Článek
Těmito slovy vyzývá ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj čtenáře nové knihy Poselství z Ukrajiny, aby poznali historii minimálně posledních třech let ukrajinského státu. Během prezidentské funkce, kterou zahájil v roce 2019, pronesl před publikem přibližně tisíc projevů. Za dobu války téměř šest set. Většinu z nich adresoval ukrajinskému publiku, ale mnohé z nich také zahraničnímu. Tato útlá kniha obsahuje prezidentem sestavený výběr osmnácti projevů pronesených mezi lety 2019-2022.
Čtenáře možná překvapí, že kniha, v České republice vydaná u příležitosti ročního výročí ruské invaze, nebyla přeložena z ukrajinštiny, ale z anglického originálu A message from Ukraine. Speeches, 2019-2022. Na předmluvě se podíleli britský spisovatel a novinář Arkady Ostrovsky a sám ukrajinský prezident. O česká slova se zasloužil překladatel Viktor Janiš.
Dějinné lekce
Poselství v čtenáři zanechá silné pocity, jelikož se knize v žádném případě nedá upřít silný emocionální náboj. Projevy Volodymyra Zelenského, na nichž se zároveň podílí jeho tým, jsou pečlivě propracované a především netypické pro politické prostředí pro svoji údernost, přímost a lidskost. Můžeme sledovat, jak se ze začínajícího politika přes noc zrodil přirozený vůdce schopen rychle sjednotit národ ohrožený ruskou invazí.
Výběr začíná inauguračním projevem Volodymyra Zelenského z května 2019, v němž slibuje národu získání Krymu zpět, osvobození Donbasu a dosažení příměří. Ve všech vystoupeních upřímně líčí utrpení Ukrajinců trvající již devátým rokem. Apeluje, aby se neodvracel zrak po zkušenostech z obou světových válek. Pro lepší představu přináší příběhy konkrétních lidí. Ukázka pochází z projevu na Valném shromáždění OSN z roku 2019:
„Ten muž se jmenoval Vasyl Slipak. Byl to Ukrajinec, sólista Pařížské národní opery. A byl zabit na Donbasu, když bránil Ukrajinu před ruskou agresí.
Válka na Donbasu trvá pět let. Pět let trvá i ruský zábor ukrajinského poloostrova Krym. Ale navzdory požadavkům mezinárodního práva a stovkám organizací, které ho mají bránit, to naše země musí chránit svou suverenitu a územní celistvost. To naše země bojuje se zbraní v ruce a přichází o své občany.“
Podobných příběhů lze v knize nalézt více. Boj Ukrajinců o svobodu a důstojnost se prolíná všemi projevy, a jak se můžeme dočíst, nejde jen o období posledních devíti let, ale o celou dobu existence novodobé Ukrajiny. Ze starších milníků lze zmínit hladomor vyvolaný ve 30. letech Josifem Vissarionovičem Stalinem nebo masakr v Babím Jaru způsobený nacisty, ze současné historie například Euromajdan.
Jako veliký problém vnímá dělání ústupků vůči agresorovi a lhostejnost, bez ohledu na dobu. Právě před onou netečností ukrajinský prezident mnohokrát varoval ve svých promluvách k národu i k mezinárodním organizacím.
„Nesmíte si myslet, že se to týká pouze Ukrajiny a Ruska… Nacismus totiž začíná porušováním mezinárodního práva, porušováním lidských práv, vraždami a vězněním. Elie Wiesel, nositel Nobelovy ceny a přeživší Osvětimi a Buchenwaldu, řekl: „Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost.“
Nebuďte lhostejní k válce na Donbasu ani k okupaci Krymu. Nebuďte lhostejní k Ukrajině.“
Tematika druhé světové války se vůbec objevuje v poselstvích Volodymyra Zelenského často, zejména pak ve spojení s nacistickým Německem nebo holocaustem. Nejen, že tak projevuje svůj vztah k židovství, ale zároveň se ostře vymezuje proti křivým nařčením jeho osoby z nacismu, potažmo Ukrajinců jako národa.
K emotivním pasážím patří příběh o čtyřech bratrech, který je pro prezidenta více než osobní:
„Nacismu v Evropě padlo za oběť nejméně šest miliónů Židů. Jeden a půl miliónu – tedy každý čtvrtý – jich pocházelo z Ukrajiny. A mezi nimi byla i jedna rodina, jejíž příběh bych rád vyprávěl.
