Článek
TATIANA, od března 2022 v Praze
„24. února v pět hodin ráno mě vzbudily strašné rány. Sklo vyletělo z okna i balkónových dveří. Zvonil mi mobil, telefonovala dcera. Řekla, že se mám sbalit, musíme pryč. Bydlela jsem v Charkově, 20 kilometrů od vojenského letiště. Hrozně jsem se bála.
Utekly jsme k jinému domu, kde měli velký sklep. Už tam bylo hodně dětí, starých lidí, některé přinesli na nosítkách. Byla tam tma a chlad. Země se otřásala výbuchy. Pořád někdo plakal. Chybělo nám jídlo i voda. Lidé byli zoufalí.
Pod dvou dnech večer najednou nastalo ticho. Věděly jsme s dcerou, že teď musíme utéct. Přes známé jsme se dozvěděly o evakuačních vlacích. Běžely jsme na nádraží, kde už se tísnily stovky lidí. Bylo strašně těžké procpat se do vlaku. Vzaly jsme si s sebou jen doklady, peníze a každá malý batoh osobních věcí. 27 hodin trvala cesta do Lvova. Celou cestu jsme seděly na schůdcích u dveří, nikde jinde nebylo místo.
Ze Lvova jsme spěchaly na hraniční přechod s Polskem. Byly tam nekonečné fronty. Po pěti hodinách jsme se ocitly v bezpečí. V tu chvíli zavolali dceři z belgické firmy, pro kterou doposud pracuje, s nabídkou, že nás přemístí do Prahy, kde mají také pobočku. Koupili nám jízdenky a zajistili nezbytné. Jsem jim moc vděčná.
Když jsme přijely do Prahy, okamžitě se nám ulevilo. Lidé chodili po ulicích jako by nic. Vtom jsme uslyšely ten strašný zvuk, okamžitě jsme se přikrčily, ale byla to jen houkající sanitka.
Nakonec jsme si zvykly a už se nebojíme sirén. Jen spánek se mi nevrátil. Zažila jsem pouze několik dnů války, přesto ve snech vidím rozbombardované domy a slyším plačící lidi.
Díky kolegovi dcery jsme si našly rychle byt a firma nám nájem přispívala 50 procent. Po roce ale řekli, že dál už přispívat nemohou. Do konce února 2023 jsme se musely vystěhovat nebo sehnat plnou částku na nájem. Každý den jsme hledali vhodný byt k přestěhování, ale z jednoho platu a jedné podpory pro uprchlíky to bylo opravdu složité.
Snažila jsem se vymyslet způsob, jak bychom mohly zůstat ve stávajícím bytě. Mám to tam moc ráda. Je to kousek k Vltavě, kam chodím krmit labutě a nutrie. Z balkónu si na mobil natáčím západy slunce. Zatím dobrovolnicky pomáhám, vedu tvůrčí workshopy pro ukrajinské děti. Nakonec jsme se přestěhovaly do garsonky v Modřanech.
Do Centra Young Caritas jsem přišla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že můj příspěvek pro uprchlíky poslali na jiný účet. Bylo pro mě složité sjednat nápravu s bankou a úřady, jsem moc ráda, že jste mi pomohli…“
TOHLE NENÍ KONEC. Pomozte nám psát Tatianin příběh dál, podpořte naši sbírku pro Centrum Young Caritas >>> https://www.darujme.cz/projekt/1206605
Tvoříme budoucnost! Tvořte ji s námi.
