Článek
Když 7. října 2023 došlo k útoku teroristů na Izrael, židovský stát slíbil odplatu všem, kteří se na vraždění, znásilňování nebo unášení Izraelců podíleli. O tom, jak si Izrael vedl v boji proti terorismu po zmíněném útoku, je možné si přečíst více v předchozím výročním článku.
Izrael ve snaze o eliminaci teroristů na Blízkém východě nepolevil ani během následujícího roku. Svoji pozornost věnoval libanonskému teroristickému hnutí Hizballáh, kdy už 8. října Izraelci zaútočili v syrském Damašku na budovu, v níž se ukrývali příslušníci Hizballáhu spolu s íránskými revolučními gardami. Už den po izraelském zásahu se začaly dokonce z úst šéfa teroristického hnutí Hizballáh objevovat slova o ukončení bojů. Zcela jistě tomu napomohla i úspěšná zářijová izraelská operace s pagery, které zneškodnily na několik set teroristů. Ačkoliv se v listopadu dohodlo příměří mezi Hizballáhem a Izraelem, teroristické hnutí ho začalo záhy porušovat.
Ještě během října Izraelské obranné síly (IDF) podnikly další letecký útok na Bejrút s cílem zabít vysoce postaveného člena hnutí Hizballáh, avšak svého cíle nedosáhly. O několik dní déle se jeden z izraelských tanků dostal pod palbu základny mírové mise OSN, když se pokoušel evakuovat raněné vojáky.
Libanon však nebyl jediný stát, na který Izrael podnikl útok ve snaze pomstít se za říjnové masakry na židovském obyvatelstvu, největší od dob druhé světové války. Izrael udeřil na jemenskou metropoli Saná, v níž jsou jednotky Hútíů, které pravidelně útočí na lodě v Rudém moři a zároveň podporují další teroristické hnutí snažící se zničit Izrael, Hamás. Izraelci ale nebyli jediní, kteří podnikli úder na Jemen – už v říjnu 2024, ještě za administrativy Joea Bidena, zaútočily Spojené státy americké.
Většímu počtu odvetných izraelských úderů čelila Sýrie, a to zejména v souvislosti s vazbami na Írán, který na Izrael pravidelně útočí a také se podílel na násilnostech ze 7. října. IDF provedly nálet na přístavní město Látakíja, ve kterém se středem izraelské pozornosti pravděpodobně staly místní muniční sklady, jež byly vyhozeny do povětří. V listopadu se terčem útoku stala íránská ambasáda v Damašku, ale i velitelská a vojenská zařízení teroristické organizace zvané Palestinský islámský džihád, jednoho z mnoha hnutí usilující o úplně zničení židovského státu. Krátce po svržení režimu prezidenta Bašára Asada se izraelská armáda z obranných důvodů přiblížila k Damašku na vzdálenost 25 kilometrů.
Zároveň vyeskaloval dlouhodobý konflikt mezi Izraelem a Íránem. Vztahy mezi oběma státy už dříve zhoršily dvě velké série náletů z dubna a října 2024, kdy Írán vypustil na Izrael několik desítek raket a několik set dronů. Až v červnu 2025 židovský stát provedl preventivní úder na íránská jaderná zařízení, jelikož měl Izrael důvodné podezření, že íránský režim se snaží vytvořit jadernou zbraň, která by mohla být použita kromě jiného i proti Izraeli. Írán se existencí jaderného programu nikterak netají, avšak tvrdí, že jde o výzkum v rámci mírových účelů, což ale mnohé důkazy popírají.
Podobně jako v případě vůdců mnohých teroristických organizací, i v tomto případě chtěli Izraelci zlikvidovat nejvyššího vůdce Íránu ajatolláha Alího Chamenejího. Po poradě s USA od toho Izrael prozatím upustil, přestože Chamenejí opakovaně vyhrožuje oběma státům pomstou.
