Článek
Příští rok mu bude padesát. Na kytaru začal hrát na střední škole a v roce 2004 se stal jedním ze členů skupiny Mandrage. Tahle kapela prolétla českou scénou jako uragán a zdá se až k nevíře, že už je to více než pět let, co nehraje. Končila na vrcholu slávy, ale začátky vypadaly úplně jinak. „Hrávali jsme v Lampě a v různých prapodivných hospodách,“ vzpomíná Pepa Bolan na začátky Mandrage v nejnovějším vydání WESTcastu.
Toto povídání se však točilo především kolem tetování, kterým se dnes extravagantní „skoropadesátník“ živí. Má vlastní tetovací salón a začátky s tetováním přirovnává k začátkům s kapelou. „Člověka to baví, zkouší a zkouší a to řemeslo se zlepšuje. A čím víc člověk tetuje, tím víc zjišťuje, jak málo toho umí,“ říká Pepa Bolan.
Jak vlastně k tetování přičichl? Ve WESTcastu popsal, jak se koukal pod ruce kamarádce, až ji požádal, jestli si to může taky zkusit. Jeho premiérovým objektem se stal manžel této kamarádky, který je prý hrdý na to, že nosí první kérku od Pepy Bolana. „Neříkám, že je dokonalá, ale je první,“ popisuje svůj první tatérský výkon Pepa Bolan.
Došlo o i na vážnější věci. Otevřít si tetovací salón totiž v přeregulovaném Česku není nic jednoduchého. Jako první si Pepa Bolan musel udělat kosmetický kurz, aby získal teoretické znalosti o lidské kůži. Ještě náročnější ale pak byla příprava prostor, aby splňovaly normy, a shánění razítek. „Radši už jsem zapomněl, co všechno to bylo,“ směje se Pepa Bolan a z rukávu sype slova jako absence spár v podlahové krytině, předepsaná vzdálenost od umyvadla apod.
Ve WESTcastu ale došlo i na další témata. Zajímal mě jeho osobní pohled na tetování a na to, proč si lidé tetování vlastně nechávají dělat. Dozvěděl jsem se, že je to absolutně různorodé. Pro někoho jde o módu nebo o něco, co se mu prostě jen líbí. Někdo jiný má naopak potřebu svým tetováním něco sdělit, pro dalšího jde pak tak trochu o léčbu jizev na duši a třeba i zakrytí jizev na těle. „Taková tetování dělám rád, když třeba přijde dívka s jizvami po sebepoškozování a já je pomohu zakrýt nebo z nich udělat něco vzhledově pěkného,“ potvrzuje Pepa Bolan.
Bavili jsme se ale i o tom, co naopak tetuje nerad. Prý různé miniaturní nápisy, a to zejména pro to, že každé tetování se časem mírně rozpije. U větších kérek to prakticky nepoznáte, ale malé písmo se snadno stane nečitelným flekem.
A co by dělal Pepa Bolan, kdyby nebylo tetování? I na to ve WESTcastu došlo. Jeho životní vášní je cestování. Navštívil už téměř devadesátku zemí a vybírá si především ty chudé, exotické a v nich ty nejobyčejnější a nejšpinavější místa. Třeba v Káhiře ho fascinovala čtvrť, která byla zároveň obří skládkou, uhranula mu i bangladéšská Dháka, kde na ploše menší než Praha vyrostlo 9. nejlidnatější město světa. I proto má Pepa Bolan srovnání. „Na světě není normální, že přijdete domů a z kohoutku vám teče zdravotně nezávadná voda. Máme se tu naprosto skvěle. Nikdy nechci žít nikde jinde.“ zakončil rozhovor Pepa Bolan.
zdroje:
