Zákon pěti klásků. Jak vypadala genocida Ukrajiny za Stalina?

Je rok 1927 a v čele Sovětského svazu je již pátým rokem Josif Vissarionovič Džugašvili, známý jako Stalin. Tento ruský revolucionář gruzínského původu od počátku vlády pracoval na silném upevňování moci a stanovil si řadu cílů, kterých chtěl co nejdříve dosáhnout. Jeho prvním velkým bodem byla značná proměna zemědělství, tzv. kolektivizace.

Téhož roku byla v Moskvě zřízena tzv. Státní plánovací komise, která centralizovala a kontrolovala veškerá hospodářská odvětví jednotlivých států Sovětského svazu. Tento státní aparát připravil pětiletý plán pro znárodnění soukromého majetku a industrializaci SSSR. Tyto programy se staly základem pro tzv. pětiletky, které se realizovaly po druhé světové válce také v satelitech Sovětského svazu.

Moskva se rozhodla pro budování těžkého průmyslu. Započala tak například výstavba hydroelektrárny na Dněpru, těžba uhlí na Donbasu, rozšíření železnic nebo stavba více než 400 závodů vyrábějící traktory. Tento prudký rozvoj dal možnost získání zaměstnání pro mnoho lidí. Životní úroveň obyvatel se tím ale nezvýšila. Inflace narůstala a Moskva musela kvůli financování všech projektů zvýšit daně.

Již během první pětiletky zanikla v rámci procesu kolektivizace veškerá soukromá vlastnictví v oblasti zemědělství. Stalinovi tak nic nebránilo v realizaci dvou typů zemědělských závodů – státních statků (tzv. sovchozů) a kolektivního hospodářství (tzv. kolchozů). Vyvlastněná půda, která dříve patřila rolníkům, byla sice obhospodařována, avšak odměnou zaměstnanců kolchozu bylo to, co vypěstovali v rámci odpracované doby.

Vstup do kolchozu byl de facto povinný. Pokud by se někdo zdráhal, byl označen za nepřítele režimu. Toto rozhodnutí mělo na jedince finanční dopady.

Přestože ústřední výbor Všesvazové komunistické strany bolševiků prezentoval vstup do kolchozů jako dobrovolný, nebylo tomu tak. Problémům a existenčním hrozbám se nevyhnuli ani nejbohatší rolníci, zvaní kulaci. Rozkradením rolnické půdy zaniklo 62 000 hospodářství. V důsledku toho bylo téměř čtvrt milionu obyvatel násilím vystěhováno, zejména pak na dálný sever – na Sibiř nebo do Kazachstánu.

Metod, jak přinutit rolníky do kolchozů, bylo více. Byly jim předepsány nepřiměřeně vysoké odvody potravin, jindy je nutili dodávat produkty, které nepěstovali, případně jejich pěstování nebylo možné. Pro sedláky byly dříve či později podmínky nesplnitelné. Následkem poté bylo obviňování z hospodářských sabotáží, konfiskace majetku, věznění či zařazení do pracovního tábora. Pro zajímavost - v roce 1928 činil podíl kolchozů 3,4 %, v roce 1932 již 70 %.

Veškeré bouře sedláků byly vojensky potlačeny. Stalinův režim si tak násilně protlačil rozmach kolchozů bez ohledu na jejich nízkou efektivitu, ať už kvůli nereálným požadavkům státního plánu, nebo prakticky nijaké motivace rolníků pracovat na vyvlastněné půdě.

Systém vedení zemědělské produkce způsobil zásobovací potíže, především v oblasti obilovin. V případě Ukrajiny požadavky na produkci obilí rok od roku rostly, přestože nebylo možné předepsané kontingenty splnit kvůli stále klesající míře produkce. Moskevský režim si s hledáním „viníka“ poradil velice rychle a obvinil kulaky z rozkrádání obilí. Členové Komsomolu za podpory armády začali u svých uměle vytvořených nepřátel chodit do domovů a veškeré potraviny zabavili. Lidé tak ze dne na den přišli o veškeré zásoby na zimu a o zrna určená na osev. Zima, vyčerpání a choroby se staly cestou, která přivedla ukrajinské obyvatelstvo na několik let do hrůz hladomoru.

Na rozdíl od hladomoru z let 1921 až 1923 nešlo o kalamitu způsobenou neúrodou, ale o důsledek Stalinova komunistického režimu. Sovětské úřady neudělal nic pro to, aby uměle vytvořený hladomor zmírnily. Naopak už na tak těžce zkoušené obyvatele Ukrajiny uvalil další formu represí. Dekret ze 7. srpna 1932, který mezi obyvatele vešel ve známost jako „zákon pěti klásků“, určoval tresty za krádeže obilí, eventuálně jiného kolchoznického majetku. Tresty byly neadekvátní. Člověka mohl čekat pobyt v táborech nucených prací, gulazích, deset let věznění, v nejhorším případě pak trest smrti zastřelením. Do konce roku 1932 bylo odsouzeno 5215 osob, z toho 172 bylo popraveno.

