Článek
Nové zprávy z Ukrajiny na sebe nenechaly dlouho čekat ani po druhém výročí ruské invaze do země. Hned dva dny poté, 26. února, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ohlásil vznik nové iniciativy s názvem Made in Ukraine. Tato ekonomická platforma má za cíl nastartovat ekonomiku, zejména z hlediska výroby a exportu, aby se pomocí ukrajinských podniků dostalo co nejvíce produktů do světa. Z hlediska podpůrných činností je třeba zmínit i českou muniční iniciativu. Přestože se začala rodit už počátkem invaze v roce 2022, ke slovu se dostala až loňským rokem, kdy se spojilo patnáct zemí napříč světem, aby vybralo prostředky na koupi jednoho a půl milionu kusů munice pro Ukrajinu. V rámci podpory si ale z hlediska financí či zbrojení logicky nadále drží prvenství Spojené státy americké.
Přestože se podle map fronta zásadně nemění, neznamená to, že boje zeslábly. Ba naopak. V květnu zahájila ruská armáda ofenzivu ze severu směrem na Charkov. To má několik příčin: jedním z cílů bylo přimět Ukrajince přeskupit vojsko tak, aby se víc soustředilo na obranu Charkova, zatímco Rusové zintenzivní útoky do vnitrozemí. Další dva důvody spolu úzce souvisí. Charkov je druhým největším městem Ukrajiny (dříve bylo dokonce hlavním městem ukrajinské části Sovětského svazu), s čímž se snoubí zároveň prestiž spojená se znovudobytím tohoto města. Putin zde však svého cíle ani zdaleka nedosáhl. S tímto údobím je spjat také naprosto zbytečný barbarský útok ruské armády z 23. května na místní tiskárnu knih, což je pouze jedním z důkazů Ruska ničit ukrajinskou kulturu.
Komplikovanější situace nastala loni v Časiv Jaru, který byl rovněž pod ruskými útoky dělostřelectva a letectva. Podle lednových zpráv je město dobyto zhruba z 30 % a vedou se o něj stále boje. V současnosti má Časiv Jar spíše strategický význam kvůli zásobování, jelikož ruské nálety nadělaly z města pouhé ruiny. Nepřežila ani jedna budova. Pod agresi se dostalo i město Vovčansk v Charkovské oblasti, které bylo i za cenu vysokých ztrát 2. října dobyto Ruskem. To dále pokračuje ve směru na Pokrovsk.
Vovčansk (červen 2024)
Útoky se nevyhýbají ani hlavnímu městu. Nejtragičtější událost se zde během loňského roku odehrála 8. července, kdy při masivním ruském úderu byla zasažena dětská nemocnice Ochmatdyt. Česká republika i tentokrát projevila solidaritu: poskytla poškozenému zařízení materiální pomoc a bezpečné prostředí onkologicky nemocným dětským pacientům. Podobná situace se odehrála v září v Poltavě, kdy se terčem ruské armády stalo místní vzdělávací zařízení a nemocnice. Čin si vyžádal 50 mrtvých a přes 270 zraněných. Nikdo z nich neměl šanci včas utéct do krytu. Oběti a zraněné způsobil útok na pracovníky Mezinárodního výboru Červeného kříže, kteří se právě nacházeli ve Viroljubivce v Doněcké oblasti, či zničení nákladní lodi převážející pšenici do Egypta.
Seznam ruských zločinů tím zdaleka nekončí. Mnohé z nich jsou skutečně nepochopitelné, až opovrženíhodné. Sem můžeme řadit například vraždy a mučení ukrajinských zajatců, o nichž je možné pravidelně v tisku číst. K nejotřesnějším případům patří vražda spoutaného vojáka, který byl popraven probodnutím meče do srdce, či stínání a napichování hlav zajatých Ukrajinců. Je třeba dodat, že vraždy zajatců jsou brány jako porušení Ženevských úmluv, a tedy se jedná o válečný zločin. Ukrajina soustavně po celé tři rozpracuje na jejich mapování.
Podobných zvěrstev se Rusové dopouštějí také vůči civilnímu obyvatelstvu na okupovaných územích. V posledních měsících si okupanti v Chersonu našli novou „kratochvíli“ – tzv. lidské safari. To spočívá ve sledování člověka bezpilotním letounem, jenž je pak zaměří a shodí granát na bezbranného obyvatele. Jediným útočištěm, dá-li se to takto nazvat, před téměř jistou smrtí mohou představovat stromy. Avšak v zimě ani ty ne…
Ruská armáda se bohužel nebrání ani aktům ekocidy. V listopadu kamery zachytily, jak je vodní nádrž Kurachove, ležící u stejnojmenného města v Doněcké oblasti, vyhozena do povětří. Detonace způsobila vylití 15 milionů kubíků vody a zapříčinila smrt minimálně 6 lidí. Není to první prohřešek podobného druhu – už v červnu roku 2023 okupanti zlikvidovali tímtéž stylem vodní nádrž Kachovku. Lokální ekologickou katastrofu způsobil únik jedovatých látek obsahujících amoniak do řeky Sejm, která proudí z ruského Kursku směrem do Černihivské oblasti na severu Ukrajiny. V důsledku otravy uhynulo několik tisíc živočichů. Ukrajina z intoxikace řeky obvinila Ruskou federaci, jelikož je málo pravděpodobné, že by si Rusové chtěli při případné likvidaci chemických látek zamořit řeku tekoucí čistě po vlastním území. Putinova armáda bohužel nepřestává být hrozbou ani z hlediska jaderné bezpečnosti, což dokládá případ z posledních dnů, kdy ruský dron poškodil sarkofág čtvrtého reaktoru černobylské jaderné elektrárny, na jejíž ochranu dohlíží Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE).
Speciální kurská operace
Mohlo by se jevit, že se Ukrajině v tomto roce války nemohlo dařit snad v ničem. Naopak to byly právě Ozbrojené síly Ukrajiny, které dokázaly nejednoho člověka překvapit. Dne 6. srpna vstoupila zhruba 300 ukrajinských vojáků na území Ruské federace, konkrétně do Kurské oblasti, do níž vstoupili ze Sumské oblasti. Přišli s pouhými 11 tanky a více než 20 bojovými obrněnými vozidly a už první den se dostali až na předměstí města Sudže. Po pár dnech město dobyli a na obsazeném ruském území se začali zakopávat. V krátké době se ukrajinským vojákům podařilo získat zhruba 1300 km2.
V současnosti mají Ukrajinci pod kontrolou třetinu původně dobytého kurského území. Rusové ho získávají zpět, ale za cenu ztrát tisíců kusů bojové techniky a desetitisíců vojáků. Nelze opominout ani tu skutečnost, že se k ruským jednotkám přidali severokorejští vojáci, kteří se ale až na frontě dověděli, že nejde pouze o cvičení. Dle zpráv často končí jako živé návnady pro drony. Jejich účast je výsledkem různých ekonomických a vojenských smluv, které Ruská federace se Severní Koreou uzavřela. Nemůžeme vynechat další fakt, že počty bojujících ruských vojáků jsou pětinásobně až desetinásobně vyšší ve srovnání s ukrajinskými silami. I přes disproporce mezi válčícími vojsky nadále zaznamenávají Ukrajinci úspěchy. Například v lednu díky své taktice falešného ústupu nalákali u vesnice Sverdlikovo početnou ruskou jednotku, kterou ukrajinské síly zničily pomocí raketometů HIMARS. Podle Institutu pro studium války během posledních čtrnácti dnů Ukrajinci postoupili na jihozápadě Kurské oblasti. Odhaduje se, že ztráty čítají v této části 40000 ruských a 4000 severokorejských vojáků, v případě Ukrajiny minimálně 15000 lidí. V rámci doplnění dalších sil jsou muži nabíráni pomocí smluv. Občané žijící v zahraničí, chtějí-li, jsou cvičeni a formováni do ukrajinských legií. Nejznámějším příkladem je Polsko.
Už v prvních hodinách se přirozeně nabízela otázka, co bylo záměrem kurské operace. Jednou z možností bylo odvedení pozornosti a zpomalení ruské armády ukrajinskými silami od útoku na Donbas a oblast západně od Avdijivky. Nedaleko od zmiňované Sudži se nachází zásobovací trasa vojska bojujícího v Charkovské oblasti. Tento účel to zcela jistě splnilo a ruské síly rozdělilo. Dalším motivem mohl být potřebný významný úspěch a s ním spojená motivace pro vojáky, kterou je nutné stále udržovat. Třetí a logickou variantou je zisk území, které by se stalo dobrým vstupním vkladem pro mírová jednání a možnou vzájemnou výměnu dobytých oblastí. Dne 18. srpna přišel ukrajinský prezident s prohlášením, že cílem kurské operace je vytvoření nárazníkového pásma, které by Rusům komplikovalo útoky na pohraničí Ukrajiny. Nesporná je určitě i věc, že by vznik této zóny pomohl obráncům k dalším akcím v hloubi ruského prostoru.
K těmto činnostem můžeme řadit pravidelné ukrajinské dronové útoky do vnitrozemí Ruské federace, a to i do vzdálenosti několika set kilometrů od hranic Ukrajiny. Nejčastějšími cíli se stávají muniční sklady a rafinérie. Zvláště v posledních měsících se obráncům daří zničit nebo vyřadit z provozu průměrně jeden až dva muniční sklady, eventuálně rafinérie, týdně. Kupříkladu loni v květnu se Ukrajina mohla pochlubit zásahem do ruského radarového systému Voroněž-DM, který dokáže detekovat balistické střely, včetně těch nesoucí jaderné hlavice. Ukrajinské vedení věnovalo pozornost rovněž poslednímu ze tří železničních trajektů na poloostrově Krym, anektovaném ruskými okupanty už roku 2014.
Ščedryk, Šnek, Divocí sršni a Černé vdovy
Na podzim, v době končícího prezidentského funkčního období bylo Ukrajině prezidentem Joem Bidenem umožněno, aby vojáci směli zasahovat i vzdálenější místa, o což obránci dlouhodobě stáli. Této možnosti poprvé využili v listopadu, kdy pomocí amerických raket ATACAMS úspěšně zasáhli muniční sklad u města Karačev v Brjanské oblasti nacházející se 130 km od hranic. Reakcí na to se v listopadu stalo vystřelení mezikontinentální balistické rakety, k čemuž došlo poprvé během ruské agrese. Ukrajinci pokračují také v operacích na Černém moři, kde se snaží eliminovat ruskou Černomořskou flotilu, která slouží Putinově armádě k zásobování a útokům na pevninu. Přibližně polovinu loďstva Ukrajina zničila nebo poškodila, část Rusové ze Sevastopolu stáhli.
K efektivním útokům je zapotřebí velkého množství zdraví. Od počátku války Ukrajina spoléhala na své partnery, které získala po celém světě. K nim od prvních dní patří i Česká republika, která od loňského roku začala v Kolíně vyrábět sebevražedné drony pro Ukrajinu. K mnohým dalším podporovatelům se nově přidal Izrael, který věnoval Ukrajincům zbraně získané z bojů proti Hamásu a Hizballáhu. S plynoucím časem se ale napadený stát začal opírat i o vlastní výrobu, v níž jeví zvláště posledního půl roku výrazný pokrok.
V srpnu Volodymyr Zelenskyj oznámil, že ukrajinští odborníci vyvinuli balistickou raketu, která prošla úspěšným testováním. Na to navázala výrobou dělostřeleckých granátů ráže 155 mm, které využívá do houfnic poskytnutých západními partnery. V kreativitě konstruování nových zbraní se však meze nekladou. Mezi těmito neotřelými nápady můžeme nalézt tzv. Divoké sršně. Jde o kombinace bezpilotního letounu a kalašnikova. Tento létající samopal lze použít do vzdáleností několika kilometrů a je možné ho ovládat z bezpečí bunkru.
K výzbroji obránců patří rovněž zbraně s výmluvným názvem Černá vdova I a II. Obě slouží k odpálení nálože na vytyčeném místě, jen s tím rozdílem, že druhý model je určený pro práce ve vodě. Volodymyr Zelenskyj na Den nezávislosti Ukrajiny ohlásil vznik dalšího systému zvaného Paljanycja. Jde o zbraň na pomezí dronu a rakety s plochou dráhou letu. Na vánoční svátky ukrajinský prezident také sdělil, že stát zahájil výrobu bezpilotního letounu Ščedryku, pojmenovaného po významné ukrajinské koledě. Jeho výhodou je větší odolnost vůči elektronickému rušení a obtížnost sestřelu. Povedlo se tak naplnit plány vlády, aby Ukrajina byla co nejvíce soběstačná na dronech, které mají v boji velký prostor. Za zmínku stojí i malé terénní vozidlo jménem Šnek sloužící k převozů několikasettunových nákladů. V tutéž dobu se Ozbrojené síly Ukrajiny podělily, že vyrobily laserovou zbraň Tryzub, která může sestřelovat nepřátelské objekty ve vzdálenosti dvou kilometrů. Ukrajina je pátou zemí světa, jež disponuje podobným typem zbraně.
Rok bezpečnostních dohod a konferencí
Ukrajinci vytrvávají v úsilí také v otázce diplomacie. Kromě získávání finanční a materiální podpory se vláda Ukrajiny snaží uzavírat bezpečnostní dohody s jednotlivými spojenci. Tyto smlouvy dávají rámec vzájemné budoucí kooperace z dlouhodobého horizontu. Dle slov tamější hlavy státu jich ke konci roku 2024 vzniklo sedmadvacet. Ukrajina ji s Českou republikou uzavřela v červenci ve Velké Británii. Jak v době podpisu smlouvy, tak i během její přípravy vyjádřil Volodymyr Zelenskyj vděčnost Čechům a představeným republiky za podporu Ukrajiny v její obraně proti Rusku a výše zmíněnou českou muniční iniciativu. Během června uzavřela Ukrajina dohodu zároveň se Spojenými státy americkými, ještě s původní administrativou země v čele s Joem Bidenem. Dohodu podepsala také 25. června s Evropskou unií, jejíž náplní byl i výcvik vojáků nebo vojenská záštita. Zmíněný den byl pro Ukrajinu významný i z toho důvodu, že se tím dnem oficiálně zahájily rozhovory o možném budoucím přistoupení napadené země do Evropské unie. Podpory se stát dočkal rovněž během července hlasování o trvalé podpoře Ukrajiny. K dalším podstatným Loňským schůzkám můžeme řadit summit G7 v Itálii nebo švýcarskou mírovou konferenci, do níž se vkládalo hodně nadějí…
Jejich rozvědka je slabší než naše. Jejich diplomacie se proměnila v pouhé úplatky, lži nebo výhrůžky. Jedinou konkurenční výhodou, kterou Putin stále má, jsou velké zásoby zbraní ze sovětské éry, peníze a naprostá neúcta k lidskému životu.
Obecně vzato, v ruské politice nedošlo prakticky k žádné změně. Za „nejnapínavější“ část uplynulého roku lze označit ruské prezidentské volby, v nichž „překvapivě“ zvítězil Vladimir Putin s bezmála 90 % hlasů. Nad vysmívanými volbami se bavili i mnozí Rusové, jejichž absurditu ti odvážní korunovali příchodem k urnám ve vtipném kostýmu. Mezi voliči jsme tak mohli vidět skřítky, tříhlavé draky, rytíře, a dokonce i cara Petra I. Velikého… Přesto z Ruska průběžně přicházely zprávy, z nichž jsou mnohé alarmující. Kromě podivných nešťastných náhod k nim můžeme řadit zintenzivnění výstavby filtračních táborů na okupovaných územích, které se navenek prezentují jako dětské pionýrské tábory. Reálně ale slouží k likvidaci a mučení všech nepohodlných lidí nebo k jejich porušťování. Podle Národního centra odporu ti, kteří pobyt přežili, mají strach z výpovědi a musejí být pod dohledem odborníků.
