Článek
Léto ještě pořádně nezačalo a už na našem dvorečku máme pěkně horko – na politické scéně a v mediálním prostoru. Několik týdnů jsme svědky trapného divadla (jinak se to snad ani nazvat nedá), tragikomedie s názvem Bitcoiny.
Co k tomu, co tu všechno proběhlo, od prvního zveřejnění, přes vykrucování, demise až po jednání o důvěře vládě a falešné tituly říct z pohledu normálního člověka? Asi nic. Řečeno slovy klasika: „Je to marný, je to marný, je to marný“. Od samého počátku té naší „slavné“ demokracie vedou naši zemi představitelé, kteří jí nedělají dobré jméno (čest výjimkám). Už mnohokrát jsme od roku 1989 sami sebe přirovnávali k tzv. banánové republice. Opakuji – sami sebe! Z úst našich vlastních představitelů tato slova zaznívala a zaznívají, ať jsou v tuto chvíli v koalici nebo v opozici. Takhle se sami vidíme a hodnotíme, ale co hůř, dnes a denně děláme všechno proto, abychom význam tohoto eufemismu plnými doušky naplnili. A nebere to konce.
Kauza „bitcoiny“ je názorná ukázka šlendriánu a prachobyčejného hlupáctví. Ti, co jsou v ní namočení, moc dobře ví, že je to opravdový megaprůšvih, a to dokonce mezinárodních rozměrů. Ví to i opozice, ví to přece i novináři – pokud jsou ještě alespoň trochu objektivní. Ale když si člověk čte všechna ta vyjádření, to ohýbání pravdy, to vykrucování, jde mu z toho hlava kolem. A zamyslel se už někdy někdo nad tím, kolik tato a jí podobné šarády stojí nás, daňové poplatníky peněz? Nezamyslel. A proč taky? To přece platí stát.
Podstatou tohoto článku však není řešit samotnou kauzu. O té už bylo řečeno dost. Jako kontrast vedle této naprosté blamáže působí náš každodenní život, každodenní starosti, na které jako by se zapomnělo.
Skupina nás, dobrovolníků, se snažíme téměř od počátku tohoto roku pomoci rodině nemocného Willíka postiženého Duchenneovou svalovou dystrofií získat na jeho léčbu nepředstavitelné prostředky – 80 milionů korun na možnost aplikace genové terapie v podobě léku Elevidys v Bostonské dětské nemocnici (viz Donio). Je nás na tomto úkolu včetně jeho rodiny zainteresováno několik a věnujeme mu spoustu času. Ptáte se proč? No protože na takovouto léčbu ten samý stát, který jinde vyhazuje peníze oknem, prostředky nemá a mít nebude. A že takových potřebných, kteří marně volají a prosí, aby jim stát v jejich nouzi pomohl, je! Stovky, tisíce, desetitísíce!
Ale stát nepomůže, nepomůže finančně, změnou zákonů ani prostřednictvím diplomacie.
Ti, kteří se díky našim hlasům u nás doma i díky hlasům našich krajanů v zahraničí dostanou k moci, zpravidla už druhý den po svém zvolení zapomínají, odkud vzešli a co slibovali a jedou si dál svou, včetně doslovného rozhazování peněz, které by se daly použít, mnohem účelněji.
O to optimističtěji a jako oáza na poušti této politiky rozvrácené země působí oblast, která se nazývá charita, sociální cítění, empatie apod. Ano, naštěstí se najdou tisíce opravdu dobrých lidí, kterým není utrpení druhých lhostejné, a i v marasmu dnešního světa si zachovávají normální lidskou důstojnost a pocit sounáležitosti s těmi nejpotřebnějšími, zejména nemocnými dětmi, budoucností všech národů (není i toto velice často opakované heslo našich politiků?). Díky těmto lidem sice pomalu, ale jistě, roste částka na pomoc mj. i Willíkovi, a i když je cíl stále v nedohlednu, máme už nyní jistotu, že bude o chlapce díky doposud vybraným prostředkům alespoň důstojně v jeho nemoci postaráno.
Díky za to všem dobrým lidem!
Zdroje:
