Článek
Pokračoval jsem v obhlídce svýho novýho těla. Ty chlupy se mi trošku hnusily, ale třeba budou fungovat jako izolace a aspoň mi nebude zima. Bohužel jsem nikde neviděl zrcadlo, abych se mohl prohlédnout. Na krku jsem ucítil přívěsek, stáhnul jsem si ho přes hlavu a v ruce jsem držel koženou šňůrku s dřevěným křížem. Vypadal jako keltský kříž, jestli si to dobře pamatuju – kříž s takovým kolečkem. Nikdy jsem nebyl pobožnej a žádný kříže jsem nenosil. Ve škole jsem ještě zažil marxismus-leninismus a dobře vím, že náboženství je opium lidstva. Vždyť to tvrdil i Josif Stalin, a ten to musel vědět, když ho vychovávali na církevní škole. Křížek jsem položil na postel a hledal dál. Na prsou jsem objevil tetování – svastiku, zhruba deset centimetrů velkou. Výborně, ještě mě tu zavřou za propagaci nacismu. I když, pokud se nepletu, tak nacisti točili ten kříž doprava, a tenhle je zatočenej doleva. Takže zřejmě symbol slunce. Snad nebyl původní majitel těla nějakej extrémista?
Docela se mi chtělo na záchod, ale nahatej jsem ho hledat nechtěl. Pod postelí jsem zahlédl hliněnej hrnec s poklicí a podle zápachu jsem usoudil, že jde o nočník, tak jsem ho hned pokřtil.
Hned jak jsem skončil a přikryl se pokrývkou, vešla do místnosti Ctěna s džbánem, miskou a balíkem oblečení. Jídlo položila na špalek a oblečení na postel. Vrhnul jsem se na misku s jídlem – bylo to nějaký vařený zrní s masem. Hlad jsem měl jak vlk, takže mi bylo celkem jedno, co to je. Rychle jsem to do sebe naházel a zapil vše čerstvou vodou.
Ctěna mě pozorovala a začala se vyptávat, až když jsem skončil. Rozhodl jsem se mlčet a poslouchat, než začnu mluvit.
„Můj pane, pamatujete si, jak vás zranili?“ řekla dívka.
„Ne, nepamatuju si nic. Kdo jsem, kde jsem, jak jsem se sem dostal a jak se jmenuju?“ předstíral jsem naprostou ztrátu paměti.
Ctěna vykulila oči – byly nádherně modrý – a smíchy vyprskla. „Náš léčitel Milobrat říkal, že si možná nebudete něco pamatovat, ale že byste si nepamatoval nic, to nezmiňoval.“
„Opravdu si na nic nevzpomínám a strašně mě bolí hlava,“ kroutil jsem se před jejím pohledem.
„Pověz mi všechno, co víš.“
„Dobře, můj pane, vím jen to, co jsem se dozvěděla od ostatních. Vaše výprava odjela už před dvěma týdny a vy zde ležíte celkem měsíc. Jmenujete se Sigibert a doprovázel jste franckou výpravu ke kaganovi Bayanovi. Nedaleko odsud vaši výpravu přepadli Langobardi a ukradli vám dary pro kagana. Při přepadení zabili pět vojáků a vy jste byl zraněn. Vedoucí vaší výpravy vás zde zanechal s tím, že nebylo jisté, jestli přežijete, a pokračoval dál ke kaganovi.“
„A já jsem kupec nebo diplomat?“
„Ne, jste voják. Vaše zbraně a brnění jsou zde, stejně tak i váš kůň.“
„Jak to, že si rozumíme, když jsem Frank a ty Srbka?“
„Vedoucí vaší výpravy, urozený Chlodomer, říkal, že vaše matka byla Vendka, a proto byste nám měl rozumět.“
„A kde to jsem? Kdo jsou Frankové, kagan a Langobardi?“
„Jste na hradišti Žďár v Sámově říši. Frankové jsou národ na západ od nás, z něhož pocházíte. Kagan je vládce Avarů na východ od nás a Langobardi mají zemi na jihu.“
Trochu se mi z toho točila hlava.
