Jan Hus. Zdánlivě obyčejný kněz, který nevědomky změnil chod českých dějin

Tento významný český kněz, kazatel, reformátor a pedagog se narodil kolem roku 1370 v jihočeském Husinci u Prachatic. O jeho dětství a rodině nemáme prakticky žádné informace. První zmínky o jeho existenci se objevují až s příchodem do Prahy. Na základě dochovaných pramenů můžeme usuzovat, že studentem byl spíše průměrným. Studoval na fakultě svobodných umění, roku 1393 se stal bakalářem, roku 1396 mistrem svobodných umění. Po dvou letech začíná se studiem na teologické fakultě, rovněž v Praze. V roce 1409 získává titul bakaláře teologie. Titul magistra teologie už nezískal, protože studium nedokončil.

Jeho život je spojen s pražskou univerzitou, na které strávil mnoho let. Působil na artistické fakultě a zastával během svého působení několik funkcí – byl děkanem fakulty, rektorem univerzity nebo též členem atestační komise. Roku 1411 připravoval výroční disputaci. V této době se také podílel na úpravách starších duchovních skladeb, např. Jezu Kriste, ščedrý kněžě či Navščev nás, Kriste žádúcí.

Zlomovým rokem v Husově životě byl rok 1402, kdy se jeho novým působištěm stala Betlémská kaple. Hus se postupem času stal oblíbeným, mimo jiné i pro své řečnické schopnosti, a jeho kázání navštěvovalo velké množství lidí napříč všemi společenskými vrstvami. Jeho kázání poslouchala dokonce druhá manželka Václava IV., královna Žofie. Při svých kázáních tvrdil, že nejdůležitější kněžskou povinností je následování Krista a apoštolů. Správní kněží by měli žít příkladným životem, dodržovat Písmo, poskytovat svátosti, aniž by je vykonávali za peníze, nebo být pro věřící správným příkladem pokory, čistoty a chudoby. Vyjadřuje se i k záležitostem týkajících se žen - například významu panenství. Je toho názoru, že panenství je cestou ke snazšímu poznání pravdy, a proto ho považuje za velkou ctnost. Vidí v něm nejen cestu k poznání pravdy, ale rovněž osvobození od útrap manželství. Ženám věnoval spis, který známe pod názvem Dcerka.

Hus kázal i na synodách, kde ho slyšelo velké množství kněží. Pro něj to ale znamenalo začátek konce, protože se nijak netajil svými názory na hřešící církev. Někteří z nich se po čase stali jeho nepřáteli. Káral kněžstvo za neposlušnost, pokrytectví nebo odpustky. Jakmile Hus kázal o hříších i před nejchudšími poddanými, začali ho kněží obviňovat ze znevažování církve a označovali ho jako kacíře.

Husovu situaci ztížily i národní a politické otázky. Němce a Čechy rozděloval tzv. spor o univerzálie (obecniny), protože Němci a Češi měli k problematice odlišný postoj. V této době také mezi akademickými „národy“ vyvrcholil spor o počtu hlasů na univerzitě. Všechny tyto problémy se rozhodl král Václav IV. vyřešit Dekretem kutnohorským. Ke vzniku dokumentu přispěl právě Jan Hus, dále teolog Jeroným Pražský a advokát Jan z Jesenice. Jak ale upozorňuje historik Martin Nodl, problém univerzity byl dlouhodobý, zároveň ale nebylo cílem pouhé změnění sil při hlasování.

Pražská univerzita byla po vzoru pařížské univerzity rozdělena na čtyři akademické „národy“ – bavorský, saský, polský a český. První tři zmíněné „národy“ měly převahu tří hlasů oproti jednomu českému při veškerých poradách a jednáních. Německé hlasy rovněž ztěžovaly situaci králi Václavu IV. Chtěl se zúčastnit koncilu v Pise (1409), který měl vyřešit papežské schizma a který mu mohl pomoci pří znovuzískání římské koruny. Dekret rektorovi univerzity přikazoval, aby měl český národ při jednáních a poradách univerzity tři hlasy. Důsledkem dekretu byl odchod velké části profesorů a studentů na jiné univerzity a založení univerzity v Lipsku. Němečtí univerzitní mistři nechtěli přihlížet vítězství zastánců učení anglického kněze Johna Wycliffa a postojů krále Václava IV. Husovi byl odchod německé části univerzity vyčítán, protože kvůli dekretu odešla i velká část inteligence. Krátce po Kutnohorském dekretu se Hus stal rektorem univerzity. V konečném důsledku Václavovo rozhodnutí Pražskou univerzitu ale poškodilo a poté už nikdy nedosáhla takové úrovně jako před dekretem.