Že je Rusko z hlediska zbrojení podporováno Severní Koreou a Íránem, je dnes známým faktem a zřejmě po vzoru Ukrajiny s oběma státy uzavřelo strategické partnerství a bezpečnostní dohody. O to překvapující byla květnová informace, že v továrně na výrobu dronů v Tatarstánu pracují ženy a dívky z Ugandy. Jde o další případ verbování lidí z Afriky do ruských montoven. Přestože je Ruská federace lidnatý stát, ani jí se problémy s vojskem nevyhýbají. Jednou z dalších metod získávání vojáků je verbování bezdomovců, kterým na základě náborových smluv nabízejí ocenění v hodnotě 140000 korun. V praxi si ale málokdo z nich peníze užije, jelikož většina přichází na frontě brzy o život. Že je v Ruské federaci složitější situace, než samo prezentuje, už přiznávají i někteří propagandisté. Jedním z nich je nacionalistický vojenský analytik Michail Zvinčuk, jenž přiznal komplikace v rekrutování mužů, postupu ruské armády při okupaci nebo fungování sankcí, které zapříčinily skokové zvyšování cen. Zároveň není tajemstvím odliv potenciálních vojáků do zahraničí. Podle červencových údajů opustilo zemi kolem 650000 Rusů.
V rámci ukrajinské vnitřní politiky se nejvíce probíraly prezidentské volby, jelikož Volodymyrovi Zelenskému oficiálně skončil mandát v květnu 2024. Nastala očekávatelná otázka, jak se bude postupovat s volbami, zejména s přihlédnutím k okupovaným částem státu. Po delším uvážení bylo rozhodnuto, že volby budou odloženy až do doby, dokud nebude ruská agrese ukončena, jelikož je důvodné podezření, že by Putin volby zneužil k útokům na civilní obyvatelstvo. Zároveň je to v souladu s názorem obyvatel, jelikož 63 % občanů si volby v době války nepřeje. Přestože ne všichni uvítali toto rozhodnutí s pochopením, prezidentovi popsané rozhodnutí umožňuje ústava, kterou je možné dohledat také na webových stránkách prezidenta Ukrajiny.
Obměny nastaly v samotné vládě státu, v níž se proměnila zhruba polovina sestavy. Nejznámějším odstupujícím politikem byl Dmytro Kuleba, ministr zahraničí, na jehož místo nastoupil Andrij Sybiha. Změny se nevyhnuly ani armádě – ze svého postu odešel vrchní velitel Ozbrojených sil Valerij Zálužnyj, v současnosti velvyslanec ve Velké Británii. Jeho místo převzal generálplukovník Oleksandr Syrskyj. Mezi příčiny obměn činitelů patřil jak stres z náročné funkce, tak snaha vnést do řešení situace nové nápady.
Prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj a vrchní velitel Ozbrojených sil Oleksandr Syrskyj.
Co bude dál?
