Článek
Jmenuji se Hana Novotná. Letos jsem oslavila dvaasedmdesáté narozeniny. Mám byt 2+1 na Žižkově, který jsem si pořídila po smrti manžela. Větší byt v centru jsem nechala své dceři Kateřině (50), aby tam žila s manželem a dětmi. Nikdy nezapomenu na to deštivé odpoledne, kdy mi Kateřina s pláčem volala.
„Mami, já nevím, co dělat,“ vyhrkla okamžitě do telefonu.
„Kačenko, co se děje?“
„Mami, Jarda hrál ruletu. Prohrál strašně moc peněz. Přijdeme o byt, exekutor nám obstavil všechny účty. Co mám dělat?“ vzlykala do telefonu.
„Přijeď, vyřešíme to,“ řekla jsem jako vždycky.
Než se mi s pláčem vrhla do náruče, utekly skoro dvě hodiny. Upekla jsem bábovku a na stole, ke kterému jsme si spolu sedly, byla konvice se silnou kávou.
„Rozvedu se,“ oznámila mi, když se trochu uklidnila a napila se kávy.
Chápavě jsem pokývala hlavou.
„Děti jsou dospělé, mají svoje životy. Už s ním nebudu, mami.“
„To zní rozumně, Kačenko. Ale co s tím ostatním?“ Narážela jsem na byt. Na ten byt, který jsem jí dala já a ona trvala na tom, že bude napsaný na ni i jejího manžela Jardu (55).
„To zachránit nejde. Jedině, že bys měla tři miliony na zaplacení dluhů. Já je nemám,“ přiznala.
Na to už jsem neměla co říct. V noci, když Kateřina spala na rozkládacím gauči, jsem myslela na to, jak obě moje dcery vyrůstaly v bytě, který nám brzy seberou.
Kateřina mě pak požádala, jestli může na mém gauči zůstat. Dokud nebude vyřešený rozvod.
„Bojím se, že když budu mít něco svého, přijdou mi tam zabavit věci. Až se rozvedeme, dluhy budou jenom Jardy. Já budu mít pokoj,“ slibovala s pláčem.
Rozvod se táhl skoro rok. Vyplouvaly napovrch další a další dluhy. Kateřina přišla o práci. Prý kvůli Jardovi, který ji pomluvil u šéfa. Zhroutila se. Pak dlouho hledala novou práci. A já nás obě živila z důchodu a úspor.
„Maminko, co bych dělala, kdybych tě neměla?“ ptala se Kateřina, když jsme seděly v kuchyni a smály se jedna druhé, protože jsme byly zapatlané od zákusků.
Musím ale přiznat, že i pro mě bylo naše soužití potěšením. S Kateřinou jako kdybych omládla. Chodily jsme do divadla, do kina, na kávičky. Kateřina mi pomáhala v domácnosti, jak jen mohla. Nosila nákupy, opravila doma, co zvládla. A hlavně zahnala samotu. Pak si konečně našla i práci a mně se ulevilo i finančně, protože začala přispívat do společné kasy. Další rok všechno fungovalo naprosto perfektně. Jenomže zhruba před rokem se začaly dít zvláštní věci.
„Mami, kam jdeš?“ ptala se mě Kateřina, když jsem si u botníku nazouvala boty.
„Přestalo pršet, tak zajdu pro rohlíky. A vezmu si noviny. Chceš něco, Kateřino?“
Už jsem sahala po kabátu, když Kateřina bez jediného slova zmizela v kuchyni. Vrátila se do předsíně. V jedné ruce držela sáček s rohlíky a ve druhé noviny. Nechápavě jsem se na ni dívala.
„Jsi moc hodná, že jsi tam zašla,“ řekla jsem nakonec.
„Já ne, mami. Byla jsi tam ty. Asi před hodinou. Nepamatuješ si to?“ vyptávala se Kateřina ustaraně.
Ztuhla jsem v polovině pohybu. Opravdu jsem si nepamatovala, že bych dneska byla venku! Včera? To ano. Ale dneska? Odmítavě jsem zavrtěla hlavou.
„Mami, podívej. Ještě máš mokrý kabát,“ upozornila mě dcera a přejela po rukávu kabátu, ze kterého steklo pár kapek vody.
„No vidíš, jaká jsem roztržitá,“ uzavřela jsem to a zula si boty.
„Mami, to ale není poprvé.“
Celý den jsem nedokázala myslet na nic jiného. Copak člověk může zapomenout, že byl v obchodě? Ale všechno tomu nasvědčovalo. Rohlíky byly v sáčku z pekárny, kam Kateřina nechodila, protože tvrdila, že prodavačky jsou protivné. Noviny byly dnešní. Večer jsem ulehala do postele s tím, že jsem možná jenom špatně spala.
Za nějakou dobu potom jsme se s Kateřinou domluvily, že půjdeme do kina. Na ten film jsem se opravdu těšila. Byla to česká komedie. V novinách jsem četla skvělou kritiku.
„Kdy bys chtěla do toho kina?“ nadhodila jsem jednou u večeře.
Kateřina se na mě zadívala s napůl vyděšeným a napůl starostlivým výrazem. Nic neřekla, jen pomalu žvýkala sousto, které měla v ústech.
„Jestli se ti to teď nehodí, půjdeme jindy. Oni to budou hrát ještě pár týdnů,“ navrhla jsem.
Kateřina beze slova vstala od stolu a zmizela v obývacím pokoji, který se stal její ložnicí. Vrátila se a nesla papír, který mi předala.
„Já nemám brýle, co to je, Kačenko?“
„Lístky do kina, mami.“
„Ty už jsi je koupila? To jsem ráda. Na kdy to je?“
„Na včerejšek,“ řekla Kateřina po chvíli ticha, zatímco si mě přeměřovala oním ustaraným pohledem.
„No vidíš, jsme trdla, nechaly jsme propadnout lístky!“ Začala jsem se smát.
„Včera jsme na tom filmu byly. Zapomněla jsi na to?“ ptala se Kateřina opatrně.
„To není možné! Kateřino, pamatuju si každé slovo recenze, co jsem o tom filmu četla. Není možné, abych zapomněla, že jsme tam byly!“ zvýšila jsem hlas.
Kateřina si zakryla rukama obličej. V kuchyni bylo slyšet jen tikání hodin.
„Mami,“ promluvila konečně pomalu Kateřina. „Poslední dobou dost zapomínáš, to přece víš, ne?“
„To není pravda!“ ohradila jsem se rozrušeně.
„Ale je! A ještě k tomu, když tě na to upozorním, jsi agresivní. Mami, musíš k doktorovi,“ naléhala na mě.
Neodpověděla jsem. Vstala jsem od nedojedené večeře a zavřela se v pokoji.
Neurazila jsem se, jen jsem najednou byla zmatená. Nebyla jsem si jistá sama sebou. Začínám snad bláznit? Nesmysl! Vždyť kdybych na tom byla, jak Kateřina říká, věděla bych o tom. A nebo ne? A proč by Kateřina lhala? Přece by si tohle nevymyslela! Tu noc jsem téměř nespala. Ráno jsem šla do lékárny a koupila si bylinné doplňky pro lepší paměť a soustředění. Polykat jsem je začala ještě ten den.
„Mami, co to děláš?“ křikla na mě Kateřina, když jsem si druhý den ráno brala léky na tlak.
„Jdu polknout prášky.“
„To nesmíš! Už jsi je měla. Dej mi to!“ ječela a vyrvala mi krabičku z ruky.
Chvíli jsme se dívaly jedna na druhou. Pak jsem sáhla po krabičce v její ruce. Kateřina uhnula.
„Hned mi to dej!“ houkla jsem.
„Jinak co? Praštíš mě, jako posledně, mami?“
O pár kroků jsem couvla. Nikdy jsem na svoje děti ruku nevztáhla! Nikdy! A na to bych mohla přísahat.
„Minule to bylo kvůli obědu, teď to bude kvůli lékům?“ Kateřina měla v očích slzy.
„Nikdy jsem tě nepraštila,“ bránila jsem se tiše.
„Naposledy včera. Příští pátek jdeme k doktorovi. On ti to vysvětlí. Do té doby ti budu dávat léky já. A už nechci slyšet ani slovo. Zapni si televizi,“ řekla unaveně.
Od té chvíle jsem si zapisovala skoro každý krok, který jsem doma udělala. Včetně data a času. Pro vlastní kontrolu. Potřebovala jsem rychle vědět, co se se mnou děje. Slyšela jsem o tom, že lidi v mém věku někdy onemocní, paměť jim přestane sloužit, nevědí, co dělají… ale já přece nemám mezery v paměti! Každý večer jsem procházela svoje zápisky. Vypadalo to jako můj normální život. Skoro. Kateřina mě nepouštěla z očí. Dávala mi moje léky, promlouvala klidným a pomalým tónem hlasu, jednala se mnou skoro jako s dítětem. Několikrát jsem si všimla, že je uplakaná. Nechápala jsem to. Plakala, protože ji trápím já? Přestávala jsem věřit sama sobě. Co když jsem si i vymýšlela zápisy? Pak přišla sobota. Vzbudila jsem se velmi brzy a potřebovala jsem na onu místnost. Tiše jsem otevřela dveře ložnice a slyšela jsem, jak Kateřina s někým mluví. Neměla jsem to dělat, já vím. Ale když řekla jméno Lucie, přešla jsem k zavřeným dveřím obýváku. Lucie byla moje druhá dcera. Žila s manželem a dětmi v Austrálii. Vídaly jsme se jednou za rok nebo dva.
„Lucko, já už fakt nevím, co s ní. Zapomíná i obyčejný věci. Zase se to zhoršilo. Včera mě napadla. Dost agresivně, jsem samá modřina. Začínám se jí bát,“ říkala právě do telefonu.
„Ne, nemusíš sem letět. Já to zařídím. Ale ústav sama nezaplatím. Musíš mi pomoct. Už takhle je to špatný, protože jsem musela dát výpověď v práci, abych se o ni starala.“
Jako solný sloup jsem stála za dveřmi. Kateřina mi řekla, že si musela vybrat dovolenou! A žádnou modřinu jsem u ní neviděla. V tu chvíli mi došlo, co se děje. Ale proč? Pomalu jsem couvala od dveří. Pak jsem se vrátila do ložnice, lehla si do postele a čekala. Bylo šest ráno. V sedm se otevřely dveře a Kateřina přešla k mojí posteli. Dělala jsem, že spím. Po chvíli odešla. Pak jsem slyšela, že cvakly vchodové dveře od bytu. Kateřina musela jít nakoupit. Rychle jsem vylezla z postele a přešla do obývacího pokoje. Věděla jsem, kam si Kateřina dává dokumenty, šla jsem tedy najisto. Našla jsem desky s nápisem: „MATKA“. Jako v horečce jsem je otevřela a procházela jeden papír za druhým.
„Žádost o omezení svéprávnosti, žádost o ustanovení opatrovníka, žádost o umístění do domova pro seniory…“ četla jsem na jednotlivých papírech.
Ruce se mi třásly, až jsem desky málem upustila. Rychle jsem je zavřela a nacpala zpátky do šuplíku. Pak jsem se vrátila do ložnice. Posadila jsem se na postel a do svého sešitu si zapsala: „Nechat se vyšetřit, obstarat si potvrzení. Nedat na sobě nic znát!“
Poslední větu jsem třikrát podtrhla. Pak jsem sešit schovala pod matraci a znovu si lehla na postel.
Kateřina se vrátila za dvacet minut. Znovu mě zkontrolovala, ale špatně dovřela dveře. Slyšela jsem proto, jak telefonuje s někým dalším.
„Ale musíš mi ještě počkat. Matka už věří, že je nemocná. V pátek má doktora. Všechno mu řeknu. Pak už jenom soud a budu mít na starosti její peníze. Má dost, dostaneš to do poslední koruny. A už mi nevolej, co kdyby byla vzhůru?“ ozýval se její hlas z koupelny.
Nedokázala jsem se na ni pak ani podívat. Celý víkend jsem předstírala bolest zad. Kateřina se zdála spokojená, že nevycházím z ložnice. Nosila mi jídlo, čaj, nabízela léky. V pondělí ráno jsem se plížila z bytu jako zloděj, zatímco byla ve sprše. Všechno jsem řekla svému lékaři. Zařídil mi přednostní termín u specialisty, který mi po důkladném vyšetření vystavil potvrzení, že netrpím žádnou formou zapomnětlivosti, zmatení ani ztráty orientace a jsem psychicky naprosto v pořádku. Trvalo to půl dne. Kateřina mi několikrát volala, ale já jsem neměla sílu s ní mluvit. Měla jsem v úmyslu říct jí, že jsem byla v kavárně. A papíry vytáhnout až v pátek u lékaře, kam mě chtěla vzít. Jenže se to seběhlo jinak.
Před domem parkovalo policejní auto. Když jsem vyšla po schodech, slyšela jsem za dveřmi bytu mužské hlasy. Odemkla jsem a stanula tváří v tvář dvěma policistům.
„Tak tady ji máme! Paní Novotná, kdepak jste se toulala? Dcera se o vás bála,“ oslovil mě vlídně jeden z policistů.
„Byla jsem u lékaře,“ odpověděla jsem pevně a podala jsem mu potvrzení, které mi lékař vystavil.
Divila jsem se, že se mi nechvějí ruce. Policista papír pročetl, pak ho podal druhému.
„Neříkala jste, že je zmatená a zapomíná? Tenhle papír to popírá,“ řekl druhý policista Kateřině.
Ta jen zrudla, následně zbledla a neřekla nic. Policisté se rozloučili a odešli. Kateřina zmizela v obývacím pokoji. Když jsem po několika minutách šla za ní, balila si věci. Teď to byla ona, kdo se nedokázal podívat na mě. Slyšela jsem, jak popotahuje nosem. Nebylo mi líto, že pláče.
„Proč jsi to udělala?“ zeptala jsem se.
Neodpověděla.
„Jak sis mohla myslet, že tohle vyjde? Kdo by prohlásil zdravého člověka za nesvéprávného?“ ptala jsem se dál.
„Byla jsem zoufalá,“ zašeptala.
„Já taky. Myslela jsem, že blázním, Kateřino.“
Nechala jsem ji v pokoji a v zamčené ložnici konečně dala průchod slzám. Dveře cvakly o půl hodiny později. Klíče ležely v kuchyni na stole vedle papíru. Bylo na něm napsáno: „Promiň, mami.“
Ten papír jsem si schovala. Ne proto, že jsem odpustila. Ani proto, abych si připomínala tuhle křivdu. Schovala jsem si ho proto, abych si mohla kdykoliv připomenout, že jsem se dokázala postavit sama za sebe. A to ve chvíli, kdy se všechno zdálo beznadějné. Později jsem zjistila, že Kateřina o byt nepřišla jen kvůli Jardovým dluhům. I ona sama si půjčovala na život, který si vysnila, ale nedokázala ho uplatit. Dluhy ji dohnaly. Jenže moje dcera to nedomyslela. Tohle nikdy nemohlo vyjít. Od doby, co můj byt opustila, mě nekontaktovala. A já ji také ne.
Nejvíc mě nebolí její zrada. Nejvíc mě bolí, že mě donutila věřit tomu, že bych byla schopná ublížit jí.