Nepřítel, kam se podíváš
Přestože je Izrael obklopen nepřáteli ze všech stran, proti kterým bojuje, nejdůležitější je jeho boj proti teroristickému hnutí Hamás, operujícímu v Gaze a hlavním vinným za útoky ze 7. října. Patrně nejhledanější osobou z Hamásu se loni stal Jahjá Sinvar, šéf zmíněné teroristické organizace. I když se schovával v tunelech Pásma Gazy, byl v důsledku izraelských raketových útoků nalezen mrtev. V čele hnutí tak stál pouhé tři měsíce. Podobný osud potkal Sinvarova mladšího bratra Muhammada, jenž převzal nad Hamásem kontrolu.
Je bezesporu, že boji Izraele proti Hamásu napomohlo znovuzvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa, který se ve válce židovského státu proti terorismu postavil za Izrael. Již před volbami tlačil na Hamás, aby propustil izraelské rukojmí, označil se za největšího přítele Židů a kritizoval administrativu Joea Bidena jako málo proizraelskou. Trump židovský stát mimo jiné podpořil i prodejem zbraní, například i protiraketovým systémem THAAD. Situaci nevyřešilo ani krátkodobé příměří, které mezi Izraelem a Hamásem nastalo. Izrael posléze zahájil operaci v Dženínu na Západním břehu. Značné pozdvižení vyvolalo, když americký prezident Donald Trump vyzval, aby Palestinci území Gazy opustili. To vše pak podtrhla videa, na nichž je zobrazena Gaza jako vyspělé letovisko se zlatou monumentální sochou Trumpa v centru města.
Vzájemným vztahům mezi Izraelem a teroristickou organizací Hamás nepomohlo ani prosakování dalších informací ze 7. října, které se průběžně dostávaly na povrch. K nim patří například případ patnáctiměsíčního zajetí izraelských žen v budovách Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA). S touto organizací měl přitom Izrael dohodu o zajišťování humanitární pomoci do Gazy, od níž ale v listopadu 2024 ustoupil, jelikož se měli i někteří členové UNRWA zapojit do masakrů z roku 2023. Podobně Izraelci odstoupili od spolupráce s Radou OSN pro lidská práva.
Jiní izraelský rukojmí vypověděl: „Byl jsem spoutaný v tmavém tunelu bez přístupu vzduchu a světla. Nemohl jsem chodit ani stát a teprve před mým propuštěním mi věznitelé sundali řetězy a donutili mě, abych se hýbal,“ a to aniž by věděl, že jeho rodina už není naživu a rukama teroristů přišla o život. Do největšího povědomí se tak dostala rodina Bibasových, ze které přežil pouze otec. Jeho žena a dva malí synové byli zavražděni.
V březnu Izraelci zvýšili útoky na Pásmo Gazy a i posléze na samotné město Gaza, kde se teroristé Hamásu ukrývají. Dle slov premiéra Benjamina Netanjahua tak činí a budou činit jak z důvodu zničení teroristů, tak i z donucení organizace k propuštění rukojmích. Cílem útoků je kromě úkrytů vysoce postavených činitelů Hamásů rovněž infrastruktura, což se zejména poslední měsíce stává terčem kritiky, stejně tak jako výstavba židovské osady E1 s plánem výstavby 3401 bytových jednotek, která vznikne na Západním břehu na místě mezi Jeruzalémem a židovskou osadu Maale Adumim a de facto tak protíná prostor, na němž chtějí Palestinci založit vlastní stát.
Za zmínku stojí i náznaky spolupráce mezi Izraelem a Ukrajinou. Oba státy se sblížily v souvislosti s dronovými útoky z Íránu, jelikož s jejich ničením má Ruskem napadená Ukrajina za poslední tři roky a osm měsíců bezpočet zkušeností ve srovnání s Izraelem. Ten zas poskytl Ukrajině zbraně, které zabavil Hizballáhu a Hamásu – Izrael se těchto zbraní mohl klidně vzdát, protože používá jiné zbraňové systémy. Poskytl Ukrajině také baterie do raketového systému Patriot.
Nejistá budoucnost
Izrael se nenachází, zvláště poslední dva roky po událostech ze 7. října 2023, ve snadné situaci. Jako každý stát na světě, i Izrael má své vnitrostátní a dlouhodobé problémy. O to větší břemeno si Izrael na sebe naložil, když se pustil do boje s terorismem.
Izraelci ale nemají příliš na výběr, zvláště po uznání vzniku státu Palestina ze strany Velké Britanie, Francie, Kanady, Austrálie a Portugalska. Aktuálně nic nenasvědčuje tomu, že by mělo mezi Izraelem a Hamásem reálně dojít k další fázi příměří (původně rozdělené do tří etap), ani o konkrétním rozhodnutí o navrácení rukojmích zpět do vlasti, což je jedním z izraelských cílů.
Z dlouhodobého hlediska je pro Izrael nutné, ne-li existenčně důležité, aby se vynasnažil normalizovat vztahy s některými arabskými státy (např. Saudskou Arábií) a maximálně se za podpory Spojených států amerických pokusil oslabit státy, v nichž teroristé působí, zvláště pak Írán vyvíjející vlastní jaderný program a držící obohacený uran nad 60 %, který se využívá pouze pro výrobu jaderných zbraní a ne pro mírové účely, jak se Íránci snaží deklarovat. Z tohoto pohledu lze izraelský útok na konkrétní vytyčené cíle se zařízeními, jež přirozeně vnímá jako reálnou hrozbu, vnímat jako úspěšný a smysluplný.
Složitou, ale neopominutelnou záležitostí je možný vznik státu Palestina, jehož zrod Velká Británie, Francie, Kanada a další státy posvětily. Pro Hamás je to zcela jistě vítaná zpráva, že se tyto státy projevily protiizraelsky, podobně jako se dlouhodobě projevují nadstátní organizace jako Evropská unie a Organizace spojených národů, jelikož krédem Hamásu je zabít co nejvíce Židů a zničit Izrael, jak tvrdí ve své chatě - tedy, že Palestina bude existovat „od řeky k moři“. Uznání státu Palestiny má pravděpodobně za cíl i donutit Izrael, aby přerušil veškeré operace v Gaze nebo umožnil lodím vstup s humanitární pomocí do Pásma Gazy.
Dvoustátní řešení se jeví jako poměrně přijatelné řešení, ale ne v současné situaci a s ideovým nastavením zahrnujícím vyvraždění Židů. Je třeba si ale uvědomit několik faktů. Palestinci svoji příležitost pro vznik vlastního státu promarnili už v roce 1948 odmítnutím právě tohoto způsobu řešení. Židé žili v Palestině vždy, už od biblických dob, přes veškerá zřízení napříč historií, ne až po druhé světové válce, jak se tím často argumentuje. Příkladem je například spolupráce jeruzalémského muftího Amína al-Husajního s Adolfem Hitlerem, jež k Židům spojovala chorobná nenávist. Židé mají historické právo žít na svém území m, v Samaří a Judei, které obývali dávno před lidmi, jež sami sebe nazývají Palestince a s biblickými Palestinci je spojuje jen jméno. Výstavba tolik kritizovaných židovských osad je výsledkem potřeby vlastní ochrany, která vychází z obklopení Izraele arabskými nepřáteli.
Má-li vzniknout jednoho dne stát Palestina a poklidně sousedit s Izraelem, měl by existovat bez teroristických organizací jako je Hamás nebo Fatáh.V jeho vedení by měli stát lidé, kteří budou tolerantní a místo na zabíjení svých sousedů pro odlišnou víru a kulturu se budou soustředit na ekonomiku státu a obchod s nerostnými surovinami. Jakmile si Palestinci uvědomí, že se jim vyplatí být s Izraelem zadobře, možná již v této oblasti nastane klid, který ocení nejen Izrael a Palestina, ale i zbytek světa.
Zdroje:
