Requiem pro panenku: šok, který otřásl Českem. Co bylo ve filmu jinak než ve skutečnosti?

Requiem pro panenku, jeden z prvních filmů Filipa Renče, se stalo jedním z nejtemnějších českých filmů porevoluční éry. Vypráví příběh šestnáctileté dívky, která se dostane do „výchovného zařízení“, kde vládne šikana, násilí a absolutní bezmoc. Film šel na hranici toho, co tehdy bylo možné ukázat. Jenže některé věci tvůrci zjednodušili, jiné naopak přidali.

1. Film ukazuje otevřené fyzické týrání.
Ve skutečnosti byla situace o něco komplikovanější. Brutalita nebyla vždy tak přímočará – mnohem častější bylo psychické násilí, tresty, ponižování, odebírání práv a permanentní kontrola. Fyzické útoky se děly, ale ne v tak filmově přepálené podobě.

2. Film naznačuje jednotný ústav plný tyranů.
Realita byla roztříštěnější. Nešlo o jeden „dům hrůzy“, ale o kombinaci nedbalosti, neschopnosti a naprosto zastaralého systému, kde chyběla kontrola i lidskost. Někteří zaměstnanci věděli, že se děje něco špatného, ale mlčeli – ne všichni byli monsterózní, jak ukazuje film.

3. Ve filmu je hlavní hrdinka symbolem vzdoru.
Skutečná dívka, podle níž je příběh volně inspirován, byla spíš obětí systému než bojovnicí. Režisér musel postavu posílit, aby příběh fungoval dramaticky. Realita byla tišší, ale o to bolestivější.

4. Soudní a policejní dějová linka byla výrazně zjednodušena.
Ve skutečnosti byl proces mnohem delší, plný výslechů, odkládání odpovědnosti a pokusů vše ututlat. Film musel zvolit jasnou linii – realita byla chaotická.

Eva Kováčová (jméno se v různých zdrojích uvádí jinak) vyrůstala v nefunkční rodině, odkud byla umístěna do ústavní péče. V osmdesátých letech skončila ve výchovném ústavu, který měl být místem „nápravy“, ale ve skutečnosti fungoval jako uzavřený svět, kde měly dívky minimum práv a naprosto žádnou možnost bránit se.

Dívky často popisovaly každodenní ponižování, tresty za maličkosti, tvrdý režim a atmosféru strachu. Útěky byly časté, ale dopadaly podobně – dívky byly vráceny a potrestány ještě tvrději. Eva se nakonec rozhodla veřejně vypovídat, což v době těsně po revoluci otřáslo celou společností.

Její svědectví pomohlo otevřít téma ústavní péče, která byla do té doby vnímána jako „výchovná instituce“, nikoli jako místo, kde se páchá systémové násilí. Případ se stal symbolem selhání státu vůči dětem.

Po zveřejnění případu se Eva nestala hvězdou nebo hrdinkou – spíš naopak. Snažila se žít mimo mediální pozornost a několikrát se pokoušela začít znovu. Trauma z ústavu ji ale provázelo celý život. Podle dostupných informací měla problémy vztahové, psychické i existenční. Střídala zaměstnání, několikrát se pokoušela najít stabilitu, ale nikdy se jí nepodařilo úplně uniknout stínu minulosti.

Veřejnost o ní postupně přestala slyšet. Nevystupovala, nevracela se k příběhu, nechtěla znovu otevírat staré rány. Její jméno tak žije hlavně skrze film, který z jejího osudu udělal symbol boje proti týrání v dětských ústavech.

Zdroje:
Wikipedia – https://cs.wikipedia.org/wiki/Requiem_pro_panenky
Český rozhlas – https://www.irozhlas.cz
ČT24 – https://ct24.ceskatelevize.cz