Článek
Je to téměř jako včera, kdy jsem se nad ránem dívala na internetové zpravodajství a četla jasný nadpis: „Invaze na Ukrajinu začala!“ O to více je hodné obdivu, že tomuto ohromnému nátlaku dokáže Ukrajina odolávat už druhým rokem a nic na tom nemění skutečnost, že je od prvních hodin podporována západními státy s USA v čele. Bez víry, vytrvalosti a houževnatosti by to nešlo.
I druhý rok invaze provázel důležité události a momenty, které ukrajinskou cestu za svobodou poznamenaly. Překvapivě až 13. března loňského roku vydal Mezinárodní trestní soud v Haagu mezinárodní zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina a Mariju Lvovovou-Bělovovou, ruskou zmocněnkyni pro práva dětí. Paradoxem je, že ruské válečné zločiny jako celek a právě ruské pojetí „práv dětí“ – přesněji deportace (minimálně) 20000 ukrajinských dětí z okupovaných území do Ruska – je důvodem zmíněného zatykače. Putinovi to tak značně zkomplikovalo cestování po desítkách států světa, které by se mohl pokoušet ovlivňovat ve svůj prospěch, nebude-li tedy chtít riskovat zadržení bezprostředně po příletu.
Ráno 6. června svět nepříjemně zaskočila zpráva o protržení Kachovské přehrady stojící na řece Dněpr. Tento čin ekocidy, jak byl výbuch častokrát nazýván, si vyžádal stovky zničených budov a desítky obětí. Počet uhynulých zvířat se odhaduje dokonce v tisících. Rusy, kteří okupovali okolí přehrady už od počátku invaze, neodradil od detonace přehrady ani fakt, že poblíž Kachovské přehrady se nachází Záporožská jaderná elektrárna a její zničení by přineslo pro část Evropy (a zcela jistě i Ruska) nedozírné následky.
Červen 2023 se rovněž nesl ve znamení dlouho očekávané ukrajinské protiofenzivy, jež si dala za cíl prorazit ruskou frontu a probojovat se až k Azovskému moři, aby vojáci následně přerušili Rusům dodávky zbraní a potravin, a zároveň si připravili živnou půdu pro budoucí osvobozování téměř 10 let okupovaného poloostrova Krym. Ukrajinské armádě se dařilo kolem Charkovské a Chersonské oblasti a frontu se jim skutečně povedlo prorazit, avšak na jih se prozatím neprobili a územní zisky a ztráty jsou na obou stranách vyrovnané. Největší bitvy se po dlouhé měsíce vedou kolem měst Marjinka, Bachmut a Avdijivka, z níž se ukrajinské jednotky před pár dny stáhli do výhodnějších pozic, aby ochránili co největší počet vojáků. Tento tah není překvapivý, jelikož podle řady zpráv Rusové disponují mnohonásobně větším počtem techniky a vojáků, která je v případě vojáků až sedminásobná. Z měst sice zbyly jen ruiny, ale Rusové jsou odhodlaní tyto rozvaliny dobýt za každou cenu, aby si alespoň nějaké významnější symbolické vítězství na poli boje připsalo na konto. Co na tom, že vítězství to bude pouze „Pyrrhovo“, když ale bude prezentované s velkou pompou.
K dalším bitevním úspěchům Ukrajiny patří postupná redukce ruské Černomořské flotily sloužící především k zásobování, a to potravinami nebo zbraněmi. Jejich kolem je i podnikání útoků z moře na pevninu, k čemuž jsou často využívány například střely typu Kalibr. Celkově se počet zničených či v různé míře poškozených lodí odhaduje přibližně na 27 %. K nejznámějším potopeným lodím patří lodě Minsk, Oleněgorskij Gorňak, Novočerkassk a nově Cezar Kunikov, avšak k nejcennějším ukrajinským úlovkům nadále patří křižník Moskva potopený v dubnu 2022.
Tím nejpozitivnějším je dozajista zahájení přístupových hovorů Ukrajiny směrem k členství do Severoatlantické aliance. Rozhodnuto bylo loni v červenci na summitu ve Vilniusu za účasti špiček členských států a prezidenta Ukrajiny Volodymyra Zelenského, který si dal už s počátkem invaze za cíl Ukrajinu dostat do NATO. Po letech čekání si Ukrajina pomalu začala plnit to, z čehož si Ruská federace v únoru 2022 vytvořila jednu ze záminek ke své nesmyslné a krvavé invazi. I když se už v březnu všechny země shodly na přijetí Ukrajiny do aliance, na formální pozvání si bude muset Ukrajina počkat až po válce, jelikož je to jednou z podmínek pro její vstup.