Ani méně informovanému čtenáři nemohlo uniknout, že přístup k pomoci některých států vůči Ukrajině se mění. Bohužel ne nejlepším směrem vzhledem k rizikům, které Ruská federace mnoho let projevuje a deklamuje. K tradičním ruským podporovatelům nadále patří staronový běloruský prezident Alexandr Lukašenko, nebo maďarský premiér Viktor Orbán, jenž se sice na rozdíl od jiných po třech letech války osmělil a přijel do Kyjeva na jednání s prezidentem Zelenským, ale znemožnil mu online výstup na summitu v Budapešti. Ke zmíněné dvojici se už v roce 2023 přidala slovenská vláda vedená Robertem Ficem. Tento politik razící ruskou propagandu dokázal během uplynulého roku nejednou překvapit svými výroky. Hned pár dní po předešlém výročí ruské invaze přišel na summitu V4 s teorií, že Vladimir Putin je démonizován a Evropská unie podporuje zabíjení Slovanů. V obdobném duchu Fico pokračoval též v pořadu přední ruské propagandistky Olgy Skabejevové. Svůj protiukrajinský kurz dodržuje nadále a Ukrajinu bere coby viníka každého problému na Slovensku, o čemž svědčí liknavost slovenské vlády ve shánění ropy po uplynutí smlouvy s Gazpromem a Ukrajinou, nebo vymýšlení zástupných problémů typu smyšleného převratu na Slovensku, ve kterém měly být údajně zapojené tajné služby Ukrajiny. Důkazy pro svá tvrzení podle očekávání nezveřejnil.
Nejistá situace s ohledem na podporu napadené Ukrajiny nastala v posledních měsících ve Spojených státech amerických a s nimi spojenými prezidentskými volbami. Volodymyr Zelenskyj, vědom si toho, že je o něco větší pravděpodobnost, že se Bílého domu opět ujme Donald Trump, a ne Kamala Harris, odjel v září do USA, aby se setkal s prezidentskými kandidáty a americkými kongresmany a projednal s nimi další pokračující pomoc Ukrajině a prezidentův plán vítězství, na nějž v listopadu na tisící den války navázal desetibodovým plánem vzdoru pojednávajícím o nutnosti jednoty, zbraní, bezpečné energetice atp.
Mnozí do Donalda Trumpa vkládali přehnaně veliké naděje, zejména když své podporovatele zásoboval sliby, že ukončí válku do čtyřiadvaceti hodin od inaugurace. Nestalo se tak ani 20. lednu. Od té doby jen potenciální data konce konfliktu přibývají. Po Trumpově nástupu došlo k zásadnímu obratu americké zahraniční politiky vůči Ukrajině. Prezidentova administrativa zahájila jednání o konci války s Rusku federací, avšak bez účasti ukrajinské strany, jíž se konflikt dotýká po všech stránkách především. Zástupci Ukrajiny nebyli pozváni ani nedávné jednání do Rijádu v Saudské Arábii, přestože se ty dny Volodymyr Zelenskyj vyskytoval na pracovní cestě v nedalekých Spojených arabských emirátech. Kýžená řešení nepřinesla ani bezpečnostní konference v Mnichově.
Trump svůj první měsíc vlády ve znamení podpory ruských okupantů a systematického rozkladu nejstarší demokracie ve světě završil kritikou Evropy a dennodenními urážkami prezidenta Zelenského. K jeho absurdním výrokům patří, že „Ukrajina nikdy neměla začít válku a měla dost času na to ji ukončit“, nebo že prezident Ukrajiny je komik a diktátor se čtyřprocentní důvěrou obyvatel, přestože dle výzkumu Kyjevského mezinárodního sociologického institutu Zelenskému aktuálně věří 57 % občanů. Pro doplnění, v případě Trumpa a Elona Muska klesla po pouhém měsíci důvěra pod 50 %. Aby Zelenskyj ujistil, že není diktátor, nabídl rezignaci výměnou za přijetí Ukrajiny do NATO nebo za mír. Nechutné útoky na prezidenta Zelenského nezůstaly bez povšimnutí. Od toho dne se mu dostává podpory od mnoha politiků i obyčejných lidí po celém světě. Jako pozitivní prvek zde lze vnímat zmocněnce pro válku na Ukrajině Keitha Kellogga, který patří k těm Trumpovým spolupracovníkům, jenž je v obraze a ví, že agresorem je Rusko a Ukrajinu je potřeba dále podporovat, ne se chovat pro Čechy známým stylem „o nás, bez nás“.
