Článek
Všichni můžeme konečně klidně spát, odložit antidepresiva a zhluboka se nadechnout. Trable s deficitem státního rozpočtu, nekonečná byrokracie, chronicky nedostupné bydlení nebo dálniční síť, která se rozrůstá rychlostí pohybu unavených tektonických desek, to všechno je od této středy v podstatě smazáno, vyřešeno a navždy zapomenuto.
Poslanecká sněmovna totiž ve své nekonečné prozřetelnosti a neutuchající pracovitosti odhlasovala naprostý legislativní klenot. Od příštího roku budeme mít 30. března zbrusu nový významný den. Dámy a pánové, držte si klobouky: bude to Den české vlajky. Ano, čtete naprosto správně. Náš život se právě dramaticky obrátil k lepšímu. Podle Novinek už chybí k definitivnímu potvrzení jen podpis prezidenta Petra Pavla.
Absurdita na druhou: Oslavme, že existujeme
Kdyby si někdo z občanů náhodou ve své prostotě myslel, že už tak nějak máme svátků a významných dnů, které se točí kolem naší státnosti, docela dost, šeredně se plete. Máme 28. říjen, kdy s pompou slavíme vznik samostatného československého státu (a vlajky u toho samozřejmě hrdě vlají na každém rohu).
Máme 1. leden jako Den obnovy samostatného českého státu. A co je nejdůležitější, máme v kalendáři rudě podtržený 28. září, což je přímo oficiální Den české státnosti. Panovník svatý Václav teď zřejmě sedí na svém koni uprostřed Václavského náměstí, drbe se pod helmicí a nevěřícně kroutí hlavou.
Co je totiž, prosím vás, státní vlajka jiného než ten nejzákladnější, nejprimitivnější a nejviditelnější symbol právě oné státnosti? Ustanovit legislativně vedle Dne státnosti ještě separátní a explicitní Den vlajky dává logicky asi takový smysl, jako kdybychom vedle Mezinárodního dne letectví zavedli ještě speciální oslavy Dne levého křídla Boeingu.
Je to úplně stejná absurdita a tautologie, jako bychom si jednoho krásného středečního odpoledne odhlasovali celonárodní slavnost na počest toho, že rok má dvanáct měsíců.
Zítra by Sněmovna mohla s plnou vážností a zatajeným dechem projednat usnesení, že voda je za normálních fyzikálních okolností mokrá, dýchání kyslíku prospívá zdraví a po pondělí, věřte nebo ne, obvykle následuje úterý. Proč z toho rovnou neudělat památné dny? Byla by přece ohromná škoda to legislativně nepodchytit!
Divadlo pro voliče za miliony
Člověk si úplně živě, v pestrých barvách dokáže představit tu strhující atmosféru v jednacím sále. Ty procítěné, plamenné projevy u řečnického pultíku. Poslanci se nepochybně předháněli v tom, komu v hrudi bije to nejsprávnější, nejčistší a nejvlastenečtější české srdíčko, a kdo dokáže vygenerovat více dutých frází o hrdosti a odkazech předků.
Sálem jistě znělo, že musíme ctít naše národní symboly, zatímco si dotyční řečníci dost možná ani narychlo nevzpomenou, který letopočet patří k jakému už dávno existujícímu státnímu svátku.
Provoz Poslanecké sněmovny přitom stojí daňové poplatníky miliony korun denně. Každá hodina rozpravy, každé zmáčknutí hlasovacího tlačítka je placeno z kapes lidí, kteří každé ráno vstávají do práce. Podle serveru Kverulant jen v roce 2024 provoz sněmovny vyšel na 1,501 miliardy korun.
Je zkrátka ideální prací snů být člověkem, který chce vyvolat intenzivní dojem nesmírné politické aktivity a hluboké moudrosti, ale ve skutečnosti se bojí (nebo vůbec neumí) sáhnout do strukturálních problémů, které by zemi reálně a hmatatelně posunuly kupředu.
Hlasování o kusu modro-bílo-červené látky naprosto nikoho z voličů neurazí, nestojí to zhola žádnou politickou odvahu, nepotřebujete na to makroekonomickou analýzu, a navíc to pak vypadá naprosto báječně v tiskové zprávě pro regionální deníky.
Těžký život vyřešen jediným paragrafem
A teď se pojďme podívat na to úplně nejdůležitější a nejzásadnější: Jak přesně, do jaké míry a jakým konkrétním mechanismem tohle fascinující ustanovení zlepší život průměrného českého občana?
