Útěk před novináři a cenzura. Takhle Babiš „maká pro lidi“ a zapomíná, kdo ho vlastně platí a volí

Andrej Babiš rád a velmi často opakuje svou oblíbenou mantru o tom, jak do politiky nešel pro peníze, jak obětoval svůj čas a jak dnem i nocí „maká pro lidi“.

Být tu pro lidi ale v demokratické společnosti neznamená jen rozdávat sliby na náměstích a točit pečlivě sestříhaná videa na sociální sítě. Znamená to především skládat účty z reálných kroků a umět se postavit čelem i k nepříjemným dotazům.

A právě v této disciplíně současný premiér s železnou pravidelností selhává a ukazuje nám tu nejodpudivější tvář arogance moci.

Nejnovější epizodu tohoto babišovského pohrdání veřejnou kontrolou jsme mohli v přímém přenosu (nebo spíše v přerušeném přenosu) sledovat v pondělí 15. června.

Novinářka Nora Fridrichová se po celou dobu tiskové konference usilovně hlásila o slovo, aby mohla premiérovi položit otázku. Odpovědí jí byla okázalá ignorace. Když se tedy rozhodla využít alespoň samotného závěru tiskovky a svůj dotaz vznést, stalo se něco naprosto neuvěřitelného.

Oficiální stream Úřadu vlády byl v tu chvíli bez milosti ustřižen. Zkrátka cvak, a nepohodlná novinářka zmizela z obrazovek. Kdyby v sále nestál reportér Radek Bartoníček, který celou absurdní scénu duchapřítomně natočil na svůj telefon a zveřejnil, veřejnost by se o tomto trapném úprku před otázkami vůbec nedozvěděla.

Tento moment je ovšem mnohem mrazivější, než by se mohlo na první pohled zdát. Vypnutí oficiálního přenosu přesně ve chvíli, kdy padá otázka, na kterou pan premiér nemá náladu odpovídat, totiž nelze vnímat jinak než jako krystalickou a naprosto cílenou cenzuru.

Tady je nutné si připomenout jeden naprosto elementární fakt, na který vládní garnitura pod vedením hnutí ANO zjevně ráda zapomíná. Úřad vlády není soukromá PR agentura Andreje Babiše. Není to divize holdingu Agrofert, kde si majitel může libovolně určovat, kdo smí promluvit a co se smí vysílat.

Úřad vlády je státní instituce, jejíž provoz, kamery, techniky i samotný stream platíme my všichni z našich daní. A ze stejných daní je placen i samotný předseda vlády.

Z titulu své funkce je premiér zaměstnancem občanů této země. A novináři, ať už jsou z jakékoliv redakce a ať už jsou panu premiérovi sympatičtí, či nikoliv, plní roli zástupců veřejnosti. Ptají se za nás na to, co se nám nelíbí, co nám není jasné a co vzbuzuje pochybnosti.

Pokud Andrej Babiš tyto novináře ignoruje a jeho úředníci je rovnou odtrhávají od vysílání, neignoruje tím jen jednu reportérku. Ignoruje a pohrdá tím samotnými občany, kterými se jinak tak rád zaklíná.

Zbabělý útěk před Norou Fridrichovou bohužel není ojedinělým excesem, ale dlouhodobým systémem. Selektování „hodných“ a „zlých“ novinářů, neodpovídání na otázky a okřikování těch, kteří si dovolí zpochybnit vládní narativ, se staly běžnou praxí.

Skutečný lídr, který si je jistý svými kroky a čistým svědomím, nemá problém ustát jakýkoliv dotaz. Ten, kdo se schovává za vypnuté kamery a poslušné mluvčí, naopak ukazuje slabost a strach.

Arogance, s jakou vládní aparát umlčel mikrofony, je jen kouřovou clonou, která má tento strach zakrýt. Naštěstí v době chytrých telefonů a solidárních novinářů už pravdu jen tak snadno nevypnete.

Sledovat mocné politiky, jak se chvástají prací pro lid, aby vzápětí zneužívali státní úřad k cenzuře a zbaběle prchali před oprávněnými dotazy novinářů, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání vládní arogance a sdílíte můj názor, že státní instituce nesmí sloužit jako soukromá ochranka před nepříjemnými otázkami, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup střihačských pultů pro Úřad vlády ani na školení cenzury, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!