Válka proti Hamásu a Hizballáhu. Izraelské odhodlání pokračuje

Mnozí přeživší holocaustu již neměli důvod po všech prožitých útrapách nadále žít v Evropě. Jako logické místo návratu se Židům jevila Svatá země, z níž byli před dvěma tisíci lety vyhnáni. Tou dobou žilo v Palestině přes milion muslimů a příchod Židů nesli s velkou nelibostí, což vyústilo v konflikty.

Palestinské mandátní území spravovala Velká Británie. Ta ale množství konfliktů nedokázala úspěšně řešit, takže se do problému vložila jak nově vzniklá Organizace spojených národů, tak i Spojené státy Americké v čele s Henrym Trumanem, který jako východisko vidí vznik židovského státu. OSN tedy roku 1947 přichází s návrhem rozdělit Palestinu na židovský a arabský stát. Židé souhlasí, ale Arabové jsou proti a argumentují tím, proč by měli na vyvražďování Židů doplácet a vyhlídky na vlastní stát zavrhli.

Dne 29. listopadu 1947 OSN hlasuje o vytvoření samostatného státu. Třicet tři států z padesáti šesti se založením souhlasí. Mezi Židy v Palestině propuká radost. Když se 14. května 1948 dočkali vyhlášení svého státu, mohlo by se zdát, že budoucnost Izraelců bude poklidná, avšak tento předpoklad se záhy ukázal jako mylný. Tímto dnem totiž započala série konfliktů trvajících až do dnešních dní - od tzv. války za nezávislost (též známá jako první arabsko-izraelská válka), přes Šestidenní a Jomkipurské války a intifády, až po válku proti Hamásu (a Hizballáhu), od jejíhož počátku dnes uběhl rok.

Z hlediska bezpečnosti nebo náboženství Izrael zaujímá poněkud nešťastnou polohu, jelikož je obklíčen arabskými sousedy, kteří se napříč existencí nezávislého Izraele více či méně zapojili do nepokojů. Patří k nim např. Egypt, Sýrie, Jordánsko, Irák, Írán, Libanon, Saudská Arábie a OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) atp. Zapojily se i nearabské státy, jako je Severní Korea, Kuba nebo bylo dříve SSSR. Je třeba zároveň dodat, že ne všechny státy jsou dodnes izraelskými nepřáteli a vztahy s některými se podařilo na základě mírových dohod znormalizovat. I Izrael našel své podporovatele. K těm od získání nezávislosti patřilo Československo, poté Francie, USA a i přes napjatější vztahy v době vzniku Izraele i Velká Británie.

Izrael neprožíval ani před válkou s Hamásem klidné období. Dlouhodobě čelí společenské krizi a kritice postojů vlády ze strany obyvatel k soudnické reformě. Možná i tyto důvody zapříčinily menší izraelskou obezřetnost a už tak desetiletí zkoušený židovský stát se stal snazším cílem k útoku. Na ten právě zrána 7. října 2023 zaútočila raketami teroristická organizace Hamás. Toto tzv. Hnutí islámského odporu je palestinská islamistická a nacionalistická organizace působící především v Pásmu Gazy. Právo na existenci Izraele neuznává, což plyne i z jeho motta „osvobození od řeky k moři“, prakticky myšleno jako kompletní zničení Izraele a všeho, co s ním souvisí.

Teroristé Hamásu se neomezili pouze na raketový útok, ale zahájili pozemní útoky a výsadky z moře, v důsledku čehož palestinští teroristé začali ve vesnicích a kibucech vraždit nejen izraelské vojáky, ale i civilní obyvatelstvo. Tento zavrženíhodný čin si vyžádal na 1139 obětí, od starých lidí po kojence. Jedná se o největší masové zabíjení Židů od konce druhé světové války. Dalších 251 lidí, včetně cizinců, se stalo oběťmi únosu do Pásma Gazy. Mnoho mrtvých způsobil útok Hamásu na účastníky hudebního festivalu. Izrael odpověděl teroristům rovněž raketovým útokem a blokádou Pásma Gazy. Od 9. října se Izrael nachází ve válečném stavu.