Dalším a stejně důležitým krokem pro budoucnost Ukrajiny je zahájení přístupových rozhovorů směřujících do Evropské unie. Její cesta do evropské rodiny je dlouhé roky více než trnitá vlivem permanentních zásahů Ruska do záležitostí svého západního souseda. Avšak 24. únor 2022 mnohé ze dne na den změnil a Volodymyr Zelenskyj se s dalšími členy vlády ještě více zasazoval o splnění tohoto letitého ukrajinského snu milionů obyvatel a nenechal se odradit ani postoji skeptiků, vyjadřujíce nesouhlasný názor na možný rychlý vstup Ukrajiny do EU. Svoji urputností a snahou postupně přizpůsobovat ukrajinský právní systém evropskému však Ukrajinci dosáhli svého a nezastavil je v tom ani maďarský premiér Viktor Orbán, permanentně systematicky blokující snahu unie napadené zemi pomáhat.
Prezident Volodymyr Zelenskyj ve svém pracovním tempu za celé dva roky plnohodnotné invaze nijak nepolevil. Nadále se setkává se světovými politiky uvědomujícími si, jakou hrozbu představuje Rusko pro Evropu a bez nadsázky celou planetu. Jen za poslední rok absolvoval více než 150 setkání se spojenci napříč různými státy světa, desítky cest za vojáky bojujících na frontové linii, aby je motivoval a vyslechl si potřeby, které je nutné jednotlivým bojovým jednotkám zajistit. Člověka to až přivádí na jednoduchou myšlenku: Kolik videí nebo článků jste zahlédli o návštěvě Putina svých vojáků?
Ať doma nebo v zahraničí se Volodymyr Zelenskyj setkal s lídry mnoha zemí, od USA po Afriku a Asii, a mimo jiné i s českým prezidentem Petrem Pavlem, premiérem Petrem Fialou a předsedy obou komor Parlamentu ČR, Milošem Vystrčilem a Markétou Adamovou Pekarovou. Při své dvoudenní červencové zastávce v Praze navštívil také Národní třídu, symbol boje za svobodu a demokracii proti komunistickému režimu. Na jeho návštěvu navazovala setkání tzv. Krymské platformy, jejíž cíl je řešení otázek ohledně navrácení Krymského poloostrova pod správu Ukrajiny.
Petr Pavel a Volodymyr Zelenskyj na Pražském Hradě. Z 6.července 2023.
Nicméně je třeba připomenout i nepříjemnou skutečnost, že ne všechny projevují ve vztahu k Ukrajině stejně neoblomný a stálý postoj jako Česká republika a další evropské země. Kromě tradičního Maďarska je největší změna patrná pravděpodobně u Slovenska, které se po volbách změnilo v neskrývaného podporovatele Ruska. Co také čekat, když někteří politici v rámci předvolebních mítinků vykřikují otřepané ruské fráze o nacistickém režimu, banderovcích a vykřikují: „Spasíba!“ Rusku se bohužel povedlo zahrát na správnou slovenskou notu, protože ví, bývalé státy sovětského bloku jsou pravou živnou půdou pro dezinformátory všeho druhu a obyvatele těchto zemí lze snadněji zmanipulovat. I po krátkém zvolení se slovenská garnitura potýká s nespokojeností ze strany občanů a snad její vláda nebude delší, než je bezprostředně třeba – hlavně v zájmu těch Slováků, kteří si nepřejí mít v čele státu profláklé mafiány.
Jisté změny nálad bylo možné zpozorovat i v případě nejdůležitějšího podporovatele Ukrajiny, Spojených států amerických. Avšak i zde je nutné mít na zřeteli, že americké prezidentské volby, volby do Senátu, Sněmovny reprezentantů a guvernérské volby se neúprosně blíží a sbírání politických bodů je třeba. Není překvapením, že vedle otázek o LGBT, ekonomice se stěžejním tématem stala podpora Ruskem napadené Ukrajiny. Zejména pro republikánskou stranu, často znesnadňující snahu demokratů poskytnout navrženou pomoc. Otázkou zůstává, jak by se podpora Spojených států pro Kyjev změnila, kdyby letošní prezidentské volby vyhrál republikánský kandidát Donald Trump, jehož výroky a postoje působí přinejmenším znepokojivě, i když dle svých odvážných teorií by válku na Ukrajině ukončil „do 24 hodin“. Avšak už zapomíná přiblížit, s jakým výsledkem. Situaci Ukrajině komplikuje také tříštění podpory, o níž se musí dělit s Tchaj-wanem ohrožovaným Čínou, a Izraelem, který loni v říjnu napadlo teroristické hnutí Hamás, „překvapivě“ podporované nedemokratickými režimy Ruska a Íránu. Všem třem zmíněným státům se za strany USA dostane podpora o 22 bilionech korun.