Jedním z dalších odpůrců Husa se stal arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazemburka. Roku 1409 uvalil klatbu na Wycliffovy stoupence. Cílil tímto krokem především na Jana Husa. Aby arcibiskup ukázal svoji sílu, vyhlásil nad Prahou interdikt (dočasný zákaz bohoslužebných úkonů). Pro obyvatelstvo to byl obrovský zásah do jeho každodenního života, jelikož interdikt byl doprovázen zákazem vykonávat mše, křty, pohřby nebo svatby.

Tentýž rok arcibiskup Zbyněk nařídil, aby byly všechny knihy Jana Wycliffa, jejž byl pro Husa inspirací, odevzdány a zkontrolovány, zda v nich nejsou bludy. Místo toho je ale nechal spálit. Věřil, že tím v Husovi vzbudí strach, ale zmýlil se. Ani reakce obyvatel Prahy nenechala na sebe dlouho čekat. Lidé zareagovali satirickými zpěvy na adresu arcibiskupa, ve kterých poukazovali na jeho nevzdělanost a omezenost. Zpívali, že Zbyněk biskup abeceda spálil knihy a nevěda, co je v nich psáno. Poté ještě arcibiskup Zbyněk uvalil na Husa klatbu a ke kurii zaslal obžalobu z kacířství. Mistr Jan Hus byl předvolán před soud, na který se však nedostavil; v důsledku toho na něj byla v roce 1411 uvalena papežská klatba. Touto dobou už byl papežem tzv. vzdoropapež Jan XXIII., který podporoval arcibiskupa Zbyňka v boji proti Janu Husovi.

Husova situace se bohužel ani v následujícím roce nezlepšila. V Praze na začátku roku 1412 vypukl prodej odpustků, aby mohl Jan XXIII. válčit s neapolským králem Ladislavem. Je zcela pochopitelné, že podobný účel odpustků nemohl Jan Hus nechat bez odezvy. Jiného názoru už byl král Václav IV., který jejich prodej dovolil. Důvodem bylo, že dostával z prodeje odpustků podíl.

Prodej odpustků vzbudil v lidových vrstvách nesouhlas a stavěly se na Husovu stranu. V Praze nepokoje dál pokračovaly. Při jednom z protestů byli zatčeni a popraveni tři tovaryši. Tito tři mladíci se považují za první oběti rodícího se reformačního hnutí.

Husova situace se zhoršila zostřenou klatbou. Jan Hus se ani v tomto momentu ničeho nezalekl a 18. října 1412 se odvolal ke Kristu, kterého jako jediného považoval za hlavu vší církve. Král Václav IV. byl veškerým děním v Praze rozezlen a přestával Jana Husa nadále podporovat. Přátelé mistru Husovi radili, aby na čas přestal kázat a nevystavoval se zbytečně nebezpečí. Na podzim roku 1412 přerušil mistr Jan Hus v Betlémské kapli svá kázání. Začal se ještě víc věnovat své literární činnosti a více kázal mimo Prahu. Nebylo žádnou vzácností, že kázal pod širým nebem. Naposledy mistr Jan Hus promluvil v Betlémě o Velikonocích roku 1413. Poté definitivně odešel z Prahy a uchýlil se na venkov.

Na jaře roku 1413 našel Jan Hus útočiště na Kozím hrádku v jižních Čechách. Z Husova přítele, teologa Štěpána z Pálče, a bývalého Husova učitele, Stanislava ze Znojma, se stali Husovi nesmiřitelní odpůrci. Ani v době jeho pobytu na venkově nepolevili a stále se snažili dokázat, že je kacíř. Po dobu působení na Kozím hrádku se převážně věnoval kazatelské činnosti a získal si zde mnoho příznivců. I když byl jeho pobyt na Kozím hrádku krátký, vznikly zde jeho nejznámější psané spisy. K nejvýznamnějším česky psaným spisům patří Knížky o svatokupectví. Jde o velice ostrou kritiku církve. Zde poukazuje na to, jakými způsoby církev získává moc a majetek. Ještě v témže roce sepsal Postilu, to jest Výklad svatých čtení nedělních. Jde o soubor kázání konaných v Betlémské kapli. Zde napsal též svůj nejdůležitější spis O církvi (De ecclesia). Zakrátko svůj traktát poslal do Prahy, kde byl přáteli příznivě přijat a veřejně čten v Betlémské kapli. Hus v tomto díle často čerpal z myšlenek Johna Wycliffa, i přesto se v něm úzkostlivě držel svého svědomí, své vnitřní pravdy, o kterou usiloval po celý život a podle které i žil.

