Článek
Probudil jsem se v nějaké temné místnosti a strašně mi třeštila hlava. Hned jsem si vzpomněl na havárii, kdy jsem se málem střetl s náklaďákem. Pokud mě jen bolí hlava a neležím na JIPce, tak to bude asi dobrý. Malá tmavá komora bez okna mi přišla dost podivná, postel byla taky zvláštní – zdálo se mi, že matrace je měkká a místo pořádného polštáře a peřiny jsem byl přikryt kožešinou a pod hlavou jsem měl válec z ovčí kůže. Vedle postele stál dřevěný špalek a na něm hliněný džbán s pohárem. V ústech jsem měl vyprahlo, a tak jsem se k džbánu natáhl a nalil si plný pohár. Z poháru jsem obvykle nepil, proto jsem si dával pozor, abych ten jistě starožitný kousek nerozbil. Stejně se mi to málem povedlo – tekutina byla podivně nasládlá a smrděla. Odhadoval jsem to na zkvašený med, asi nějaká forma medoviny. Předpokládal jsem, že mě nechtějí otrávit, a tak jsem se donutil vypít víc, abych doplnil tekutiny.
Vzápětí někdo zaklepal na dveře – rustikální výtvor z prken s petlicí – a bez výzvy vstoupil. „Dobré ráno, můj pane,“ řekla dívka v jednoduchých šedých šatech, asi kroji.
„Ahoj,“ vyhrkl jsem. Dívčina se na mě s udivením zadívala a přistoupila k posteli.
“Jak se cítíte, můj pane?”
„Bolí mě palice. Kde to jsem a jak se jmenuješ?“ ztěžka jsem vyslovoval.
„Musíte mi prominout, můj pane, ale váš přízvuk je velmi nezvyklý. Jmenuji se Ctěna,“ odpověděla dívenka. Kolik jí asi může být let?
„Jaký přízvuk? Mluvím normálně česky,“ nejsem přece žádný šišloun, možná mám silnější sykavky a občas huhlám.
„Česky? To je kde, můj pane? Jste od Velebů?“ Ctěna nechápavě vrtěla hlavou.
„Ne, jsem místní. A proč ty používáš tak zastaralý jazyk a říkáš mi můj pane?“ pořád jsem nevycházel z údivu.
„Já jsem Srbka od Lužice a jsem otrokyně, proto vás nazývám mým panem, neboť jste mi nadřazen jakožto člověk svobodný,“ sklopila hlavu Ctěna.
Sakra, co to ta holka plácá? Někdo si ze mě vystřelil, nahrávají mě na kameru a smějou se při pohledu na mě? No, je to divný, ale chvilku můžu hrát tu hru s nima.
„Dobře, Ctěno, skoč mi pro čistou vodu a něco k jídlu. Pak mi řekneš, jak jsem se tady ocitl,“ a máchnutím ruky jsem ji poslal pryč.
Než se holka vrátí, tak si můžu rozmyslet, co všechno potřebuji vědět. Mezitím jsem si začal osahávat hlavu. Měl jsem tam obvaz, který jsem si hned strhnul. Na temeni hlavy jsem si nahmatal ránu dobrých deset centimetrů – ještě trochu mokvala, ale jinak byla napůl zaschlá. Na obličeji jsem měl téměř plnovous, což je divný, protože mi vousy skoro nerostou. Trochu jsem se protáhnul a kromě hlavy mě nic nebolelo. Tak se zkusím postavit a uvidím.
Postavil jsem se vedle postele a hlavou jsem vrazil do stropu. Měřím sto devadesát centimetrů, a tak jsem zvyklý ohýbat se do dveří, ale abych narážel do stropu, to se mi snad nikdy nestalo. Zadíval jsem se na své ruce a nohy a zhrozil jsem se silného ochlupení. Já – jsem přece holátko a moc chlupů nemám.
Natáhl jsem ruce před sebe, abych si je lépe prohlédl, a zaujalo mě vypracované šlachovité svalstvo. Ruce měly hrubou, světlou pokožku s množstvím jizev. Že bych během ležení v posteli ztratil veškerý tuk? Zkusil jsem udělat dřep, abych se protáhl, a kupodivu jsem zjistil, že mám ohromnou flexibilitu v kyčlích a zadkem dosáhnu až na zem. Kam se poděla moje artróza?
Sedl jsem si na postel a pokračoval jsem v „self-checku“. Tohle tělo bylo někoho jiného. Velikost sice přibližně seděla, ale jinak šlo o tělo mnohem mladšího muže – odhadem kolem dvaceti let. Na břiše jsem měl ukázkovej sixpack, ruce i nohy silný, ale šlachovitý, bez špetky zbytečnýho tuku. Asi bych mohl jít s přehledem na nějakou fitness soutěž – stačí jen namazat se a možná oholit.
