Rafael Lemkin: Právník, který dal genocidě název

Rafael Lemkin se narodil 24. června 1900 ve městě Bezwodne (v dnešním Bělorusku) do polsko-židovské rodiny. Byl jedním ze tří synů majitele farmy Josefa Lemkina a jeho ženy Belly, rozené Pomeranzové.

Již v mladičkém věku projevoval neobyčejný zájem o spravedlnost. Kromě židovského původu, a s ním souvisejícími projevy antisemitismu ve společnosti napříč Evropou, měl na něj vliv román polského spisovatele Henryho Sienkiewicze Quo vadis, pojednávající o perzekuci křesťanů v Římské říši za císaře Nerona. Se svoji maminkou o knize často debatoval a ptal se, jak je možné, že Římané nechali císaře s křesťany krutě zacházet. Zajímavé je rovněž, že už v pouhých čtrnácti letech byl polyglot, který ovládal celkem devět jazyků, zahrnující mimo jiné angličtinu, francouzštinu, španělštinu, hebrejštinu, jidiš a ruštinu.

Rané dospívání nebylo příliš šťastné, jelikož do něj zasáhla první světová válka. Farma Rafaelova otce se nacházela poblíž rusko-německé frontové linie, a tak nebezpečí bylo doslova na denním pořádku. Rodina před válčícími jednotkami pro jistotu ukryla veškeré cennosti v lese. Posléze při dělostřeleckém útoku Lemkinovi přišli o svůj domov a farma byla německými vojáky vyrabována. Válka si vybrala svoji daň i na členech rodiny. Rafaelův bratr Samuel zemřel v důsledku podvýživy a zápalu plic.

V roce 1919 Rafael Lemkin ukončil v polském Bialystoku středoškolská studia. Na ně navázala dvouletá vojenská služba. Po vojně v roku 1920 nastoupil na univerzitu Jana Kazimierza do Lvova, tehdy součástí Polska, kde studoval filologii, a mohl tak zúročit své bohaté jazykové dovednosti. Už v jeho šestadvaceti letech mu vyšel první překlad, konkrétně hebrejsky psaná novela ukrajinsko-židovského spisovatele Hayima Nahmana Bialika, Za zdí.

Se vzděláváním neskončil. Navázal studiem filozofie na německé Heidelberské univerzitě, avšak k roku 1926 se vrátil do Lvova na svoji první alma mater a započal dvouleté studium práva, kdy zároveň navštěvoval různé přednášky. Zájmem studia se stalo trestní právo. Na jeho rozhodnutí měl vliv i případ arménského atentátníka a revolucionáře Soghomona Tehlirjana na bývalého osmanského ministra vnitra Talata Pašu, jednoho z viníků vyvražďování Arménů, Řeků, a Asyřanů v době první světové války. O případu diskutoval se svým profesorem a zeptal se ho, proč Arméni Pašu nezatkli. Odpověděl mu, že neexistuje na to zákon, který by to umožňoval, načež Lemkin odpověděl: „Pro Tehlirjana je zločinem, když zabije jednoho člověka, ale vražda více než milionu lidí zločinem není? V tom je přece zásadní rozpor!“

Po studiích začal pracovat jako tajemník odvolacího soudu, později jako asistent státního zástupce okresních soudů v Berežanech a ve Varšavě. Právu se věnoval i na mezinárodním poli – byl korespondentem Mezinárodního úřadu pro sjednocení trestního práva, mezi lety 1931-1935 členem konferencí pro sjednocení trestního práva, kde své postoje předestřel. Jeho zaměřením byly zločiny vyhlazování národnostních, etnických a náboženských menšin, jimž se v té době také říkalo akty barbarství. Ne všichni přijali Lemkinovy názory podle očekávání a nutnosti. Něco jako vyhlazování se některým zdálo do budoucna jako prakticky nemožné a to i přesto, že tou dobou byl Adolf Hitler už u moci. Být tehdy právníci důslednější, možná by se do dalších let zabránilo milionům zbytečných obětí… Bohužel, Polsko bylo jednou z mnoha antisemitsky zaměřených zemí a mělo uzavřeno od roku 1934 s Německem smlouvu o neútočení.

Pár měsíců po napadení Polska odešel do Švédska, kde začal přednášet na Stockholmské univerzitě. Již zde se začal věnovat střádání oficiálních německých dokumentů, které podrobil rozboru, z nichž dospěl k závěru, že cílem nacistického Německa je snaha zničit národy, nad kterými už mají Němci kontrolu, a že teze Hitlerova Mein Kampfu o získání nového životního prostoru pro Němce se začíná realizovat.

Lemkin další rok odjel do USA. Započal tu s přednáškami práva na Dukeově univerzitě v Jižní Karolíně, později na univerzitě ve Virginii. V tomto údobí napsal své nejdůležitější dílo, Vláda sil Osy v okupované Evropě (The Axis Rule in Occupied Europe), v němž se zabývá genocidou z hlediska práva a dal tím samotný základ tomuto pojmu. Jde o novotvar z řeckého slova genos (kmen, národ) a latinského caedere (zabíjet). Genocidu definoval jako: „Nové koncepce vyžadují nové pojmy. Pod pojmem genocida rozumíme zničení národa nebo etnické skupiny. Obecně řečeno, genocida nemusí nutně znamenat bezprostřední zničení národa s výjimkou případů, kdy se provádí hromadným zabíjením všech příslušníků národa. Má spíše označovat koordinovaný plán různých akcí zaměřených na zničení podstatných základů života národních skupin s cílem vyhladit skupiny samotné.“

Lemkinova kniha se stala základem studia o holocaustu, totalitarismu a genocidě vůbec. V zahraničí se nevěnoval pouze výuce, bádání a psaní. Roku 1943 se stal konzultantem Rady pro válečné hospodářství a poradcem pro zahraniční záležitosti na ministerstvu zahraničí. Včasný odchod z Evropy mu pravděpodobně zachránil život. Se svým bratrem Eliášem, kterému pomohl s manželkou a dvěma syny v roce 1948 emigrovat do Montrealu, byli jediní, kteří z Lemkinovy rodiny přežili. Zbylých 49 příbuzných během války zemřelo.

