Článek
Stejně jako velká část lidí narozených v devadesátkách jsem i já velkým fanouškem Harryho Pottera, knižní i filmové série. Pravda, Pána prstenů mám ještě raději, ale obojí má něco do sebe a obojí je jiné. Svým způsobem.
Nějaké různé podtexty z běžného světa jsem vždy pozoroval spíše v dílech J. R. R. Tolkiena, u J. K. Rowlingové jsem příliš nespatřoval záměry vložit do příběhu z kouzelnického světa různé narážky na realitu.
Asi to ovšem byla nynější zoufalost ze současného dění, která mě přiměla si uvědomit, že zejména pátý díl filmové série perfektně sedí na dnešní realitu. Jen ve světě Harryho Pottera se naplno vrátil Lord Voldemort, v našem světě to je nebezpečné a agresivní Rusko.
V čem jsou svět Harryho Pottera a realita stejné?
Podoba je děsivě přesná. Vzpomínáte na konec čtvrtého dílu, kdy se Lord Voldemort opravdu vrátil a připravil o život Cedrica Diggoryho? Pak se rovnou přesuňme k pátému dílu a připomeňme si, jak Ministerstvo kouzel odmítalo realitě věřit. Všude tlačilo propagandu o tom, že se Pán zla nevrátil.
Harrymu nevěřili ani někteří jeho spolužáci ze stejné koleje, například Seamus Finnigan, stejně jako jeho matka. A když byl Potter u řízení kvůli hrozbě vyloučení z Bradavic, tak se ministr kouzel Popletal pustil s Albusem Brumbálem do sporu ohledně toho, že se Voldemort vrátil.
Podobný spor pak vedl Harry přímo ve škole s jednou z nejméně oblíbených postav, kterou byla Dolores Umbridgeová. Stalo se tak v momentě, kdy se snažila žákům vysvětlit, že se nepotřebují učit obranná kouzla a stačí jim pouhá teorie, aby bylo vše maximálně bezpečné.
„A jak nás teorie připraví na to, co nás čeká venku?“ ptal se Potter. Dočkal se odpovědi ve stylu, že kdo by chtěl napadnout děti, jako je on. Když reagoval, že třeba Lord Voldemort, byl potrestán.
Nutno ale zmínit, že Harry ještě připomenul Diggoryho smrt. To ale prý byla jen tragická nehoda. Pořád vám to nic nepřipomíná?
Zavírání očí před realitou v přímém přenosu
Když to vše přeneseme do dnešní reality, lze tam toho vidět mnoho. Místo Denního věštce a Ministerstva kouzel tu máme zástupy populistických politiků, dezinformačních webů a samozvaných „chcimírů“, kteří nám už roky vytrvale tvrdí, že nám žádné nebezpečí ze strany Ruska nehrozí, že se nás válka na Ukrajině netýká a že bychom hlavně neměli nikoho zbytečně provokovat zbrojením či podporou napadené země.
Když pak někdo poukáže na masakry v Buči, zničený Mariupol či vybombardované dětské nemocnice, což lze vnímat jako reálný ekvivalent nesmyslné smrti Cedrica Diggoryho, tak začnou tihle realističtí Popletalové mlžit.
Situace prý není černobílá, možná si za to Ukrajina může vlastně sama a jde jen o tragický lokální konflikt. Hlavně ty zločiny nenazývat pravým jménem, aby se pan diktátor v Kremlu náhodou neurazil. A ten, kdo říká pravdu a bije na poplach, hned dostane nálepku hysterika a válečného štváče.
Tak jako Ministerstvo kouzel popíralo a odmítalo návrat Lorda Voldemorta, tak se dnes popírá a odmítá nebezpečí ze strany Ruska.
Teoretická obrana proti skutečným tankům
A co teprve paralela s Dolores Umbridgeovou a její snahou učit se obranu jen teoreticky? Když dnes armádní experti a prozápadní politici oprávněně volají po tom, že se Evropa musí reálně vojensky připravit a masivně investovat do své obranyschopnosti, okamžitě slyšíme kňourání.
Prý potřebujeme jen mír, diplomacii a smlouvy. Zbraně se posílat nesmí, aby se náhodou neeskalovalo napětí. Jenže jak by řekl Harry, jak nás ta naivní teorie připraví na to, co se na nás řítí z východu?
Když agresor něco chce, tak si to prostě vezme. A ústupky se agresorovi, který neuznává mezinárodní právo ani hodnotu lidského života, prostě neubráníte.
Prozření až ve vlastním obýváku
Každý fanoušek Harryho Pottera ví, jak pátý díl skončil. Ministr Popletal přestal hlásat své pohodlné lži až ve chvíli, kdy viděl Voldemorta a Smrtijedy přímo v budově ministerstva.
Až v momentě, kdy měl absolutní zlo ve vlastním domě a létaly mu nad hlavou kletby, spadla mu čelist a s hrůzou musel přiznat pravdu.
To mě vlastně na celé dnešní situaci děsí ze všeho nejvíc. Obrovská část naší společnosti a politické scény by zjevně uvěřila tomu, že ruský imperialismus představuje hrozbu, až v momentě, kdy by cizí tanky reálně parkovaly v České republice.
Do té doby budou dál strkat hlavu do písku a naivně doufat, že když zavřou oči, agresor se sbalí a odejde. Hlavně nemuset obětovat svoje domnělé pohodlí.
Pokud se neprobudíme a nepřestaneme si hrát na to, že svět je bezpečný růžový sad, dopadneme mnohem hůř než Ministerstvo kouzel. Tady totiž žádný puberťák s jizvou na čele, který by vše na poslední chvíli zachránil, neexistuje. Budeme si to muset odpracovat sami.
Pokud vám mé texty dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání společenských absurdit a sdílíte můj názor, že před agresorem nás neochrání teoretické poučky ani zavírání očí, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že z ní nebudu sponzorovat žádné růžové kostýmky pro politiky ani dezinformační tisk. Půjde čistě na silnou kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu s argumenty v ruce mohli téhle naivitě čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