Je to příběh o čtyřech bratrech. Tři z nich byli zastřeleni německými okupanty, kteří napadli Ukrajinu, spolu se svými rodiči, ženami, dětmi a všemi příbuznými. Čtvrtý bratr přežil. Ve chvíli, kdy je vraždili, byl pryč a bojoval na frontě. Bojoval až do konce druhé světové války a přispěl k vítězství nad nacismem.
Domů se vrátil o čtyři roky později. Po dvou letech se mu narodil syn. Jednatřicet let poté se mu narodil vnuk. O čtyřicet let později se tento vnuk stal ukrajinským prezidentem. Stojí před vámi.“
Výstižnou pasáž přednesl i v předvečer ruské invaze:
„Říkají vám, že jsme nacisté. Jak může země, která v boji proti nacismu položila více než osm miliónů životů, podporovat nacismus? Jak bych mohl být nacista? Řekněte to mému dědečkovi. Prošel celou válkou jako pěšák Rudé armády a zemřel jako plukovník na nezávislé Ukrajině.“
Vzpomínka jen tak nevybledne
Projevy Volodymyra Zelenského jsou šité na míru jednotlivým státům, pro které jsou určené. Britský Parlament, Kongres Spojených států amerických, německý Bundestag, izraelský Knesset… To je pouhý zlomek míst, před kterými prezident promluvil, i když tou dobou jen na dálku. Jejich prostřednictvím vyjadřuje vděk vládním představitelům i cizincům, kterým není osud Ukrajiny lhostejný a upozorňuje vlády na současné problémy Ukrajinců, které válka sjednotila. Rusko popisuje jako obrovskou hrozbu pro všechny lidi v Evropě i ve světě.
Nesporná je kvalita prezidentových poselství i z literárního hlediska. Jednotlivé proslovy jsou pečlivě promyšlené a lze je s klidem označit za drobná díla, ve kterých posluchači (nebo čtenáři) nenaleznou nikdy nic navíc. Jazyk je přímý, úderný a jak bylo výše zmíněno – naprosto netypický pro politiky svoji emocionalitou a upřímností, což s výbornou schopností Volodymyra Zelenského pracovat s mluveným jazykem pomáhá dosahovat kýženého efektu.
Některé části textu v projevu ke Dni památky a usmíření působí dojmem refrénu, respektive epifory, kde se v závěru jednotlivých promluv průběžně opakuje věta: „Vzpomínka jen tak nevybledne“. Jiné úseky, jako například ve velikonočním projevu, vyvolávají pocit modlitby:
„Zachraň nás před spory a rozkoly. Nedopusť, abychom přišli o jednotu.
Posiluj našivši a našeho ducha. Nedovol, abychom ztratili sami sebe.
Nedovol, abychom pozbyli touhy po svobodě. A nedopusť, abychom přišli o nadšení pro tento spravedlivý boj. Nedovol, abychom ztratili naději na vítězství, sebeúctu a svobodu.
Nedovol nám přijít o Ukrajinu, Nenech nás ztratit víru.“
Ve vyjádřeních Volodymyra Zelenského můžeme sledovat nejen významné momenty ukrajinské historie, ale také proměny samotného ukrajinského prezidenta, jehož projevy se od počáteční nesmělosti změnily v sebevědomé výstupy s nesmlouvavým postojem a zřetelným cílem v podobě vítězství Ukrajiny. Nebojí se dát najevo i nelibost s tím, že se jeho země musela o pomoc doprošovat bez ohledu na skutečnost, že je v právu. Ve svých úvahách zároveň přemýšlí o dalších nutných krocích v posilování tlaku vůči Rusku nebo o poválečné obnově Ukrajiny. V duchu potřeby ochraňovat lidské životy a zabezpečit obyvatelům zdravotní péči se nese poslední, osmnáctý, projev prezidentovy manželky Oleny Zelenské.
Při čtení této rozsahem slabé knihy lze vycítit, jak krize hodnot, kterou v době míru mylně považujeme za samozřejmost, Ukrajince stmelila. Vlastenectví, víra v sebe a národ a touha po vítězství se ukázaly jako nejsilnější motivy, pro které stojí za to vydržet i ty nejhorší válečné útrapy. Proměnu Ukrajinců v sebevědomý národ přiblížil Volodymyr Zelenskyj v projevu ke Dni nezávislosti takto:
„Během těchto šesti měsíců jsme změnili dějiny, změnili svět, a především jsme změnili sebe samé. Dnes už bezpečně víme, kdo je náš skutečný druh a přítel a kdo není ani náhodný známý. Víme, kdo si zachoval své jméno a pověst a kdo byl na straně teroristů. Kdo nás ve skutečnosti nechce a kdo nám nechává dveře otevřené. Konečně jsme se dozvěděli, kdo je kdo.“