Oproti konci 30. let, po druhé světové válce byly jeho teze o genocidě přijímány a jeho texty se staly oporou pro rodící se norimberský tribunál, jenž měl za cíl potrestat veškeré možné zločiny proti lidskosti a jejich nacistické vykonavatele. V Norimberském procesu (1945-1946) usedl vedle hlavního prokurátora za Spojené státy americké, Roberta Houghwouta Jacksona. Zároveň se v této době zúčastnil pařížské mírové konference, na níž chtěl prosadit zákon zakazující zločin genocidy, avšak neuspěl.

Lemkinovo přání dosáhnout spravedlnosti zadosti bylo ale silnější a svůj návrh přeložil Valnému shromáždění OSN. Delegáty se mu nakonec podařilo po mnoha nesnázích přesvědčit a 9. prosince 1948 byl zákon přijat pod názvem Úmluva o prevenci a postihu zločinu genocidy. Americký sloupkař deníku The New York Times Abraham Michael Rosenthal vzpomínal na tento den následovně: „Toho dne ho šli reportéři hledat. Nemohli jsme ho najít, až pak, po několika hodinách, nás napadlo podívat se do potemnělé auly. Seděl tam v slzách, jako by mu mělo puknout srdce. Požádal nás, abychom ho nechali o samotě.“

Ratifikace zákona však sama o sobě nebyla dostačující. Státy se musely podpisem zavázat, že budou Úmluvu dodržovat. Pro Raphaela Lemkina tak začalo další kolečko složitých letitých jednání, aby jednotlivé podpisy získal. Paradoxem je, že Spojené státy americké ji ratifikovaly až v roce 1988. Ani Sovětský svaz se k Úmluvě nepostavil tak, jak by se mohlo očekávat – ten ji podpořil až na základě přímluvy československého ministra zahraničí Jana Masaryka u svého sovětského protějšku Andreje Vyšinského. Československo se k Úmluvě písemně připojilo 28. prosince 1949 rukou prezidenta Klementa Gottwalda a ministra zahraničních věcí Zdeňka Fierlingera a ratifikovalo ji o rok déle, 21. prosince 1950. Do dnešního dne dokument podepsalo 153 zemí a jeho aktuálně posledním signatářem se stala roku 2022 Zambie.

Pařížská mírová konference definitivně zakončila druhou světovou válku. Nicméně otázce genocidy se Lemkin věnoval nadále i v průběhu 50. let v rámci arabského světa. Spolupracoval například s právníky z OSN, kteří zahájili stíhání francouzských úředníků zodpovědných za genocidu v Alžírsku během války za nezávislost na Francii. Svůj zájem také věnoval období hladomoru na Ukrajině, systematicky organizovaným Sovětským svazem za dob Stalina. Lemkin vyvodil, že hladomor naplnil třetí bod Úmluvy, tj. přivedení skupiny lidí do takových podmínek, které zapříčiní jejich smrt.

Do Evropy se Lemkin nevrátil už ani v době míru. Svůj zbývající čas strávil vyučováním mezinárodního práva na Yaleově univerzitě. Mezi léty 1951-1952 byl nominován na Nobelovu cenu míru, ale nezískal ji. O několik let později, roku 1956, byl Lemkin oceněn Německou spolkovou republikou Velkým křížem Řádu za zásluhy.

I když dosáhl v oblasti práva a prosazování zákonů o trestání zločinu genocidy čeho mohl, měl ještě jeden sen. Zřízení mezinárodního soudu. Bohužel se tohoto momentu nedočkal. Rafael Lemkin zemřel na infarkt 28. srpna 1959 v opuštění, ve svém chudém newyorském bytě. Jeho pohřbu na hřbitově v Mound Hebronu se zúčastnilo pouhých sedm lidí z okruhu jeho nejbližších přátel a kolegů.

Naštěstí jeho odkaz žije nadále i po desítkách let od jeho smrti. Mezinárodní soudní dvůr vznikl v Haagu v roce 2002. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy se využívá dodnes. Velké uplatnění dokument našel v 90. letech minulého století při vyšetřování zvěrstev v Jugoslávii a Rwandě. Lemkinův význam se přenesl i do současné doby – po ruské invazi na Ukrajinu vzniklo po něm pojmenované Centrum pro dokumentaci ruských zločinů na Ukrajině, jehož smyslem je shromažďování písemných nebo audiovizuálních svědectví ukrajinského civilního obyvatelstva.

Implementace jeho zákona zakazující násilí na národních, etnických, rasových či náboženských skupinách se objevuje v legislativách bezpočtu zemí světa. Nelze opomenout ani jeho vědeckou činnost, například nedokončené Dějiny genocidy nebo Úvod do studia genocidy. V České republice jsme si mohli osobnost Lemkina připomenout loni prostřednictvím speciálního vlaku-hytláku nesoucím jeho jméno. I přes krátký život toho dokázal hodně a ne nadarmo má na náhrobku napsáno: Rafael Lemkin: otec Úmluvy o genocidě…

Věnováno ke Dni památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti

Zdroje: Wikipedie, Aktualne.cz, Reflex, Rozhlas.cz, preventgenocide.org, artsandculture.google.com, United Nations Treaty Collection