Právě jsem mluvil s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Ujistil jsem ho, že má naši plnou podporu. Velmi dobře víme a nezapomeneme, kdo je v této válce obětí a kdo agresorem. Spolu s dalšími evropskými státy hodláme zintenzivnit naši pomoc Ukrajině v jejím statečném a…
— Petr Pavel (@prezidentpavel) February 21, 2025
Dalším jablkem sváru mezi Ukrajinou a Spojenými státy se staly nerostné suroviny a kovy, které si Donald Trump nárokuje za poskytnutou pomoc. Nebylo by na tom relativně nic divného, ale do doby, kdyby americké požadavky nepřevýšily pětinásobek reálně poskytnuté dosavadní pomoci Ukrajině Spojenými státy, tj. 500 miliard dolarů. Je třeba dodat, že Ukrajina oplývá nerostným bohatstvím. Na jejím území se nalézají zásoby zemního plynu, uhlí, lithia, grafitu, uranu, titanu, mědi, olova, zinku, stříbra a dalších surovin. Přestože nic nenasvědčuje tomu, že by Ukrajina hodlala dohodu, kterou prakticky lze nazvat vydíráním, podepsala, v jednáních se bude pokračovat.
S větší jistotou říci, jaké řešení bude mít válka na Ukrajině, nedokáže dnes nikdo. Válka přešla do opotřebovací fáze, a že zmrazit konflikt není do budoucna perspektivní, o tom nemůže být pochyb. V současnosti se jeví jako nepravděpodobnější možností kompromis, tedy že Ukrajina může o některá svá území přijít, nebo bude pouze svobodná část země přijata do NATO. Z dlouhodobého horizontu to ale není řešení, přinejmenším bez bezpečnostních záruk nebo mírových vojsk ne. Je třeba napadenou zemi dále podporovat, stejně jako fakt, že se Ukrajina musí mírových řešení účastnit.
Pro Ukrajince je podpora životně důležitá, a to jak vojenská a ekonomická, tak i psychologická, aby věděli, že mají, na koho se spolehnout. Čím dál důležitější se jeví rovněž podpora nezávislých médií a žurnalistiky. Ruská informační válka je dost silná na to, aby nenápadným způsobem rozkládala soudržnost v Evropě. Rusko ji užívá všude ve světě, Českou republiku nevyjímaje, za účelem protežování stran blízkých ruskému režimu a vyvolávání nespokojenosti ve společnosti.
Je zapotřebí, aby se jednotlivé státy maximálně snažily vyvracet dezinformace, kterých je po internetu spousty a některé důvěřivé skupiny lidí jim mohou uvěřit. Zabránit se tomu dá například vysvětlováním, jak fake news fungují, jak je rozpoznat nebo jak si vyhledat relevantní zdroje. Ač se dá v řadě záležitostí se Spojenými státy rozporovat, v jednom mají pravdu. Evropa jako celek bude muset spoléhat především sama na sebe. Musíme se smířit s tím, že Rusko je hrozba, která tu s námi vždy bude a nelze očekávat klid ani do budoucna. Ukazují jí to výroky nejen vůči Ukrajině, ale také Pobaltí, Gruzii, Německu, Velké Británii… A nakonec i České republice. Všichni v Evropě jsou vystaveni tomuto nebezpečí, jemuž je nutné se postavit čelem ve všech rovinách. Skvělý příklad si můžeme vzít z Polska, které rizika nebere na lehkou váhu a započalo s masivním zbrojením nebo stavbou tzv. Východního štítu.
Ukrajinu a Evropu čekají velké a náročné výzvy na cestě za mírem. Ukrajinci za něj nepřestávají bojovat ani po třech letech plnohodnotné invaze. Možná je nejvyšší čas, abychom se jimi inspirovali a prokázali stejnou statečnost, jako musí oni den co den na bojišti. Nakolik se nám to skutečně povede, to ukáže až čas…
Sláva Ukrajině!
Слава Україні!