Koupě jídla byla pro obyvatele téměř nemožná, jelikož jeho prodej na trzích nebo jednotlivcům podléhal přísným podmínkám. Lidé jedli cokoliv, co bylo možné – vařili kůru stromů, konzumovali byliny, lesní plodiny, listí, mech, trávu, žáby, mouchy nebo domácí zvířata. Velikou hodnotu měl mlýnek domácí konstrukce zvaný žoma, který sloužil k mletí listů, květů nebo kůry. Zoufalství donutilo obyvatele začít pojídat i lidské maso. Odhaduje se, že mezi lety 1932 až 1934 došlo zhruba k 3500 případům kanibalismu.

Hlad rovněž zapříčinil rozsáhlou migraci z vesnic do měst. Pro lidi to byla šance jednak získat práci, a pak mít možnost stravovat se v závodních jídelnách. Avšak sovětské úřady se rozhodly opět zakročit, a vytvořily tak systém vnitrostátních pasů, bez nichž nebylo možné cestovat po státech Sovětského svazu, ani se odstěhovat. Vesničanům ale pasy nebyly vůbec vydávány. Tito lidé se po více než sedmdesáti letech svobody v podstatě opět ocitli v nechvalně známém nevolnictví. Případy odvezených dětí do měst, které byly rodiči ponechány svému osudu ve víře, že se jich někdo ujme, a budou tak mít zajištěnou pravidelnou stravu, nebyly ojedinělé.

Vesnice, které nedokázaly splnit přehnané normy produkce, byly zapisovány na tzv. černé tabule. Trest pro ně byl více než přísný. Ves byla obležena vojskem, byl do ní zakázán import a export zboží, hlavně pak potravin, eventuálně nebylo možné místo opustit. Pakliže byla vesnice elektrifikována, byla odpojena od sítě.

Ani přes snahu sovětských úřadů se nepodařilo Moskvě utajit rozpoutanou genocidu. Několika publicistům (např. J. Garret, M. Maggeridt, W. Chamberlin) se povedlo podniknout tajnou cestu na Ukrajinu, aby o Stalinových zločinech vůči Ukrajincům podali svědectví. Stalin označil jejich články za „lživou antisovětskou propagandu“ a nabídnutou pomoc ze stran Mezinárodního červeného kříže a Mezinárodního výboru pro pomoc hladovějícím odmítl, na rozdíl od Vladimira Iljiče Lenina v roce 1921. Snahu a především finance raději investoval do protikapitalistické propagandy. Na Ukrajinu zval západní levicově orientované intelektuály, kteří navštěvovali vybraná místa – kolchozy, které „fungovaly“ ve stylu „Potěmkinových vesnic“. Mezi známé návštěvníky patřili například francouzský politik Éduard Herriot, americký novinář Walter Durranty nebo irský spisovatel George Bernard Shaw.

Následky hladomoru se podařilo překonat až v letech 1934 až 1935, kdy byla dobrá úroda, a Stalin povolil kolchozníkům tzv. záhumenkové hospodářství. Kolchozníci měli k dispozici kolem poloviny hektaru půdy a směli vlastnit zvířata. S produkty a s vydělaným obnosem směli zacházet podle svého uvážení.

Počet obětí Stalinova hladomoru není možné přesně určit, jelikož se v oficiálních dokumentech, jako jsou matriky nebo úmrtní listy, neobjevují důsledky hladomoru jako příčina úmrtí. S narůstajícím počtem mrtvých kvůli hladomoru, v jehož důsledku mnohdy zanikaly celé osady, byli lidé pohřbíváni do masových hrobů. Úmrtní listy tedy vystaveny nebyly. Kvůli maskování veškerých důkazů o genocidě byla dokumentace státními orgány ničena a z ukrajinského hladomoru se stalo tabu, zejména pak po druhé světové válce v éře socialismu. Počet obětí se odhaduje mezi třemi až jedenácti miliony lidí. Pro úplnost je ale třeba připomenout, že Ukrajina byla po druhé světové válce, v letech 1946 a 1947, stižena dalším hladomorem, na jehož příčině se nepodílela pouze Stalinova kolektivizace, ale i sucho a neúroda.

Tabuizované téma hladomoru se otevřelo a zkoumalo až po několika desítkách let za politicky uvolněnější vlády Michajla Gorbačova. Válka na Ukrajině se tak stala dalším důvodem, kvůli kterému se povědomí o takřka devadesát let starému cílenému vyhlazování Ukrajinců ze strany ruského vedení opět dostává do širšího povědomí, a to na celosvětové úrovni, kdy řada evropských států, mezi něž patří i Česká republika, uznali umělé vyvolaný hladomor stalinistickým režimem za projev genocidia.

Zdroje:

RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul R. MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Druhé vydání. Praha: NLN, 2022. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-849-0.

BOJKO, Oleksandr a Vladimír GONĚC. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Přeložil Marek PAVKA. Brno: Jota, 1997. Nové obzory (Jota). ISBN 80-7217-031-7.