Do konfliktu se zapojili taktéž Húthiové, vojenská skupina šíitů podporovaná Íránem a od roku 2015 po puči působící v Jemenu. Operují především v oblasti Rudého moře. Na projev solidarity s Palestinci zaútočili na Izrael raketami, proti nimž se ubránil. Cílem útoků jsou i lodě, které dle nich znesnadňují proud humanitární pomoci do Gazy.

Přestože vypadalo, že by mohlo koncem listopadu dojít k příměří, nestalo se tak, jelikož ho Hamás po necelém týdnu porušil. Stihla se tak alespoň udělat výměna zajatců. V důsledku toho Izrael podnikl pozemní operaci na jih Gazy a v květnu do Rafáhu, což bylo některými státy kritizováno. Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) nařídil Izraeli, aby od svých kroků upustil, ale nestalo se tak. ICJ a Evropská unie tak apelovaly z důvodu, aby se zabránilo genocidě obyvatelstva a mohla proudit humanitární pomoc do oblasti Gazy (která bývá údajně pravidelně rozkradena). První loď s pomocí pro Gazu dorazila do místa až v březnu.

Je třeba ohledně kritik Izraele připomenout, že Izraelské ozbrojené síly (IDF) před každým úderem včas varují oblasti, jichž se bude útok týkat, aby dal lidem šanci z místa odejít a zachránit si život. Podobně liché je kritizování Izraele z útoků na nemocnice a další podobná místa. Podle mezinárodních dohod, je-li civilní zařízení obsazeno teroristy, stává se legitimním cílem.

V lednu na sebe zároveň nechvalně upozornil Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), jehož někteří členové byli zapojení do útoku ze 7. října loňského roku a podíleli se na vraždách i únosech.

Izrael se po masakru rozhodl, že Hamás zlikviduje. Začal na to jít svědomitě a už 2. ledna zabil zástupce šéfa teroristické organizace Hamás Sáliha Arúrího. Dva měsíce poté, 18. března, bylo potvrzeno, že o život přišel další vysoce postavený člen Hamásu, Marván Ísa.

V dubnu Izrael podnikl útok na íránský konzulát v Damašku, po němž zemřeli dva íránští generálové. V reakci na to 19. dubna provedl Írán dosavadní největší útok na Izrael, přičemž během noci vyslali Íránci přes 300 dronů a raket. Izraelský systém Iron Dome a podpora ze stran USA a Jordánska pomohly Izraelcům úspěšně přečkat bez větších škod jeden z nejtěžších momentů války.

Ani Izraeli se přes veškerou snahu nepovedlo projít válkou bez fatálních omylů. Jedním z nich je neúmyslné zabití sedmi pracovníků mezinárodní humanitární organizace World Central Kitchen (WCK) po leteckém útoku. Izrael svoji chybu uznal a vyvodil z ní personální důsledky.

Žádné výraznější změny ve vztahu Izraele a Íránu nepřinesla ani smrt íránského prezidenta Ebráhíma Raísího, který zemřel při nehodě vrtulníku. Jako první potenciální viník prezidentovy smrti se nabízel Izrael, avšak po několikaměsíčním vyšetřování se nehoda uzavřela. Příčinou bylo špatné počasí. Není bez zajímavosti, že Raísí měl velice blízko k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, který mimochodem zbraněmi podpořil Írán při dubnovém raketovém útoku na Izrael.

S rostoucí vlnou antisemitismu Židé ve světě, a především ve Francii, s napětím čekali, jak se vyvinou parlamentní volby z přelomu června a července. V této souvislosti dokonce vrchní rabín pařížské synagogy vyzval Židy, aby raději zvážili odchod ze země. Na výběr měli ve volbách mezi koalicí tvořenou stranou francouzského prezidenta Emanuela Macrona a levicí a krajně pravicovou nacionalistickou stranou političky Marine Le Pen. Strana Národní fronta, jíž byla do roku 2022 předsedkyní, byla založena jejím otcem Jean-Marie Le Penem, jehož názory jsou značně antisemitské. Tato politička je rovněž známá svým kladným postojem k prezidentovi Vladimiru Putinovi a maďarskému předsedovi vlády Viktoru Orbánovi. Jak nedávno vyšlo najevo, dostalo se jí během voleb od Orbána finanční podpory v rámci předvolební kampaně.

