Rok ukrajinského lesku a ruské bídy

Většina lidí si tento pátek pravděpodobně řekla že válka na Ukrajině probíhá už jeden rok. Není to ale přesné, jelikož kořeny současné ruské agrese jsou zdaleka hlubší a dlouhodobější. Dne 24. srpna 1991 se Ukrajina dočkala vytoužené nezávislosti. Pro tuto zemi to byla jedinečná příležitost, jak se vymanit z vlivu Ruska. Nicméně tehdejší vlády nedokázaly udělat potřebné politické reformy, aby ekonomiku nastartovaly. Ani po pár letech ukrajinské nezávislosti proruská orientace ze země nezmizela. Společnost ale měla na politický vývoj jiný názor a svoji budoucnost viděla v proevropských hodnotách. Prvním významným milníkem se stala Oranžová revoluce.

Roku 2013 svitla Ukrajincům naděje na možný vstup do Evropské unie. Tehdejší prezident Viktor Janukovyč ale několik dní před listopadovým summitem o členství Ukrajiny v EU prohlásil, že „je dohoda o vstupu pro Ukrajinu aktuálně nevýhodná“. Reakce obyvatel na sebe nenechala dlouho čekat, a začaly tak série protestů známé jako Euromajdan. V dubnu následujícího roku postihla Ukrajinu další tvrdá rána, kdy Vladimir Putin anektoval Krym. Nepokoje probíhaly napříč celou zemí, především pak v Doněcké a Luhanské oblasti.

Napětí mezi Ukrajinou a Ruskem stále sílilo a ani přes veškeré snahy z ukrajinské strany se tyto varovné signály nepodařilo vyřešit diplomatickou cestou. Po celé roky významní světoví lídři k porušení Budapešťského memoranda mlčeli. Nejen z tohoto důvodu Putin nabyl dojmu, že může beztrestně udělat cokoliv a toho v únoru 2022 využil. Lépe řečeno zneužil…

Ani několik dní před vpádem ruské armády na Ukrajinu světové mocnosti a organizace nevyužily svůj vliv, aby zkrotily nebezpečné ruské sebevědomí. Vyhrožování, dezinformace a prezentování ruské nadřazenosti nad ostatními národy se stalo jediným jazykem, kterým je tento stát schopen komunikovat. Když Putin vyhlásil přesně před rokem svoji tzv. „speciální vojenskou operaci“, předpokládal, že dosáhne vítězství do tří dnů. S jednou věcí ale nepočítal - s ukrajinským odhodláním bojovat ze všech sil za svoji zemi a položit za ni život.

Rusko hledělo (a hledí) na Ukrajince jako na národ, který nemá žádné právo na sebeurčení a na vlastní samostatnou historii, bez Ruska. Ukrajinské vedení označuje jako neonacistické. Ruská federace do své úvahy nebere logiku. Jak jinak si vysvětlit, že se 73 % hlasů zvítězil tehdejší herec a producent Volodymyr Zelenskyj, pocházející ze židovské rodiny, stižené navíc neštěstím holocaustu? Zeptáte-li se Rusů, jak by mohlo být něco podobného ve „státě plném nacistů“ možné, nikdy nedostanete odpověď…

Ukrajina, či kterýkoliv jiný stát, může být sebevíc silnější, ale bez silné a schopné osobnosti v čele nemusí mít šanci svůj potenciál plně prokázat. Ukrajinci měli obrovské štěstí, o kterém sami dost dlouho možná nevěděli. Jmenuje se Volodymyr Zelenskyj. Ano, štěstí v tom prezidentovi, který byl řadou politiků v čele s Ruskem podceňován, očerňován a posměšně nazýván „komikem“.

Očekávalo se, že po invazi uteče ze země. Byl by to zcela jistě pochopitelný krok a jeho šance na přežití by se zvýšila. Přesto ale se svými spolupracovníky navzdory nebezpečí zůstal a získal si tak srdce a přízeň nejen mnoha Ukrajinců, ale zejména mnoha lidí ve světě volající po podpoře Ukrajiny. Jeho dnes již ikonické video „my tut“ zná každý. Jeho odvaha zůstat za každou cenu v zemi spustila prudký tok událostí. A Putinova pečlivá a propracovaná image státu s nejsilnější armádou na světě se postupně začala rozpadat na kousky.

Evropským i mimoevropským státům došlo, že situace je už více než vážná a nadešel čas se k ní zodpovědně postavit. Nejen, že odsoudily nevyprovokovanou agresi vůči sousedovi, ale začaly Ukrajinu podporovat de facto od prvního dne války, ať už symbolicky, humanitárně nebo vojensky. Sankce za účelem odstřižení agresora od finančních prostředků pro financování války byl jen začátek.

Jednoznačně největším podporovatelem Ukrajiny se staly Spojené státy americké, které dlouhodobě poskytují mnoho finanční a vojenské podpory. Sami velice dobře rozumí hodnotě demokracie a svobody a ví, jak je o oboje potřeba bojovat. Podobně je tomu i v případě Evropské unie vyznávající stejné hodnoty, která se vstřícně postavila k budoucímu přijetí Ukrajiny do „evropské rodiny“, kam právem patří. Nelze opomenout ani zásluhy Velké Británie a Francie. Odvážná a (ne)očekávaná návštěva těchto míst prezidentem Volodymyrem Zelenským, aby jménem Ukrajiny vyjádřil vděčnost za poskytnutou pomoc, byla jen přirozeným důsledkem.

Ukrajina nikdy nezůstala sama. České republice může být potěšením, že náš premiér Petr Fiala, společně s premiérem Polska Mateuszem Morawieckým, vicepremiérem Jarosławem Kaczyńskim a premiérem Slovinska Janezem Janšou, proboural pomyslnou zeď izolace a navštívil jako jeden z nejvýše vysoce postavených politiků napadenou Ukrajinu. Možná to byl potřebný impulz, který přivedl do Kyjeva řadu významných politiků - od Andrzeje Dudy nebo Borise Johnsona po Joea Bidena. Ze všech veřejně dostupných záznamů ze setkání byla cítit vzájemná vřelost a úcta. V žádném případě hostitelé neusadili svoje hosty na druhý konec nekonečně dlouhého stolu…

Stěžejním bodem pro motivaci ukrajinských obyvatel a vojáků jsou četné návštěvy armády poblíž frontové linie prezidentem Volodymyrem Zelenským. Za celý rok války ocenil tisíce obránců Ukrajiny. Mnohé z nich posmrtně. Prezident se neobává přijet do míst, kde číhá ruské nebezpečí na každém kroku. Je to obrovský rozdíl ve srovnání s videi ruského vůdce, který „navštívil“ frontu v bezpečné vzdálenosti několik set kilometrů. S videi, v nichž vidíme kompars s pravidelně se opakujícími tvářemi.

Pomoci Ukrajině se neúčastní pouze významní lídři jednotlivých států, ale také jejich obyvatelé. Pomáhají jak uprchlíkům, kteří museli v důsledku ruské agrese opustit svoje domovy, tak i vojákům. Poskytují jídlo, oblečení, léky a pomáhají se začleněním Ukrajinců do společnosti. Rovněž vybírají prostředky pro nákup vojenského materiálu. V České republice je nejznámějším počinem tank Tomáš, na který se Češi složili v rámci akce „Dárek pro Putina“ a který již měsíce slouží ukrajinským vojákům.

Ukrajina si díky svému přístupu dokázala naklonit řadu států. Odvaha Ukrajiny a spravedlivý přístup k ní dokázal této zemi získat možnosti, o kterých se jí do té doby nesnilo – od reálných možností vstupu do Evropské unie a NATO až po nejmodernější zbraně, jako je HIMARS nebo Leopard 2. sjednocení Evropy, které nastalo po ruské invazi, je mimořádné a v historii světa zcela vzácné. Stejně tak mimořádné jsou úspěchy Ukrajiny na poli boje a diplomacie. V čem za ten rok uspělo Rusko?

Rusko dokázalo za rok také mnohé. Nic dobrého to ale není. Zcela se izolovalo od zbytku světa, s výjimkou Číny, Íránu a dalších nedemokratických států. V Evropě způsobilo prohloubení už tak náročné energetické a ekonomické krize. Způsobili jednu z největších migračních krizí v moderní historii.

Za poslední rok tato země vyprodukovala nespočet lží, dezinformací, deep fakes, kyberútoků a výhrůžek. Manipulují volby na územích, která jim nepatří. Věznění, v horším případě podezřelá úmrtí vysokých funkcionářů a oponentů režimu je v Rusku po léta standardem, na kterém se nic nezměnilo. Avšak posílání svých vojáků na zbytečnou smrt je to nejhorší, co může tento stát vůči svému vlastnímu národu udělat.

Mariupol, Bachmut, Izjum, Buča, Cherson, Charkov, Balaklija, Kupjansk, Vinnycja, Babí Jar, Černobyl, Záporožská elektrárna… Tato všechna místa se nedobrovolně stala němými svědky zvěrstev, která ruská armáda v době invaze dopustila. Ničení, zmar, vraždění, fyzické a psychické mučení obyvatel, zneužívání žen a dětí, deportace - praktiky, za které by se nemuseli stydět ani nacisté během druhé světově války. Je paradoxem, že Rusové přejali ideologií od lidí, proti kterým před 80 lety bojovali a v důsledku toho přišli o 23 milionů obyvatel.

Z úst mnoha Čechů jsem mnohokrát slyšela výrok: „Jaký je mezi Ukrajinci a Rusy rozdíl? Vždyť to je to samé!“ Ani zdaleka není. Výše byla nastíněna řada odlišností, které poukazují na rozdílný přístup obou národů k životu nebo hodnotám. Jedna pozitivní věc se přece jen Ruské federaci vydařila – sjednocení Evropy a zbylého světa proti zlu. Obava z nevyzpytatelného konce konfliktu a smysl pro spravedlnost je dobrý důvod, proč se sjednotit.

Ukrajina dokázala, že je silnou a sebevědomou zemí, která si jde za svým cílem a je schopna během silného tlaku činit podstatná rozhodnutí jak v boji proti agresorovi, tak při řešení vnitřních politických problémů jako je například korupce. Nezbývá, než Ukrajincům pro další týdny a měsíce přát hodně štěstí, vytrvalosti a prozřetelnosti a co nejrychlejší navrácení odcizených území Ukrajině.

Pro někoho je dnešní den jako každý jiný, pro někoho den boje na cestě za svobodou. Jedním si můžou být jistí všichni. Tato zbytečná a krutá Putinova válka změní na další desetiletí uspořádání světa.

Sláva Ukrajině!