pořádný nadhled a lásku k vlastnímu kraji. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toulky naší historií a sdílíte můj pohled nejen na Sudety, ale i na absurdní divadlo naší politické scény, budu moc vděčný za jakoukoliv finanční podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup nových map, kde bych přepisoval hranice, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!

Zdroje:

https://bibliografie.ujc.cas.cz/records/071d12db-62a1-4410-b87d-03ba08c3ca9b

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sudety