Jednání se spojenci zaberou prezidentovi Volodymyrovi Zelenskému a jeho týmu velké množství času. Po zhlédnutí webových stránek nebo sociálních médií prakticky nelze nalézt den, kdy by žádné jednání mezi vedeními země neprobíhalo. Vzhledem k permanentní a odpovědné pracovní zátěži Zelenského je obdivuhodné, že ze svého tempa po celou dobu neslevil a ještě zvládne navštěvovat vojáky na frontě a řešit další záležitosti své země, přestože jsou na jeho tváři patrné známky únavy, která logicky musela přijít. Možná píle, vytrvalost a přístupnost lidem je příčinou prezidentovy popularity napříč obyvatelstvem.
Prezident kromě snahy šířit desetibodovou formuli míru představil koncem kalendářního roku plán o ukrajinské výrobě milionu kusů bezpilotních letounů. Jde o ambiciózní plán, který by mohl Ukrajině na bojišti skutečně pomoci, jelikož Ukrajinci dosahují s pomocí dronů značných úspěchů a mohou nenápadně útočit i na vzdálenější ruské cíle. Jedno z posledních rozhodnutí prezidenta byla obměna nejvyšších představitelů armády v čele s oblíbeným generálem Valerijem Zálužným, který byl vystřídán generálem Olexandrem Syrským. Příčiny těchto změn jsou nadále předmětem spekulací. Jednou z nich je možná rivalita mezi stávajícím prezidentem Volodymyrem Zelenským a generálem Zálužným v otázce budoucích prezidentských voleb. Avšak je poněkud nelogická představa, že by případné společné soupeření vyřešil prezident tím, že poskytne teoretickému oponentovi více prostoru pro kandidaturu. Co přinese vedení vojska pod generálem Syrským, je prozatím těžké odhadovat, ale jisté je rozhodně to že ho čeká nelehký úkol, jak opět rozhýbat armádu a dovést ji k novým úspěchům, což je konec konců dlouhodobým přáním nejen Ukrajinců.
Nikdo na světě nemá právo ničit nezávislé národy. Nikdo. A nenecháme Rusko zničit Ukrajinu.
Charakterizovat vývoj Ruska za poslední rok se jeví dost komplikovaně, protože k žádnému posunu nedošlo, natož směrem k lepšímu. Ruská vláda, potažmo její obyvatelé, ať už z přesvědčení nebo ze strachu, nadále razí stejná hesla, kterými si útok na Ukrajinu ospravedlňují.
Ruská federace si nadále trvá na svých tvrzeních o neonacistech, avšak sama si při svém „spravedlivém“ boji v ničem nezadá s těmi, proti kterým před osmdesáti lety Sovětský svaz skutečně bojoval. Popravy, mučení, rusifikace… Největším symbolem je Buča, z níž viděl obrázky praktický každý. Patřičnou sounáležitost a oporu našlo Rusko v dalších nedemokratických a nevyzpytatelných režimech jako je v Severní Koreji, Číně nebo Íránu. Všechny tyto státy otevřeně ruskou agresi podporují a Rusko vyzbrojují.
Největší průchod demagogickým úvahám Ruska jsme mohli zaznamenat počátkem února, kdy Vladimir Putin poskytl první rozhovor od počátku invaze pro americké médium, konkrétně Tuckeru Carlsonovi. Z festivalu lží, které z úst ruského prezidenta zazněly, se musely protočit panenky nejednomu divákovi, a ani nemusí být znalcem historie, aby řadu nesrovnalostí dešifroval. Za všechny můžeme jmenovat spolupráci Polska s nacistickým Německem datovanou k roku 1939, teorii o „uměle vytvořeném“ ukrajinském státě (federaci zřejmě lze považovat za přirozený státní útvar), podíl Polska na dělení Československa, nebo že právě Polsko vyprovokovalo Hitlera do takové míry, že nakonec došlo k druhé světové válce. Putin už ve svém historickém exkurzu však zapomněl připomenout spolupráci Sovětského svazu s nacistickým Německem (pakt Ribentrop-Molotov) nebo americkou vojenskou podporu poskytnutou Rudé armádě, když od roku 1943 začala na frontě vítězit a osvobozovat východní a střední část Evropy. Nicméně není jediným ruským politikem, který dokáže překvapit svými výroky. Značně mu v tomto ohledu sekunduje bývalý ruský prezident Dmitrij Medvěděv, často prezentující svoji zálibu ve shazování atomovek a své absurdní výroky snoubící v sobě výhrůžky, až prvky komiky (jen kdyby to celé nebylo tak smutné).
