Článek
Zdeňka Havlíčková se narodila 23. prosince 1848 v Praze na Starém Městě. Byla jedinou dcerou novináře, satirika, básníka, spisovatele a literárního kritika Karla Havlíčka Borovského a jeho manželky Julie Sýkorové-Havlíčkové.
Může se zdát, jako kdyby doba jejího narození, revoluční rok 1848, předznamenal náročnost jejího bytí. Život se s malou Zdeňkou už od útlého dětství nemazlil. Když jí byly pouhé dva roky, rodiče se spolu s dcerou přestěhovali do Kutné Hory. Zde však malá Zdeňka onemocněla cholerou, kterou nakonec přestála. O rok později následovalo stěhování do Německého Brodu (po druhé světové válce přejmenovaného na Havlíčkův Brod). Havlíčkovi zde pobývali také s babičkou Josefínou, matkou Karla Havlíčka Borovského. Ani zde rodina nepobyla spolu dlouho – Karel Havlíček Borovský byl koncem roku 1851 odvezen do Brixenu a jeho manželka s dcerou na jaře odjela do Prahy bydlet ke své sestře Adéle Jarošové.
V dalším roce se Havlíčkově ženě podařilo získat povolení k odjezdu za manželem do Brixenu v Tyrolsku. Ačkoliv se Havlíčkův pobyt líčí jako trest za jeho spisovatelskou a novinářskou činnost, skutečností je, že zde měl zároveň prostor se věnovat svým zálibám, například turistice, pěstování skalniček nebo chovu včel. Na otce měla dobré vzpomínky, přestože dceru vychovával velice přísně a nevynechal ani fyzické tresty. V dopise matce píše, že dceru bije „málokdy, nikdy ve zlosti, ale zato vždy až do krve, aby déle držela paměť.“
Dům v Brixenu, kde žila rodina Karla Havlíčka Borovského.
Během pobytu v Brixenu malá Zdeňka prodělala černý kašel, z něhož se vyléčila. Ani zdravotní stav jejích rodičů nebyl dobrý. Julie Havlíčková trpěla tuberkulózou, kterou časem nevědomky přenesla na manžela i dceru, u níž se projevy nemoci tou dobou ještě neobjevily. Když se choroba začala zhoršovat, Havlíček poslal manželku i dceru zpět do Německého Brodu. V dubnu 1855 Julie Havlíčková zemřela. Její manžel Karel Havlíček Borovský ji přežil o pouhý rok a čtvrt.
V sedmi letech se tak Zdeňka stala sirotkem, aniž by o tom věděla. Teta a strýc, u nichž vyrůstala, děvčátku řekli, že otec je stále v Brixenu a matka odjela za ním. Nezúčastnila se ani otcova pohřbu. O úmrtí svých nejbližších se dozvěděla až o několik let později a jejich hrob navštívila až v roce 1861. Přesto se ale v tomto údobí plně rozvíjel kult Karla Havlíčka Borovského coby novodobého českého mučedníka. Zdeňce tak skončila poslední relativní doba klidu.
Celonárodní sbírka pro dceru národa
V poklidnějších 60. letech 19. století bylo zřejmé, že český jazyk nezanikne a národ se může začít postupně formovat. K tomu je ale zapotřebí mít více než jen společnou řeč. Je nutné mít symboly, ke kterým lze vzhlížet pro příkladnost jejich života z hlediska lásky k češství, nebo i kvůli utrpení, jímž museli ze stejné lásky projít. Život Karla Havlíčka Borovského byl pro české vlastence tím, na čem mohli ve svých snahách dál stavět. Volby Havlíčkovy dcery jako živoucí pokračovatelky jeho odkazu byla logická.
