Článek
Počátky sovětského jaderného programu se datují do roku 1950. Tou dobou se Sovětský svaz v rámci svých pětiletek soustředil na dobývání uhlí a výrobu oceli, což vývoji atomové energie pomohlo. První jaderná elektrárna na světě vznikla roku 1954 v Obninsku nedaleko Moskvy, která měla za úkol dodávat energii do domácností.
Černobylská jaderná elektrárna se začala budovat v roce 1970 zhruba 130 kilometrů od Kyjeva v oblasti současných ukrajinsko-běloruských hranic. Od samotného městečka Černobyl leží přibližně 15 kilometrů daleko. S její existencí je spjata říčka Pripjať, jeden z přítoků řeky Dněpr.
Jadernou elektrárnu mělo původně tvořit celkem šest bloků. Blok 1 byl uveden do provozu roku 1977. Na něj až do roku 1984 navázaly výstavby bloků 2-4. Spolu s elektrárnou vzniklo také město Pripjať, v němž žili zaměstnanci Černobylu i s rodinami.
Slavnostní uvedení Černobylské jaderné elektrárny do provozu, rok 1977.
Ve všech blocích jaderné elektrárny se nacházel sovětský reaktor typu RBMK-1000, tzv. kanálový reaktor velkého výkonu. Jedná se o vodou chlazený reaktor, jehož součástí jsou palivové tyče z uranu, konkrétně izotopu 235U. Jako moderátor štěpných reakcí, tedy štěpení neutronů, zde slouží grafit. Voda kromě chlazení plní i funkci pohonu turbíny. Výkon tohoto typu reaktoru se pohybuje mezi 1000-48000 MW. Jeho velikým záporem je tendence k přehřívání, což se Černobylské jaderné elektrárně stalo osudným stejně jako skutečnost, že stát na kontroly a bezpečnostní normy příliš nehleděl.
Pohled na Černobylskou jadernou elektrárnu, rok 1983.
Největší jaderná katastrofa moderních dějin
Elektrárně se stala osudnou zkouška na čtvrtém bloku, jejímž cílem bylo prověřit, zda turbogenerátor po náhlém uzavření přívodu páry do turbíny bude schopen po dobu 40 až 50 vteřin dodávat čerpadlům havarijního chlazení elektrickou energii. Pokus byl realizován i přesto, že mu předcházelo několik chyb a porušení bezpečnostních předpisů. Test vedl hlavní inženýr Nikolaj Fumin a jeho zástupce Anatolij Ďatlov.
Test zprvu probíhal, jak měl – 26. dubna se kolem jedné hodiny ráno ventily turbogenerátoru uzavřely, což vedlo ke snížení průtoku chladicí vody a růstu teploty a tlaku. V důsledku toho vznikalo více páry, rostl výkon reaktoru na desetinásobek běžného výkonu a začal se přehřívat. Palivové tyče začaly tát a skrze poškozený plášť palivových tyčí se dostala unikající pára do kontaktu s palivem, jejímž následkem došlo v 1: 23 k explozi reaktoru. Do ovzduší se tak vznesl radioaktivní mrak spolu s prachem a úlomky po detonaci. Odhaduje se, že se po výbuchu uvolnilo zhruba devět tun radioaktivního materiálu. Některé částice na základě rychlého poločasu rozpadu zanikly brzy, jiné se ale třeba v okolí elektrárny drží dodnes, což je například izotop 137cesium.
Přeživší inženýr Alexandr Juvčenko, který ten den v Černobylu sloužil, vzpomínal na výbuch následovně:
Vůbec by mě nenapadlo si to dávat do souvislosti s reaktorem. Před tím, než se to stalo, nebyly žádné vibrace, ani zvuky ani žádné jiné příznaky, že je něco v nepořádku. Byli jsme připraveni na různé krizové situace. Jako inženýři jsme byli školeni v tom, co se může a nemůže s reaktorem stát a co se může porouchat. Byli jsme připraveni na oheň a jiné věci, ale na tohle jsme připraveni nebyli.