O to horší je představa, že při nadcházejících ruských prezidentských volbách Vladimir Putin opět obhájí svůj post, protože protikandidáti prakticky nebudou existovat. Podobný systém známe z Československa, kdy u voleb bylo předem jasně dané, kdo z nich vyjde jako vítěz, a házení lístků do volebních uren bylo pouhou formalitou. Rusko nestrpí žádné kritiky, a pakliže se takový najde, pravděpodobně nebude dlouho na svobodě, v horším případě naživu. Z minulosti můžeme znát případ Borise Němcova, z posledních měsíců podivná úmrtí Jevgenije Prigožina, Putinova bývalého spojence, který se mu vzepřel a do několika týdnů zahynul v letadle nesoucím na sobě stopy po explozi, kritičky Olgy Nazarenko nebo ruského básníka Lva Rubinštajna. Nově k nim lze přiřadit i kontroverzního Putinova kritika, Alexeje Navalného, který zemřel teprve před necelými 10 dny za ne zcela vyjasněných okolností v sibiřské trestanecké kolonii.
Ani ruská propaganda nijak nezahálí a snaží se přesvědčovat další lidi na svoji stranu, často prostřednictvím různých dezinformací, robotů nebo podvržených videí a fotografií. Výjimkou těchto aktivit nejsou ani sociální sítě ruských ministerstev. Využívají k nim také sportovce, kteří jsou povinni kvůli účasti na důležitých soutěžích nosit symbol ruské invaze „Z“ na trikotech či jiných částí oděvů. Je politováníhodné, že účastníkům neskrývaně podporující zločinný ruský režim nebyl vstup na letošní letní olympijské hry zcela zakázán, zatímco ukrajinští sportovci nemůžou, jelikož bojují na frontě, nebo již nejsou naživu. K podobnému kroku se prozatím odhodlala jen IIHF. Za alarmující jev lze vnímat prohlášení vůdce militantních sil v Donecku Pavla Gubareva, který na svém Twitteru promluvil o potřebě vzniku koncentračních táborů pro převýchovu Ukrajinců, jelikož ne všechny se podaří Rusku zabít. O videu informoval ukrajinský novinář Denys Kazanskyj.
Propaganda se nevyhýbá ani dětem. Již odmala je jim vštěpováno, že stát se vojákem je to nejlepší, co jim může život přinést. Pořádají se průvody, převlékají se za vojáky a zpívají písně vyzdvihující ruské vojsko, jeho odvážné činy a nadřazenost. Českým čtenářům jistě neuniklo video jisté ruské skupiny Junarmija, jejímž cílem je motivovat ruskou mládež pro budoucí vstup do Ozbrojených sil Ruské federace. Ve vzkazu oslovují česká „děcka“ s prosbou o odsouzení podpory Ukrajiny a požádání rodičů, aby s podporou dodávek zbraní přestali.
Zahájení přístupových rozhovorů Ukrajiny do NATO. Vilnius, červenec 2023.
Ukrajina neměla ani druhý rok války, přesně řečeno desátý (počítáno od revoluce důstojnosti v roce 2014) snadný. Mnozí ji podpořili, jiní jí hodili klacky pod nohy. K vítězství nad Ruskem ji čeká ještě dlouhá cesta, ale rozhodně s vůlí, kterou ukrajinští obránci mají, není beznadějná. S větší podporou od ostatních států, motivací vojáků a odolností lidí ve světě vůči dezinformacím a cíleně vyvolávané nenávisti se snad v budoucnu podaří Rusko porazit a vysvětlit mu, kde hranice federace a její rozpínavosti končí. Výstižná slova pronesl Volodymyr Zelenskyj v předvečer druhého výročí ruské totální invaze: Děkujeme všem na světě, kteří pomáhají! Děkujeme všem, kteří chrání nás, Ukrajinu, naše lidi, naše zásady jsou naprosto férové. Nikdo na světě nemá právo ničit nezávislé národy. Nikdo. A nenecháme Ukrajinu zničit Ruskem.
Sláva Ukrajině!
Слава Україні!