Mladičká Zdeňka Havlíčková navštěvovala v době dospívání soukromou dívčí školu, učila se hrát na klavír a vzdělávala se v ruském jazyce. Přestože se jí pěstouni snažili dopřát vše, co bylo v jejich silách, rodina žila v bídě. Kruhu českých vlastenců to neuniklo a uspořádali na svoji dobu pompézní národní loterii pro „dceru národa“ Zdeňku Havlíčkovou, na níž byly k zakoupení nejen artefakty vztahující se ke Karlu Havlíčkovi Borovskému, ale i upomínkové předměty k nově vznikajícímu kultu právě kolem dcery Zdeňky. Šlo o akci dozajista úspěšnou, jelikož výtěžek přesáhl úctyhodných 30000 zlatých. Cílem nebylo jen zajištění důstojného života pro dospívající Havlíčkovou, ale také vytvoření věna pro sňatek s mužem vhodným pro dceru národa.
Los národní loterie pro „dceru národa“ Zdeňku Havlíčkovou.
Zdeňčina teta Adéla se dostala podruhé do vězení pro dlužníky. Poručníky Havlíčkové se tak v průběhu doby stali dr. Ignác Jan Hanuš a poslanec František August Brauner. Vychovávali ji, zejména dr. Hanuš, velice přísně, což se svobodomyslně uvažující a nezávislé dívce příliš nezamlouvalo a pocity zmaru a melancholie se jen prohlubovaly. Roku 1863 nastoupila do nově založené Vyšší dívčí školy v Praze. Docházka ale nebyla kvůli časté nemoci dobrá. Byla jí diagnostikována tuberkulóza. Přesto se snažila žít aktivním společenským životem. Navštěvovala koncerty, divadla, plesy nebo Americký klub dam.
Začátek konce
Havlíčková nebyla mezi Čechy proslulá jen kvůli významnému otci, ale také díky své kráse, a proto byla obletována mnoha muži. Roku 1867 se na masopustním plese Národní besedy setkala s mladým polským šlechticem a důstojníkem rakouské armády Quidem Battagliou. Oba mladí se do sebe zamilovali na první pohled. Mladý voják pocházel z rodu Battagliů působící v Haliči, která byla tou dobou součástí Polska. Už v pouhých sedmnácti letech se účastnil polského povstání proti carskému Rusku. Po studiích se přesunul do Čech, kde započal jak se studiem práv, tak i zájmem o české vlastenectví, jehož myšlenku podporoval. Ani láska k Havlíčkové, ani zájem o národovectví, ani znalost českého jazyka, byť nedokonalá, nebyly dostatečně silné argumenty, aby čeští vlastenci lásce mezi mladými lidmi přáli.
Přední čeští politici nebyli jediní, již citům odporovali. Mladý pár se svým vztahem nikterak netajil. Psali si dopisy a procházeli se spolu po městě. Pražané, kteří Havlíčkovou i Battagliu poznávali, neskrývali pocity pohoršení a podvodu, že jejich dcera národa, na níž se skládali, se zachovala vůči lidem nevděčně a začala se „paktovat“ s nepřítelem… Battaglia neměl jedinou šanci do české společnosti zapadnout. Problémem nebyla pouze jeho národnost nebo příslušnost k rakouské armádě, ale i nepochopení českých vlastenců vůči těm polským, kteří nebyli na rozdíl od našich rusofilní. A neopominutelnou skutečností je, že česká národovecká scéna si vzala za vzor právě carské Rusko. O to paradoxnější je, že si zvolili jako dceru národa dívku, jejíž otec byl kritikem představ Ruska o hegemonii nad ostatními národy.
Zákrok vlastenců na sebe nenechal dlouho čekat a oba zamilované rozdělili. Situace se stala o to složitější, když už tak životem zkoušená Zdeňka čelila veřejným urážkám a nařčení z údajného těhotenství s Battagliou. Havlíčková odjela nejprve do Poděbrad, posléze do Rakovníku, kde bydlela u rodiny právníka a politika Aloise Pravoslava Trojana. Pobyla zde tři roky a lze říct, že odchod z Prahy jí přinesl po dlouhé etapě pomluv potřebnou úlevu, alespoň částečně. V dopise paní Braunerové, ženě svého někdejšího poručníka, napsala: „Šťastnému žití dala jsem navždy s Bohem – nehledám ho a snad ho nezasluhuji.“
Pocitům zmaru a melancholie neprospívala ani postupující tuberkulóza, jejíž projevy začala Havlíčková pociťovat. Po ukončení vztahu s Battagliou se o ni začal neúspěšně ucházet hrabě Václav Kounic, její dlouholetý přítel a ctitel už za doby jejího vztahu k polskému důstojníkovi. Blízký vztah k němu zcela jistě cítila, ale byl především na přátelské bázi. To dokazuje i fakt, že projevila v předtuše blížící se smrti přání být jednoho dne pohřbena s jeho dopisy. Bohužel se jí přání nevyplnilo – část korespondence skončila v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze, část v havlíčkobrodském muzeu.