Z údajů července vyplynulo, že více než 60 % bojovníků Hamásu je zneškodněno. Zároveň poklesl počet raket a dronů, které mohla teroristická organizace používat: z původních 15000 na 1000-1500 kusů. V druhé polovině měsíce si izraelské obranné síly došláply i na Húthíe, kteří při útoku dronem zabili v Tel Avivu 50letého muže. Měli skupině ovládající Jemen co vracet: Izrael se stal terčem útoku Húthíů více než dvěstěkrát.

Nejaktuálnější zprávou v boji Izraele proti Hamásu je zabití šéfa tamější vlády v Gaze, Jáhji Sinváry. Měl za úkol řídit civilní správu, zároveň se ale zapojil do říjnového útoku. Zasahoval rovněž do rozmístění jednotek proti Izraeli.

I když se aktuální konflikt nazývá válka proti Hamásu, Izrael zahájil protiútok vůči další teroristické skupině, Hizballáhu. Jde o politickou a nacionálně-teroristickou organizaci sídlící v libanonském Bejrútu. Zakladatelem byl íránský ajatolláh Chomejní, a má tedy úzké vazby i na zmiňovaný Hamás. Obě organizace spojuje letitá nenávist k Židům a Izraeli, a tak podle očekávání v říjnu také zaútočila na Izrael, jen o den později.

Izrael i v případě Hizballáhu zaujal stejnou taktiku jako u Hamásu, tj. zlikvidovat. V boji proti teroristům této organizace se jim daří zejména v posledních měsících. Již během července byl v Bejrútu zabit nejvyšší velitel Hizballáhu Fuád Šukra. Čtvrt roku poté, 20. nebo 21. září, zemřel následkem izraelského úderu velitel operací Ibráhím Akíl. Nejvýznamnějším dopadeným je bezpochyby vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh, jenž byl zabit během izraelského vzdušného úderu na jižním předměstí Bejrútu. Jeho tělo bylo nalezeno o dva dny později. Nepomohlo mu ani varování od íránského vůdce Alí Chameneího. Útok mohl být i pro Hizballáh nečekaný, protože se odehrál v době, kdy izraelský premiér Benjamin Netanjahu pronášel svůj projev na půdě Valného shromáždění OSN. Kdo ale bude novým vůdcem Hizballáhu, není jasné, jelikož potenciální vůdce (a objekt zájmu Mossadu), je nezvěstný.

Zabití vůdce Nasralláha je pro Izrael velký úspěch, jelikož s ním Izraelci mají špatné zkušenosti už od vzniku Hizballáhu. Společně s Akílem v roce 1982 stál za útokem na mírové jednotky, při nichž zemřely desítky Francouzů a Američanů. Totožný rukopis lze nalézt i u útoku na izraelské kulturní středisko v Buenos Aires v roce 1992. Ani libanonská společnost nad smrtí Nasralláha netruchlí, jak by se čekalo, protože ví, že jsou jen hostitelskou zemí pro teroristy, kteří se drží u moci, ale běžní občané s tím nic nenadělají. Podobně jako Íránci s Hamásem - v obou zemích mají násilnické a nedemokratické strany hlavní postavení a projevy organizací se čím dál více zakořeňují i mezi běžné obyvatelstvo.

Za zmínku stojí i událost ze 17. a 18. září, kdy v Libanonu a Sýrii došlo k hromadné explozi vysílaček a pagerů, které používal Hizballáh. Zraněno bylo na 3500 členů organizace a 42 lidí zabito. Tato stará zařízení přitom teroristům doporučil používat jejich vůdce Nasralláh. Dle libanonských zpravodajců šlo o dlouho připravovanou akcí. Izrael se však k této události nevyjádřil.

Na stranu Izraele se postavila také česká vláda a většina členů opozice. Hned v prvních hodinách války nabídla Česká republika židovskému státu především humanitární a zbrojní pomoc. Velké podpory se dostalo i izraelským kibucům, zvláště kibucu Be’eri, který se stal nejvýraznějším symbolem loňského masakru. Česká společnost přátel Izraele uspořádala sbírku nazvanou Hatikva 7, jejíž výtěžek putoval na podporu trauma-rehabilitačního centra v jižním Izraeli. Na znamení česko-izraelského přátelství je možné dodnes v obou zemích vidět vyvěšené vlajky druhého spřáteleného státu. Česká republika zablokovala prohlášení Evropské komise o přístupu Izraele v otázce obranných opatření, které by IDF omezovalo v činnosti… Výčet podpůrných projevů by byl zdaleka větší.