Představte si tu vlnu katarze, která se právě teď šíří v českých domácnostech. Paní Novákové z Ústí nad Labem právě přišel nový, zdrcující výměr záloh na plyn a polilo ji studené horko, protože neví, z čeho to zaplatí. Ale pak si večer zapne hlavní zpravodajskou relaci, zjistí, že 30. března bude úředně posvěcený Den české vlajky, a s hlubokou, slzavou úlevou složí složenku do šuplíku, protože teď už je svět zase v pořádku.
Mladá rodina, které banka právě ráno zamítla žádost o hypotéku na absurdně předražený byt 2+kk na okraji města, si zamilovaně řekne: „Nevadí, miláčku, budeme sice s dětmi dál bydlet v předraženém podnájmu s plísní v koupelně, ale hlavně že máme ten náš Den vlajky!“
Živnostník zavalený nesmyslnými papíry, výkazy a kontrolami z finančního úřadu roztančí svůj kancl, protože třicátý březen to všechno konečně vykompenzuje.
Pravda je pochopitelně taková, že to neudělá vůbec nic. Život obyčejných lidí to nezlepší ani o milimetr. Je to krystalická, ničím neředěná politická kosmetika a alibismus nejhrubšího zrna. Je to gesto prázdnější než regály v samoobsluze koncem osmdesátých let.
Šikmá plocha legislativního bizáru
Když už jsme se ale tak statečně vydali na tuto legislativní skluzavku naprosté zbytečnosti, Sněmovna by rozhodně neměla polevovat v nastoleném tempu. Máme totiž ještě spoustu dalších státních symbolů a jevů, které zatím žalostně postrádají svůj vlastní den v kalendáři a cítí se zanedbaně.
Kdy budeme slavit Den malého státního znaku? Co takový Slavnostní den lipové ratolesti? A nezapomínejme na Den druhé sloky státní hymny. Tu sice nikdo nikdy nezpívá, málokdo zná její slova a nedává moc smysl, ale tím spíš bychom si ji měli legislativně ošetřit, abychom neztratili národní identitu!
Pokud mají naši volení zástupci hluboký vnitřní pocit, že jsou z našich daní štědře placeni za to, aby z kalendáře dělali trhací zápisník bizarností, mají před sebou ještě nekonečné moře možností.
Můžeme zavést Významný den rohlíku s vlašákem nebo Památný den prvního zimního zpoždění Českých drah. Obojí by rezonovalo s autentickou českou zkušeností a mentalitou mnohem víc než uměle naroubovaný svátek ušitý na míru jednomu datu.
Láska na povel nefunguje
Pojďme si to upřímně shrnout. Středeční hlasování o Dni české vlajky je přesně ten typ události, která nám jako facka připomíná, v jak dokonale odtržené bublině a paralelní realitě se česká vrcholná politika často pohybuje. Zatímco lidé tam venku za zdmi paláců řeší skutečné, každodenní a mnohdy existenční problémy, naši zákonodárci si hrají na státotvornost pomocí barviček a kalendáře.
Vlastenectví, národní hrdost a skutečná úcta ke státním symbolům se ale nedají nařídit žádnou vyhláškou, zákonem, ani vytesat do unaveného seznamu významných dnů. Člověk je přirozeně hrdý na stát, který efektivně funguje. Na stát, který se o něj v době nejhlubší krize umí postarat, který ho nedusí byrokracií a který mu nehází klacky pod nohy na každém úředním kroku.
Kdyby se politici primárně soustředili na budování přesně takového sebevědomého a moderního státu, nepotřebovali bychom křečovitě vymýšlet speciální den na to, abychom si s úctou vyvěsili vlajku do oken. Udělali bychom to totiž velmi rádi, s nadšením a naprosto sami od sebe.
Ale to by vyžadovalo tu skutečnou, nefalšovanou politickou práci. Takhle máme jen další bezvýznamný zápis v kalendáři, u kterého si 30. března všichni jen unaveně povzdechneme: „Aha, tak jo,“ a půjdeme zase do práce vydělávat na ty, kteří ho tam vymysleli.
Pokud vás moje glosování českého politického bizáru baví, budu vděčný za jakoukoliv drobnou finanční podporu. Píšu sám za sebe, nezávisle a ve volném čase. Sledovat tyhle legislativní nápady ovšem vyžaduje silný žaludek a hektolitry kávy, takže každý příspěvek na údržbu mých nervů a opotřebované klávesnice s radostí uvítám. Díky, že mě čtete a lítáte v tom se mnou!