Hrabě Václav Kounic.
V závěrečném údobí života, přesněji roku 1870, Havlíčková odjela do Německého Brodu ke své babičce a tetě Johaně, sestře Karla Havlíčka Borovského. Podobně jako v dospívání, i zde se věnovala především svým zálibám. Vlivem zhoršujícího zdravotního stavu začala sepisovat závěť, kterou několikrát v průběhu času změnila. Neměnilo to však nic na představě vlastenců, že by se Havlíčková měla provdat. Jako ženich jí byl vybrán statkář Antonín Svoboda, který pocházel z české vlastenecky smýšlející rodiny. Zásnuby se konaly až na jaře roku 1872, k svatbě už ale nedošlo z důvodu zhoršujícího se Zdeňčina zdravotního stavu. Zdeňka Havlíčková zemřela 20. září 1872 v ranních hodinách v Německém Brodě, kde je zároveň pochována.
Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Zdeňky Havlíčkové.
Své pocity zoufalství shrnula v dopise dlouholetému příteli Vojtěchu Fričovi následovně: „Dvaadvacet let již mám, krásu nemám a na tom mém jmění nespočívá snad mnoho štěstí a božského požehnání… Uvážím-li ten svůj dosavadní život, jest pln utrpení a bázně. – Bojím se lidí, poněvadž mne tak přísně a nespravedlivě posuzují; bojím se, aby mne kdo viděl veselou, bojím se, aby mne kdo viděl smutnou… Mě na tom světě ničeho více neoblaží…“
Z životního příběhu Zdeňky Havlíčkové si můžeme odnést hodně a každý si v něm najde své. Českým vlastencům můžeme být vděční za mnoho – jejich zásluhou mluvíme a píšeme česky, známe z velké části vlastní historii a kulturu a v neposlední řadě přinesli ideje, které za několik desítek let daly základ pro vznik samostatného českého, lépe řečeno československého, státu. Avšak ani sebečistší a sebekrásnější myšlenka nedává nikomu právo ovládat druhého člověka proti vlastní vůli, zvlášť jedná-li se o křehkou dívku, jejíž životní představy jsou jiné, než být živoucím pomníkem svého otce nebo pouhou věcí, s níž může každý nakládat dle libosti. Nulová empatie a svoboda, netolerance, naléhání – to byly jedny z bezpočtu příčin, kvůli kterým zaplatila Zdeňka Havlíčková tu nejvyšší cenu už v necelých čtyřiadvaceti letech. Můžeme alespoň doufat a věřit, že televizní nebo publikační činnost přispěje k docenění její oběti vůči českému národu a zároveň poukázání na to, jak je snadné a neprominutelné nenávratně zmařit mladý život…
_____
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zde%C5%88ka_Havl%C3%AD%C4%8Dkov%C3%A1
https://www.muzeumhb.cz/objevujte/zivot-zdenky-havlickove/
https://www.forum24.cz/dcera-naroda-trpka-pout-zdenky-havlickove-a-narodovecky-kyc
https://www.forum24.cz/zboznovali-ji-pak-nenavideli-a-zapudili-dcera-naroda-zdenka-havlickova-trpela-kvuli-sve-lasce
https://www.reflex.cz/clanek/causy/90286/zdenka-havlickova-nenavidena-dcera-naroda-poznala-co-obnasi-kdyz-nenaplni-predstavy-vudcu-a-obroditelu.html