Co si z událostí posledních dvanácti měsíců na Blízkém východě vzít? Židovsko-arabský konflikt trvá přinejmenším desítky let a Izrael opět bojuje o svoji existenci. Žádná z válek nebyla pouze namířena proti Izraeli jako státu, ale také proti Židům, jejich víře a kultuře. Žádná z výše zmíněných teroristických organizací se netají touhou zničit židovský stát a Židy jako takové.

Židé při vzniku státu zúročili svoje smutné historické zkušenosti, a protože věděli, že je ani dále nebude čekat snadný osud, zapracovali na budování státu a své obraně, která jim teď přináší ovoce a bez níž by neměli proti několikanásobně větším státům, rozlohou i počtem obyvatel, šanci. Izraeli lze vyčítat, a zcela právem, nižší obezřetnost, kterou vůči svým konfliktním sousedům měl.

V otázce Palestiny je třeba říct, že většina Palestinců stojí na straně Hamásu. Ti rozumně nahlížející na skutečnosti jsou tolerantní (asi každý viděl obrázky přátelství mezi obyvatelem Izraele a Palestiny), nebo odešli do zahraničí. Chorobná nenávist k Židům je mezi Palestinci systematicky přiživována. Nemuselo přitom vůbec k ničemu takovému dojít, kdyby Palestinci v roce 1947 projevili více vděčnosti, tolerance, nebo alespoň pragmatismu. Gaza navíc měla moderní letiště a infrastrukturu za peníze Evropské unie a Organizace spojených národů, kterou mohla zúročit lépe než na útočení. Zároveň je od EU a OSN silnou politickou chybou, že si nedávají více pozor na to, aby humanitární pomoc nekončila rozkradena anebo aby nekončila přímo v rukou teroristů. Obezřetnost je třeba mít zároveň vůči Rusku, Číně a dalším nedemokratickým zřízením, která teroristy podporují.

S ideologií žádné z teroristických uskupení nelze souhlasit a jakékoliv snahy o zničení etnika, národu nebo státu by měly být potrestány. V našem rozebraném případě lze jako cestu vidět v porážce Hamásu a vybrat vzdělané Palestince, kteří započnou osvětu o tom, že místo útočení, nota bene vůči lepšímu soupeři, bude smysluplnější budovat vlastní stát. Podobný scénář platí i pro Hizballáh.

Otázkou zůstává, jaký bude další osud Izraele a jeho podpory po prezidentských volbách ve Spojených státech amerických. Kamala Harris i Donald Trump se ve vztahu k Izraeli vyjádřili kladně, přesto lze u obou kandidátů nalézt spornější momenty. Kamale Harris napomáhá, že její manžel je Žid. Řešení vidí v dvoustátním zřízení, tj. vzniku státu Palestina, ale na druhou stranu poukazuje na utrpení v Gaze, která je zároveň jedním z center teroristů. Výroky Donalda Trumpa jsou v této otázce nejednoznačné a často proměnlivé. Tvrdí, že za jeho vlády by válka nevypukla (jak by jí předešel, nesdělil) a je „nejlepším přítelem Izraele“, což silně kontrastuje s tím, kdy nechal své příznivce na mítinku křičet heslo „Genocide Joe“, kterým narážejí na velkou podporu Joea Bidena vůči Izraeli, a přitom jim dával zapravdu.

Toto a spousty dalších záležitostí ukáže až budoucnost. Je třeba si uvědomit, kdo s útoky začal, jakým způsobem a jakými prostředky je vede. Podzemní tunely pod Gazou, vraždy civilistů, znásilňování a unášení není přípustné a podle pravidel do válek nepatří. Vojenská síla Hamásu a Hizballáhu je snížená, a je dobrou zprávou, že Izrael odolává a vytrvává. Čím více bude Izrael podporován západními státy a mocnostmi, tím dříve nastane v tomto zkoušeném regionu mír a časem i prosperita a přeživší unesení se vrátí domů.

Zdroje: novinky.cz, seznamzpravy.cz, aktualne.cz, idnes.cz, stream.cz, lidovky.cz, Wikipedia