Záchranné práce začaly okamžitě. Pro zaměstnance elektrárny, záchranáře a hasiče, kteří byli přímo vystaveni radiaci, to znamenalo prakticky jistou smrt na nemoc z ozáření doprovázenou pocity nevolnosti, bolestmi hlavy a popáleninami. Smrtelnou dávkou je 8 000 mGy. Avšak do lidí nacházejících se poblíž elektrárny se dostalo až 20 000 mGy, tedy dvaapůlkrát více, než je limit smrtelné dávky. Během prvního čtvrt roku si katastrofa vyžádala 28 obětí. Likvidátorů se během ničení následků havárie vystřídalo čtvrt milionu lidí. Hašení několik dní trvajícího požáru probíhalo tím způsobem, že se z výšky shazoval nehořlavý materiál, např. sádra, písek nebo cement. Přesnější počet obětí se všemi důsledky tedy není dodnes známý.
Zničený čtvrtý reaktor černobylské jaderné elektrárny.
Snahou Sovětského svazu bylo vzniklou jadernou havárii před světem utajit bez ohledu na obyvatelstvo, kompletně zasažený ekosystém nebo okolní státy. Nejen ve státech Sovětského svazu, ale i v jeho satelitech se 1. května konaly oslavy a průvody ke svátku práce, přestože se nad volně pohybujícími se lidmi vznášel radioaktivní mrak a nikdo neměl šanci se proti němu chránit. Žádné oficiální informace se nedostaly ani do nejbližšího okolí Černobylu. Situace byla přesto neudržitelná, protože v dalších dnech došlo k vysidlování obyvatel v perimetru 30 kilometrů od jaderné elektrárny. Zároveň se už ihned započalo s výstavbou ochranného pláště nad zničeným reaktorem.
Betonový sarkofág na čtvrtém reaktoru černobylské jaderné elektrárny.
Radioaktivní mrak se postupem dní a týdnů přenesl přes celou Evropu a doputoval až do Kanady a Spojených států amerických. Jako první na nesrovnalosti upozornilo Švédsko, které naměřilo zvýšenou radioaktivitu, a marně hledalo příčiny ve své jaderné elektrárně. Až 28. dubna Sovětský svaz oznámil, že došlo k menší nehodě.
Pro vysídlené obyvatelstvo se asi 45 kilometrů od Černobylu začalo koncem roku 1986 stavět město Slavutyč, což je kozácké označení pro řeku Dněpr. Výstavba města měla pomoci jak vyřešit neočekávané vystěhování lidí a zvířat, ale měla také podpořit víru lidí v sovětské úřady a demonstrovat princip kolektivity a nezlomnosti. Město bylo vybudováno osmi národy Sovětského svazu jako moderní a urbanisticky se liší od jiných měst svoji jednoduchostí, skromností a prvky snoubící podíl jednotlivých národů, jež se na stavbě podílely. V současnosti žije ve městě přes 20 000 obyvatel a nachází se zde památník věnovaný obětem černobylské tragédie.
Soudní proces na sebe nenechal dlouho čekat a před tribunálem stanul ředitel Viktor Brjuchanov, hlavní inženýr Nikolaj Fomin, a jeho zástupce Anatolij Ďatlov. Všichni tři byli odsouzeni k 10 letům nucených prací v táboře.
Sovětský svaz se nemohl bez černobylské elektřiny obejít a chod elektrárny potřeboval zachovat. Reaktory 1-3 zůstaly funkční a daly se do provozu co nejdříve. Výstavba posledních dvou původně plánovaných bloků byla nakonec zastavena roku 1988. Zbyly po nich jen dvě nedostavěné chladicí věže. Přestože ostatní reaktory jadernou havárii přežily, nečekal je o moc delší život – reaktor č. 2 byl uzavřen roku 1996, reaktor č. 3 v roce 2000, kdy se zároveň uzavřela celá elektrárna. Na jejím postupném konci se podepsaly i moderní reformy Mchajla Gorbačova, který Černobyl během roku 1989 navštívil.
Současnost
Po rozpadu Sovětského svazu se Ukrajina neopomněla zabývat se následky černobylské jaderné havárie nejen na státní úrovni, ale i monitoringem situace na mezinárodním poli, kterou se zabývá Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Pozornost se nevěnuje pouze samotné elektrárně, ale i okolí Černobylu, které zůstává opuštěně. Zničená města, zchátralé budovy, opuštěné věci a nově se postupně navrátivší zvířata jsou nadále němými svědky této katastrofy.
Pohled na opuštěné město Pripjať.
Evakuace 50 000 obyvatel proběhla za pouhé dva dny. Aby se předešlo komplikacím a povedlo se udržet dostatečně silnou morálku, obyvatelstvu Pripjati bylo řečeno, že se brzy do svých domovů vrátí. S sebou si směli vzít jen pár nejnutnějších věcí. Proto v bývalých domovech, úřadech a dalších míst městského dění dodnes vypadá vše tak, jako kdyby je lidé opustili relativně nedávno uprostřed práce.
Do podobně složité situace se dostalo i jihovýchodní Bělorusko, do kterého jaderný mrak vzápětí došel. Zamoření jedovatými izotopy s mnohaletými poločasy rozpadu kontaminovalo zemědělskou půdu do té míry, že bude podle odhadů minimálně do roku 2100 nepoužitelná. Oproti Ukrajině se Bělorusko ani po odštěpení se od Sovětského svazu nepostavilo k řešení následků katastrofy s takovou důsledností. I když několik set tisíc lidí bylo vystěhováno, další dva miliony lidí zde už zůstanou. Dodnes v Bělorusku čeká na odsun do bezpečnějších oblastí kolem 70 000 obyvatel. V zamořených oblastech se i v současnosti průběžně sleduje míra radiace. Jediným mírným pozitivem pro Bělorusko v důsledku černobylské jaderné havárie byl vznik Polesijské přírodní rezervace o rozloze 2 150 km2, která je zasvěcena výzkumu místní fauny a flóry a vlivu havárie na tyto živé organismy.
S Černobylskou jadernou elektrárnou máme spjatý typický pohled na kryt vystavěný nad zničeným reaktorem č. 4. Stavba betonového krytu započala hned roku 1986, ale kvůli podmínkám, ve kterých se budoval, nebyl příliš kvalitní a relativně brzy začal podléhat zkáze. Rozhodlo se o výstavbě nového kvalitního sarkofágu s hermetickým utěsněním, který pohltil i původní betonový kryt. Výstavba probíhala mezi léty 2016-2019. Jeho míry jsou impozantní – měří 150 metrů na délku, 260 metrů do šířky a do výšky ční 105 metrů.
Nový sarkofág nad čtvrtým reaktorem Černobylské jaderné elektrárny, březen 2016.
Původní představy nadále počítají s rozebráním původního betonového krytu. Nicméně práce jsou stále na začátku, jelikož do plánovaných činností zasáhla pandemie COVID-19 a posléze ruská invaze na Ukrajinu, která práce značně zdržela. Válkou však nebyla ušetřena ani Černobylská jaderná elektrárna. Dne 14. února 2024 na nový kryt dopadl ruský dron nesoucí výbušninu. V důsledku exploze vypukl požár, kvůli němuž byla porušena vnitřní těsnící izolace, a tím pádem i hermetičnost sarkofágu – tedy záruka, že za standardních okolností nemůže dojít k neočekávanému úniku radioaktivity do okolí, dále i zamezení průniku vody do objektu a vzniku koroze. Škody na vnějším plášti se podařilo opravit až v říjnu téhož roku a další rekonstrukce sarkofágu budou potřebné.
Nový sarkofág nad čtvrtým reaktorem Černobylské jaderné elektrárny, srpen 2016.
Černobyl se i nadále věnuje výrobě elektřiny, v současnosti ale solární cestou. Na základě ukrajinsko-německé spolupráce byla ve městě Černobyl vystavěna fotovoltaická elektrárna. Do provozu byla uvedena na jaře roku 2025. Za zmínku stojí i to, že v poslední dekádě a půl se Černobylská jaderná elektrárna, města Pripjať a Černobyl stala vyhledávanými turistickými destinacemi, podobně i oblíbenými filmařskými kulisami pro postapokalyptická díla, nebo inspirací pro videohry.
Přestože dnes uplyne od černobylské jaderné havárie čtyřicet let, jde o historickou událost, která přiblížila konec Sovětského svazu a výrazně nalomila důvěru ve vedení federace, ale především znamenala ekologickou a lidskou katastrofu, s níž se bude Ukrajina vyrovnávat ještě několik staletí. Zároveň by měl smutný osud Černobylské jaderné elektrárny sloužit jako poučení a varování, co se může stát, když se nebude s jadernou energií a jadernými elektrárnami zacházet s maximální odpovědností a respektem.
Zdroje:
KERRIGAN, MICHAEL Černobyl. Havárie, která změnila svět. Živá historie: historický magazín. Brno: Extra Publishing, 2026, roč. 18. ISBN 978-80-7525-813-7.
RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul R. MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Druhé vydání. Praha: NLN, 2022. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-849-0.