Během první poloviny roku 1414 Jan Hus odešel z Kozího hrádku a usídlil se u Jindřicha Lefla z Lažan na Krakovci na Rakovnicku. Pro úplnost je dobré připomenout relativně nedávný pohled rakovnického archiváře Jana Krška, který částečně zpochybňuje dlouhodobější pobyt Jana Husa na Krakovci, protože informace o něm nepochází z dobových pramenů. Mistrovo zastavení na hradě Krakovec vyloučit zcela nelze, ale je třeba počítat – jak Krško uvádí – s alternativou Husova pobytu na Leflově sídle v Praze.

I zde se snažil co nejvíce setkávat s poddanými, aby jim mohl kázat pravdu a vést je na správnou cestu. Mezitím se už pomalu začal připravovat koncil, který měl vyřešit papežské schizma a další církevní záležitosti té doby, kromě jiného i Husův případ. Král Zikmund Lucemburský mu po rytířích Janovi z Chlumu a Václavu z Dubé poslal pozvánku k účasti na koncilu v Kostnici. Hus zprvu váhal, protože se král Zikmund netěšil v Čechách velké oblibě, ale představa, že by mohl před křesťanstvem hájit své názory, ho lákala čím dál více. S účastí na koncilu nakonec souhlasil.

Dne 3. listopadu 1414 přijel do Kostnice. Když se rozšířila fáma, že se měl Jan Hus pokusit utéct z města, kardinálové hned začali jednat. Hus byl odveden do dominikánského kláštera. Žil ve vězení v nelidských podmínkách a začal mít záhy zdravotní problémy. Komise se především věnovala vyslýchání svědků, kteří záměrně svědčili proti Husovi. Král Zikmund se dověděl o Husově věznění a začal jednal s kardinály o mistrově propuštění. Když mu však kardinálové pohrozili rozpuštěním koncilu, ustoupil, protože nechtěl ohrozit hlavní jednání koncilu – odstranění papežského schizmatu.

Během útěku vzdoropapeže Jana XXIII. z Kostnice nechal biskup Otto III. převézt Jana Husa na hrad Gottlieben. Až 5. června 1415 se dostalo Husovi prvního veřejného slyšení, kde chtěl obhájit své učení. Ač se Jan Hus snažil sebevíc, neměl přes množství výhrůžek a obviňování prostor pro obhájení svých názorů. Ať řekl cokoliv, bylo to špatně. Opět byl Hus postaven před rozhodnutí, zda odvolat bludné články, či nikoliv. Bál se, že kdyby odpřísáhl, došel by zatracení. Navíc tvrdil, že nemůže odpřísáhnout něco, co nikdy neučil.

Dne 6. července 1415 zasedal v katedrále sněm, který uzavřel Husův případ. Poté se přistoupilo k předčítání odsouzených článků a rozsudku. Po potupném procesu odsvěcení byl Jan Hus odveden k hranici nedaleko hradu Gottliebenu. Ještě než byla hranice zapálena, byl vyzván, aby své názory odvolal, což dle očitého svědectví Petra z Mladoňovic odmítl následujícími slovy:

Kolem poledne hranice, potupně postavena na mrchovišti koní, vzplála. Popel mistra Jana Husa byl druhý den vysypán do Rýna, aby se nemohlo místo jeho odpočinku stát poutním místem pro jeho podporovatele. Ironií osudu je, že téměř o rok později na tomtéž místě zemřel stejnou smrtí jeden z nejbližších přátel mistra Jana - Jeroným Pražský, rovněž obviněný z kacířství.

I přes veškeré snahy protivníci odkaz mistra Jana Husa zničit nedokázali – naopak se stal zárodkem pro husitství, jehož sílu České země, a celá potažmo Evropa, pocítily už roku 1419 při vypuknutí husitské revoluce, tedy více než čtyři roky po Husově smrti.

CERMANOVÁ, Pavlína, NOVOTNÝ, Robert, SOUKUP, Pavel, edd. Husitské století. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2014. ISBN 978-80-7422-277-1.

KRŠKO, Jan. Pět životů Jana Husa na Krakovci. Rakovník: Státní okresní archiv Rakovník, 2015. ISBN 978-80-86772-90-5.

NODL, Martin. Dekret kutnohorský. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-065-4.

ŠMAHEL, František. Jan Hus: Život a dílo. Praha: nakladatelství Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0875-0.