Článek
Po úspěšném dokončení bakalářského studia jsem se vrhla na další zkoušku, aneb jak najít slušně placenou práci, když jste vystudovali filozofickou fakultu. Asi vám musí být jasné, že jsem tu práci nenašla.
Rozhodla jsem se tedy vzít cokoli, kde mi nabídnou takovou mzdu, při které pro mě bude nakupování v second handu zodpovědná ekologická volba, ne nutnost.
Jenže jsem našla práci, kde všechny moje strachy a obavy nabývaly na síle. Moje traumata se každý den derou na povrch po kontaktu s člověkem, s nímž tu musím být zavřená osm hodin, pět dní v týdnu.
Po utracených desetitisících za terapie už tu osobu tolik neviním. Není to přímo jeho chyba. Jen je nesmírně těžké si přiznat, že jsem si to, i když nevědomě, vlastně vybrala.
Představte si, že vyrůstáte v rodině, kde jeden z rodičů překypuje dominancí. Nikdy se mu nevyrovnáte, nikdy pro něj nebudete dost dobří, nikdy vás nebude milovat jenom pro to, že jste. A vy se začnete vnucovat. Neustále se snažíte mu zavděčit, ukázat mu, že za něco stojíte, ale nikdy se vám to nepodaří. Postupně se naučíte, že si v životě zasloužíte lásku jen v případě, že budete dělat všechno, pro všechny a vždycky. Bude vás to sžírat, budete unavení, vy ale neznáte jinou cestu.
První dva roky v práci jsem úspěšně přehlížela všechno, co ničilo moje zdraví a moji důstojnost. Ale pak přišel zlom a já si začala uvědomovat, že je tu něco špatně. Nebyla to konkrétní situace, která by mě o tom přesvědčila, spíš série blesků, kterým jsem musela čelit.
Postupně jsem objevovala, co všechno je v práci prohnilé, ale zároveň mi to bylo až nepříjemně známé. To prostředí jsem znala, i když mi ubližovalo. Nikdy nebyl slyšet můj hlas, i když jsem nikdy nezavřela pusu. Nikdy jsem nebyla brána vážně, i když se to ode mě vyžadovalo. Byla jsem zase ta malá holčička, která se chtěla zavděčit, potěšit, udělat všechno správně - a stejně to bylo málo.
Každý další úkol jsem přijala beze slova, jen se sklopenou hlavou a slzami v očích, které jsem si tam nedovolila nikomu ukázat. Plíživě se mi začal měnit život. Přestávala jsem se smát, tvořit, milovat. Ocitla jsem se ve vakuu, kam jsem nemohla nikoho pustit, protože by mi nikdo asi nerozuměl. Střídaly se u mě fáze přejídání nebo naopak životním stylu založeném na ranním kafi a cigaretě. Musela jsem prý jen vydržet. Vždycky jsem to musela vydržet a zvládnout. Ale můj vnitřní hlas a tělo nesouhlasily.
Pochopila jsem, že všechny ty události, úkoly a lidé, se kterými tam trávím podstatnou část dne, nepřišly do mého života bezdůvodně. Zvolila jsem si je já. Nechala jsem je zasahovat do mého vnitřního já, protože jsem od dětství neznala nic jiného. Nechala jsem po sobě šlapat, protože mi to dávalo smysl a zvrácený pocit jistoty. Zní to možná neuvěřitelně, ale když jste zvyklý trpět, začnete to považovat za jistotu. Za něco, čemu je možné věřit. A je nesmírně náročné naučené zvyky přeprogramovat a v hloubi své duše najít sama sebe.
Snažím se seznamovat s tou malou holčičkou, která se bála cokoli říct, protože to bylo vždy špatně, nebo to bylo vždy nedostatečné. Snažím se k ní každý den alespoň na chviličku vrátit a říct jí, že tohle je TO, co zvládneme. Ne přežít v práci, ale to, že zvládneme odejít. Zvládneme přetrhat vzorce a okovy, které si nosíme každý den s sebou. Budeme se u toho nejspíš bát - přeci jen přijdeme o jistoty, po kterých prahneme - ale nalezneme jiné. Ty, které jsou založené na respektu a důstojnosti.
